Pavel Hasenkopf o Mynářovi: Hradní slon v porcelánu

Pavel Hasenkopf se bránil žalobou na ochranu osobnosti, kterou podal na Zemana, Mynáře i prezidentskou kancelář. Spor skončil smírem, podle nějž Hasenkopf "neměl možnost ovlivnit vyhlášené znění amnestie". Foto: archiv

V pondělí 25. srpna 2014 se soudkyni Veronice Křesťanové velmi těžce podařilo dosáhnout smíru mezi mnou a Hradem. O den později Vratislav Mynář tento smír v podstatě roztrhal a opět mne označil za spoluautora novoroční amnestie, nadto za ideového autora abolice. Žalobu proti němu osobně a prezidentovi jsem stáhnul údajně proto, že jsem cítil, že spor prohraji a měl jsem obavu o vlastní peněženku. A dále, prezident Zeman a neuznal žádnou chybu, protože žalobu proti němu jsem těsně před schválením smíru stáhl. Jsme na blogu o České justici, mohu si tu tedy snad dovolit trochu právničtější vyjádření k tomu, co se vlastně odehrálo a proč se to odehrálo právě tak a ne jinak, píše pro Českou justici právník Pavel Hasenkopf.

I. Rekapitulace:

V říjnu 2012 jsem požádán, abych vypracoval svůj návrh amnestie, tak také činím. Tento můj návrh je veřejně dostupný a hlásím se k němu. O něco později předložil svůj návrh doc. Zdeněk Koudelka, zcela jiný. Tento návrh jsem krátce viděl a velmi, ale opravdu velmi se mi nelíbil, což jsem také dal najevo. I Koudelkův návrh je dnes veřejně dostupný, nicméně Zdeněk Koudelka se k němu hlásí jen velmi zdráhavě.

Můj návrh skončil, obrazně řečeno, v koši, prezidentu Klausovi se asi nelíbil. Vybral si návrh Zdeňka Koudelky, a změnil na něm několik detailů. Tak vznikla novoroční amnestie, do které se z mého návrhu nedostalo vůbec nic. Jak mi řekl jeden můj dobrý přítel, jinak státní zástupce, měl bych být vlastně Klausovi nadosmrti vděčný za záchranu života, protože kdybych u něj uspěl se svým „nesporně kvalitním a velmi propracovaným návrhem“, soudci a státní zástupci by mě za něj zabili.

V lednu 2013 slíbil čerstvě zvolený prezident Zeman, že zjistí, kdo byl autorem amnestie a národu to sdělí a z KPR vyhodí všechny, kdo se na amnestii nějak podíleli.

27. dubna 2013 Vratislav Mynář veřejně ukáže na „nesvatou trojici“ spoluautorů amnestie: Petra Hájka, Ladislava Jakla a mne. Mimo jiné Mynář říká doslova: „Myslím, že když zůstaneme u těchto tří jmen, tak jsou to ti praví otcové.“. O týden později si přisadil i prezident Zeman.

21. srpna 2013 však najednou vysvětluje prezident Zeman senátorům (čas 04:48:00, ale velmi inspirativní je celý projev), proč jim nenavrhne Zdeňka Koudelku na ústavního soudce: „Totéž šetření, které jsem si vyžádal, abych vám mohl s čistým svědomím předložit kandidaturu doktora Sváčka, jsem si vyžádal i u Zdeňka Koudelky. … Zdeněk Koudelka je můj osobní přítel. Dlouholetý osobní přítel. Vážím si ho jako člověka, mám ho rád a obdivuji jeho odborné schopnosti. Ale zmíněné šetření ukázalo, že se bohužel – a říkám to s lítostí – (Koudelka)měrou nikoli zanedbatelnou podílel na lednové amnestii prezidenta republiky. A jak dobře víte, jsem zásadní odpůrce této amnestie a nechal jsem propustit z Kanceláře prezidenta republiky všechny, kdo se na ní podíleli. A nevidím důvod, abych obdobně nepostupoval i vůči svým nikoli bývalým, ale současným přátelům.“ – to je dost zásadní posun oproti Mynářově „nesvaté trojici“, že?

II. Žaloba

Dne 29. listopadu 2013 – tedy po marných pokusech o smír z mé strany a po sněmovních volbách, abych nemohl být obviněn, že se je snažím svou žalobou ovlivnit – podávám osobnostní žalobu. Žaluji celkem 3 subjekty, a to záměrně v uvedeném pořadí: (1) Kancelář prezidenta republiky, (2) Miloše Zemana a (3) Vratislava Mynáře. Proč právě tyto tři subjekty? Protože od samého počátku mi bylo jasné, že pasivní legitimace ve sporu je nejasná. Ne že by nikdo nebyl odpovědný, ale bylo jasné, že dojde ke sporu o to, kdo je odpovědný. Ještě se k tomu vrátím.

