Obhájci Sokol a Vlk k případu Nagyová a spol. (po dvou a půl letech)

Prezident Unie obhájců Tomáš Sokol. Foto: Robert Malecký

Kdyby Nagyová s Nečasem pracovali na Hlavím nádraží, jejich odposlechnutá komunikace by se týkala příjezdu vlaku od Mělníka. Zamýšlení je pro mnohé bolestivá operace, o vině u nás rozhoduje vládní tisk a každý by si měl dát pozor, co říká v telefonu, protože to v budoucnu může být orgány činnými v trestním řízení interpretováno jakkoli. Také takové výroky obsahují odpovědi prezidenta Unie obhájců ČR Tomáše Sokola a mluvčího Unie obhájců Václava Vlka. Česká justice položila oběma totožné otázky ohledně případu Nagyová a spol. po dvou a půl letech od zahájení trestního řízení. Zatímco Václav Vlk nefiguruje v dané věci jako obhájce, Tomáš Sokol obhajuje Ondreje Páleníka, který měl údajně zajistit sledování manželky premiéra Nečase.

Český tisk tento týden oslavuje výročí veřejné prezentace případu Nagyová a spol., ke které došlo právě před rokem. Zapomíná se však na skutečnost, že případ Nagyová a spol. začal nikoli v roce 2013, nýbrž fází policejního prověřování na začátku roku 2012, což potvrdil v rozhovoru sám policejní prezident Červíček. Protože máme červen 2014, trvá tento případ již 2,5 roku. Jak hodnotíte výsledek práce policie a státního zastupitelství za 2,5 roku?

Tomáš Sokol: To, že jako trestní řízení věc dnes označovaná za případ paní Nagyové a spol. začala o více než rok dříve, je nesporné. Vyplývá to, nejen z vámi zmíněného rozhovoru pana policejního prezidenta, ale z řady písemností, které doručuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a kdy uvádí, od kdy byly činěny úkony podle § 158 trestního řádu. Je humorné, že rozličné oslavné komentáře se vztahují k zahájení trestního stíhání jako důkazu, že policie nachází odvahu, případně obecněji, že se konečně něco děje. Ovšem „dít“ se začalo úplně  jindy, sdělení obvinění a zahájení trestního stíhání je zřetelně jen jedním z úkonů na mnohem delší procesní cestě. Hodnotit práci orgánů činných v trestním řízení za zmíněného dva a půl roku zatím nechci, protože bych se v jiné podobě dopouštěl toho, co vytýkám jiným, totiž že činí závěry v neskončeném trestním řízení. Mám pochybnosti o přiměřenosti zásahu, pokud jde o zadržení obviněných  a následné vzetí do vazby. Pokud jde o exposlance, vytýkám Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, že neučinilo to, co později, totiž že si včas nevyžádalo stanovisko Nejvyššího soudu ČR k možné trestní stíhatelnosti zmíněných osob. S jakýmkoliv dalším závěrem bych si zatím počkal.

Václav Vlk: Domnívám se, že celková doba, po kterou to řízení běží, je doba dlouhá. V trestním řádu jsou stanoveny lhůty na prověřování a na vyšetřování v přípravném řízení trestním a tyto lhůty jsou stanoveny podle kvalifikace na dva měsíce, tři měsíce nebo půl roku. O prodloužení musí policejní orgán požádat a odůvodnit je. Při principu oficiality, tedy povinnosti orgánů činných v trestním řízení zahájit trestní řízení z moci úřední, kdykoli se doví o trestném činu, a při pouze jedné podané obžalobě považuji dobu tohoto řízení za neúměrně dlouhou.

