Opakovaná porušení Úmluvy by měly rozhodovat národní soudy

Předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš (vlevo) vítá soudce ESLP Aleše Pejchala. Foto: Irena Válová

Ratifikací 16. Protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by se mohla zkrátit délka řízení u Evropského soudu pro lidská práva a některá rozhodnutí dotýkající se porušení Úmluvy by mohly rozhodovat namísto ESLP národní soudy. Úmluva je v současnosti dostatečně i široce vyložena a case-law Evropského soudu pro lidská práva je známo po celé Evropě.

S tímto poselstvím přijel do ČR prezident ESLP Dean Spielmann, který se setkal se zástupci justice u Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a v České advokátní komoře. Předsedovi Vrchního soudu v Praze Jaroslavu Burešovi informace v pondělí 22. dubna 2014 tlumočil soudce ESLP zvolený za Českou republiku Aleš Pejchal, který byl členem delegace Deana Spielmanna.

Podle soudce Aleše Pejchala jde o to, že by v budoucnu na dotaz národních ústavních či nejvyšších soudů Velký senát Evropského soudu pro lidská práva, což je formace sedmnácti soudců, odpovídal nezávazným, poradním způsobem na některé otázky týkající se case-law soudu a stanovisek ESLP ke skutečně zásadním věcem, přičemž by takový dotaz neměl charakter předběžné otázky, jako je tomu u Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Na dotaz České justice, jaký konkrétní dopad by to mělo na českou justici, soudce Aleš Pejchal vysvětlil: „Na českou justici by to mohlo mít dopad v tom, že by opětovně case-law mohlo pronikat více do českého justičního světa čili že by se to dělo poměrně přímo, nikoli tím, že se vezmou v potaz jednotlivá rozhodnutí soudu, ale že by přímo šly dotazy od nejvyšších soudů plus soudu ústavního – otázka je, zda by to v případě České republiky nebyl jenom Ústavní soud. Tam bych viděl onen dopad, totiž že by case-law ESLP bylo daleko více reflektováno našimi soudy,“ uvedl souce Pejchal.

Takový postup předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš přivítal, přičemž kritizoval délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.

„Možná bychom se dostali rychleji k těm předběžným stanoviskům, jejichž přijetí je spojeno s dlouhým procesem a hodně velkým množstvím času, protože co se právem kritizuje, je délka řízení před Evropský soudem pro lidská práva,“ uvedl v reakci na slova Aleše Pejchala předseda Vrchního soudu Jaroslav Bureš.

„Jestliže by to mělo přispět k tomu, aby se informace k národním soudům dostala rychleji, tak to lze považovat za dobrou věc. Otázka, kterou nejsme schopni dohlédnout, je, jak by vnímaly jednotlivé senáty ono předběžné stanovisko Velkého senátu ESLP, respektive jak závazné by bylo pro konkrétní rozhodnutí,“ dodal Jaroslav Bureš.

Podle soudce ESLP Aleše Pejchala by takové stanovisko mělo být čistě poradní, nikoli závazné, mělo by dát směr pro rozhodnutí národního soudu.

„Bude výlučně na národním soudu, jak a do jaké míry ho použije, nebo nepoužije, pak samozřejmě bude na účastníkovi řízení, zda půjde ještě se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva. Vždy bude nakonec na jednotlivci, zda ještě půjde k ESLP, či nikoli,“ zdůraznil soudce Pejchal.

„Na druhou stranu osobně se domnívám, že náš Evropský soud pro lidská práva už by měl hovořit především svým rozsáhlým case-law. Konvence není zase tak široký právní předpis a myslím si, že už je poměrně dostatečně vyložená, takže největším problémem ESLP je, že se tam opakovaně vyskytují případy, které už dávno a dávno byly v trochu jiné podobě rozhodnuty. Toto case-law je známé po celé Evropě, ale přesto stále dochází k zahlcování soudu opakujícími se případy,“ uvedl soudce ESLP Aleš Pejchal.

Podle jeho slov je snaha u těch věcí, kde to lze, přenést rozhodování z mezinárodního soudu na národní soudy – tedy pokračování procesu, který začal v Interlakenu jako konference a byl dokončen v Brightonu. „Jde o naplnění závěrů Brightonské konference, kdy se hlavní důraz klade na to, aby Konvence byla interpretována především v členských zemích a aby Evropský soud pro lidská práva rozhodoval pouze v těch nejzávažnějších věcech,“ vysvětlil soudce Pejchal.

Protokol č. 16 Úmluvy je v současnosti ve stádiu podepisování, zatím ho podepsalo devět zemí z 47, začne ovšem platit ve chvíli, kdy ho podepíše a ratifikuje více jak deset zemí. Platit bude pro signatářské země.

Irena Válová

Co je brightonská deklarace jako výsledek konference v Brightonu:
Ministerská konference na vysoké úrovni v anglickém Brightonu se uskutečnila v dubnu 2012.  Členské státy Rady Evropy na této konferenci přijaly tzv. brightonskou deklaraci, která je již třetí deklarací v řadě, po deklaracích z Izmiru a Interlakenu, týkající se reformy a zajištění účinného fungování Evropského soudu pro lidská práva. Deklarace stanoví opatření, která by měla být přijata. Jde především o tyto zásady:

Efektivní implementace Úmluvy by měla být primární úlohou národních soudů a orgánů státní správy (mělo by tím dojít k omezení porušování Úmluvy a ke snížení nápadu stížností k Soudu).

Při plnění závazků vyplývajících z Úmluvy členskými státy by Soud měl hrát subsidiární roli, a to vzhledem k tomu, že národní orgány mohou vyhodnotit místní potřeby a podmínky lépe než mezinárodní soud.

Právo každého jednotlivce předložit stížnost k Soudu je základem evropského systému na ochranu lidských práv založeného Úmluvou. Soud by se však měl soustředit na případy závažných porušení Úmluvy a co nejúčinněji se vypořádávat s nepřijatelnými stížnostmi.
Státy se zavázaly plnit konečné rozsudky Soudu. Dohled nad výkonem rozsudků provádí Výbor ministrů, který by se měl zaměřovat především na ta porušení Úmluvy, která jsou způsobena systémovým problémem na vnitrostátní úrovni. Výbor ministrů by měl zajistit, aby státy bezodkladně a účinně plnily pilotní rozsudky.

Deklarace se zabývá bezprostředními problémy, se kterými se potýká Soud. Je však také důležité zajistit účinnost fungování systému Úmluvy do budoucna. Mělo by být vyhodnoceno fundamentální poslání Soudu. Právo individuální stížnosti by mělo být zachováno. Budoucí reformy Soudu musí zvýšit jeho schopnost zabývat se vážnými porušeními Úmluvy bezodkladně a efektivně. Účinná implementace Úmluvy na národní úrovni by měla napomoci tomu, aby se Soud zaměřil na závažná a rozšířená porušení Úmluvy, na systémové a strukturální problémy, a na důležité otázky interpretace a aplikace Úmluvy. V důsledku by pak Soud vydával méně rozsudků o porušení Úmluvy.