Podle reakcí lidí v různých debatách a pořadech i podle otázek novinářů, jakožto i komentářů soudím, že především tisk má za prokázané, že k událostem, jak jsou popisovány ve veřejně přístupných sděleních obvinění, došlo. Tedy že Nagyová nezákonně úkolovala rozvědku, která její úkoly nezákonně plnila, že jakýsi pan Moroz měl nezákonně dosazovat jakési osoby na jakási místa ve státní správě, že JUDr. Grygárek, který hovořil v roce 2013 s Janouškem, nezákonně zmařil vyšetřování jakéhosi případu Janouška v roce 2007 nebo 2008…

Tomáš Sokol: Rétorika médií, v níž se stírá rozdíl mezi podezřením a pravomocně prokázanou vinou, je tak říkajíc chronickou chorobou těchto subjektů. A samozřejmě se to odráží v urgentnosti závěrů o tom, jak to v tomto státě vypadá, čeho se obecně dopouštějí jeho představitelé apod. Samostatnou kapitolou je vnímání přepisů odposlechů jako posvátného textu, který z definice nemá chyby ani nepřesnosti. Praktici ale vědí, že mnohdy se tyto přepisy neshodují se zvukovým záznamem, anebo dokonce jsou jen jakousi rekonstrukcí toho, čemu ani není pořádně rozumět. Ale celkově se tím nijak nevzrušuji, považuji to za kolorit doby.

Václav Vlk: U nás o vině rozhoduje vládní tisk a státní zastupitelství. To byl mimo jiné jeden z důvodů, proč vnikla Unie obhájců České republiky.

Jak si vysvětlujete, že se nikdo nezamýšlí nad tím, zda je to vůbec možné? Zda dotyční vůbec měli pravomoci kohokoli někam dosazovat? Vždyť například jmenování policejních funkcionářů i funkcionářů státního zastupitelství, stejně jako soudců, je popsáno v zákoně, odehrává se na návrh oprávněné osoby a jmenuje též pouze oprávněná osoba, což tyto osoby nebyly. Úmyslně mařit vyšetření případů na VSZ v Praze lze pouze s vědomím policejního orgánu a posvěcením NSZ, které ze zákona nad každým případem vykonává dohled, ale policie ani NSZ v případu sabotážníků a chobotnice vzájemně spolu hovořících osob vůbec nefiguruje. Jak je přesto možné, že se toto vše podle převažujícího mínění mohlo stát?

Tomáš Sokol: Zamýšlení je pro mnohé bolestivá operace a existuje i nemálo šťastlivců, kteří ani nemají, čím by tak činili. Jiného vysvětlení nemám.

Václav Vlk: Ještě zpátky k doktoru Grygárkovi. V případě doktora Grygárka je navíc zajímavé, že jde o záležitosti a informace dlouhodobě známé. Skoro bych souhlasil s právníkem a novinářem Tomášem Němečkem, který o případu doktora Grygárka napsal, že ve skutečnosti jde o výkop, který nevyšel.

Velmi mě šokuje v poslední době opakovaně publikovaný názor některých státních zástupců, že jejich práci kontroluje soud a že teprve soud má rozhodnout, zda došlo nebo nedošlo k trestnému činu. Soud nevykonává žádnou kontrolu nad státním zastupitelstvím a státní zástupce rozhoduje, zda došlo nebo nedošlo k trestnému činu, který musí popsat a zdůvodnit už při zahájení trestního stíhání. Máte pro to, co se děje, nějaké vysvětlení? Je to přece kromě soudu i státní zástupce, který rozhoduje o vině například tím, že trestní řízení zastaví.

Tomáš Sokol: Státním zástupcům lze přiznat pravdu v tom, že pokud jde o ta trestní řízení, která skončí u soudu, nějakým způsobem vždy činnost státního zástupce přezkoumává soud. Nejde ale o systémovou kontrolu a soud také může pouze konstatovat, že například trestní stíhání proběhlo, ačkoliv nemělo, případně předložené důkazy mají zásadní vady atd. Co si z toho kdo odnese do dalšího profesního života, je jen jeho soukromou záležitostí. Což je podle mne právě jádro problému.

Mluvčím Unie obhájců je člen prezidia Václav Vlk. Foto: Robert Malecký
Mluvčím Unie obhájců je člen prezidia Václav Vlk. Foto: Robert Malecký

Václav Vlk: Práci státních zástupců kontroluje soud, když ji přezkoumává v řízení před soudem. Státní zástupce má však podle zákona povinnost objasňovat skutečnosti ve prospěch i v neprospěch podezřelého, respektive obviněného. Státní zastupitelství toho materiálně i lidsky je schopno. V některých případech to však státní zástupci nejen, že nedělají, ale nejsou schopni ani jakékoli reflexe. Jako příklad bych uvedl příklad Františkových lázní, kde soud několikrát zprostil obvinění radní za vykácení čtyř stromů a státní zástupce se znovu a bez zákonných důvodů odvolává, což činí v rozporu se zákonem a za peníze daňových poplatníků – a nic.

Jak byste pro obyčejné lidi vyhodnotil nemorální činy zřejmě hraničící s činy trestními, jak vyplývají ze zveřejněných odposlechů: trestný čin setkat se s někým, hovořit v telefonu o někom, telefonovat někomu. Neplyne z toho pro nás lidi, že si máme začít dávat tak jako za diktatury velký pozor, s kým se setkáváme, s kým si telefonujeme a o čem a o kom v telefonu hovoříme?

Tomáš Sokol: Jádrem problému nejsou odposlechy a záznamy odposlechů, ale jejich zveřejňování pod heslem potřebnosti pro veřejnost, takto veřejného zájmu. Zdá se ale skoro nemožné vysvětlit  „obyčejnému lidu“, mezi který se mimochodem též řadím, že obecný zájem nelze interpretovat jako zvědavost obecně známou též co šmíráctví. Dokud ale většina obyčejných lidí zásadně neodmítne tento druh duševní potravy, bude servírován stále.

Václav Vlk: Co patří do soukromí, má být v soukromí zachováno. Nasazení odposlechů se však dnes už netýká zlomku populace, nepočítá se v promilích. Týká se to už řádově procent obyvatel. A za takové situace si musí každý dát pozor, na které webové stránky se dívá, s kým si dopisuje a telefonuje, protože to vše je dnes monitorováno. Každý si musí dát pozor na to, co píše nebo říká do telefonu, zvláště když to v budoucnosti může být orgány činnými v trestním řízení interpretováno jakkoli a v jakýchkoli souvislostech.

A ještě k posledním zveřejněným sms Nagyové s Nečasem a k jejich počínání. Vyslechla jsem názor právníků, kteří se zabývají rozvody a vyhodnocují to jako situaci podobnou té před rozvodem, kdy jsou někteří lidé schopni dělat ještě horší věci a partneři spolu často prý komunikují jako v detektivce a chovají se jako blázni. Máte na toto názor? Nemusíte odpovídat, je to opravdu jen názor některých právníků.

Tomáš Sokol: Nejen v rámci  rozvodu, ale obecně v soukromí dost značná většina lidí občas opouští běžné společenské normy chování. Zejména  v návalu emocí, lhostejno zda pozitivních nebo negativních, se pak dopouští i výroků, které by nikdy neměly sféru soukromí opustit. Telefonická manželská hádka vytažená na světlo veřejnosti může působit úplně stejně destruktivně jako telefonický dialog o společném intimním zážitku z minulého večera a noci. Totéž ale platí pro celou řadu jiných komunikací. Dojde-li u soudu z musu na reprodukci takové komunikace, je to obvykle ta nejodpornější a též i nejtrapnější část dokazování. To, že se o to někdo zajímá, když to k tomu není okolnostmi nucen, a dokonce takové přepisy odposlechů čte dobrovolně, považuji jednoznačně za součást nepěkné diagnosy. Asi jako by si někdo vyvrtal na veřejných záchodcích dírku do přepážky mezi dvěma toaletami s pak hodiny sledoval vedlejší provoz.

Václav Vlk: Já jsem civilista a samozřejmě mám zkušenost s rozvody. Ano, je to typická předrozvodová situace, je to špinavé prádlo, komunikace, do které se motají věci spojené s prací, protože ti dva – Nagyová s Nečasem – jsou společnou prací spojení a stává se jejich komunikačním nástrojem´, prostřednictvím kterého ventilují osobní věci. Kdyby oba pracovali na Hlavním nádraží, jejich odposlechnutá noční komunikace by se týkala informací, kdy přijde vlak z Mělníka a zda vlak z Kolína už byl vypraven. Poznal jsem mnohem horší a divočejší předrozvodové komunikace, lidé se v situaci před rozvodem mnohdy začnou chovat jako magoři a dělají naprosto šílené a příšerné věci. A chlap mezi dvěma ženskými se obvykle začne chovat jako blbec, respektive žák druhé třídy základní školy.

Irena Válová