Uplatnil jsem tři typově různé nároky:

  • určení, že nejsem autorem amnestie; nešlo o formální určovací nárok (v detailu se odkazuji na rigorózní práci soudce Michala Ryšky, která mi byla při přípravě žaloby nedocenitelným manuálem) – tento nárok jsem později stáhl, s ohledem na novější judikaturu, podle které tento nárok obstojí pouze sám o sobě, ale ne vedle nároku na uvedení věci na pravou míru;
  • uvedení věci na pravou míru žalovanými;
  • finanční satisfakci celkem 1.000.000,- Kč, a to tak, že od KPR jsem požadoval 300.000,- Kč, od Vratislava Mynáře 500.000,- Kč a od Miloše Zemana 200.000,- Kč. Blíže k těmto sumám kap. XVIII. žaloby. Později, právě kvůli nejasné pasivní legitimaci, jsem tento nárok upravil tak, aby všichni tři žalovaní byli povinni satisfakci poskytnout společně a nerozdílně. To proto, aby suma zůstala zachována i poté, kdyby se soud přiklonil k názoru, že někteří ze žalovaných pasivně legitimováni nejsou.

Neuplatnil jsem dva nároky, které jsem uplatnit mohl:

  • nárok, aby soud přikázal žalovaným zdržet se dalších zásahů, tj. dále šířit informace o mém spoluautorství amnestie. Tento nárok obstojí jen tam, kde je obava, že žalovaní budou v protiprávní činnosti pokračovat, a tato obava tehdy dána nebyla (viz odst. 131 žaloby);
  • nárok na omluvu – soudím, že omluva, má-li mít cenu, musí být dobrovolná, nikoli soudně nařízená, a takto jsem to také vysvětlil v odst. 143 žaloby.

III. Smír

Těsně před jednáním soudu dne 28. července 2014 přišel Marek Nespala, právní zástupce všech tří žalovaných (jejichž zájmy se v průběhu řízení mohly dostat do rozporu právě pro nejasnou pasivní legitimaci) s tím, že Hrad je ochoten se dohodnout. Byl jsem ochoten akceptovat, že z další hry zcela vynechám Vratislava Mynáře a zejména Miloše Zemana a smír uzavřu výhradně s KPR. Byl jsem ochoten i akceptovat to, že se vzdám finanční satisfakce, byť nerad. Nebyl jsem však ochoten akceptovat, že současně neuzavřeme i pracovněprávní spor, který je sice formálně samostatný, fakticky je však jen důsledkem osobnostního sporu. A především jsem nebyl ochoten akceptovat tezi, na kterou jsem měl kývnout, že můj návrh jen někdo vzal a už beze mne ho totálně přepracoval do podoby amnestie z  1. ledna 2013. Jak to ironicky komentoval již zmíněný přítel, povoláním státní zástupce: „Miloš má pravdu. Poslal jsi nějak uspořádaná písmenka tvořená molekulami toneru zachycenými na molekulách papíru, případně sekvenci nul a jedniček. Někdo je jen přeuspořádal. Z toho jednoznačně plyne, že základem amnestie je Tvůj návrh …“ . Ano, poníženě přiznávám, pane prokurátore, že i můj návrh byl psán česky a používal znaky české abecedy … ale to je asi tak vše, co měl společného s vyhlášenou amnestií.

Smír jsem tedy odmítl, z uvedených dvou důvodů. V pondělí 25. srpna jsme proto byli s mým advokátem Petrem Kočím připraveni předložit soudu několik dalších listinných důkazů, cca 2 kg papíru, které měly zejména prokázat následky protiprávních zásahů, a byli jsme připraveni navrhnout několik dalších svědeckých výpovědí. Nešli jsme k soudu s tím, že bychom se chtěli dohodnout, nicméně soudkyně mínila jinak, byla neoblomná a nakonec nás ke smíru takřka dotlačila. Jí všechna čest, jiný soudce na jejím místě by to vzdal.

Smír v osobnostním sporu … o čem vlastně vypovídá?

Jsem-li pro nějaký výrok žalován, mám v zásadě dvě možnosti: buď si stát za svým a bít se za své tvrzení jak lev, i s rizikem, že mi soud za pravdu nedá. Nebo uzavřít smír, ovšem tím automaticky uznávám svůj přešlap. Tolik z hlediska žalovaného. Z hlediska žalobce je pak samozřejmě výhodnější dosáhnout uznání své pravdy ve formě smíru než ve formě rozsudku, protože smír znamená relativně dobrovolné uvedené věci na pravou míru, nevynucené soudním rozhodnutím. Uzavře-li žalovaný smír, už nemůže říkat „víte, já si o tom myslím své, ale soud mi zakázal říkat to nahlas“ – znemožnil by se, okamžitě by následovala otázka: „A proč jste s tím smírem tedy souhlasil, proč jste se nesoudil?“. Proto je pro žalobce v osobnostním sporu mnohem lepší dosáhnout smíru než rozsudku.

Když se soudkyni Křesťanové podařilo dosáhnout pro obě strany přijatelného textu uvádějícího vše na pravou míru, měl jsem dvě možnosti – brát nebo nebrat a soudit se dál.

Kdybych se soudil dál, narazil bych na problém pasivní legitimace, jak o něm ještě bude řeč, a hrozilo by, že jen o to, kdo vlastně má být v tomto sporu žalován, bychom se soudili několik let: at by soudkyně Křesťanová rozhodl jakkoli, vždy by se někdo odvolal, a ten čistě teoretický spor by musel nakonec rozetnout až Ústavní soud; čtenáři České justice jistě vědí, že k němu lze ale jít až po vyčerpání všech ostatních opravných prostředků, ze kterých by zřejmě nešlo vynechat ani Nejvyšší správní soud. Teprve pak bychom se dostali k meritu věci, takže satisfakce bych se dočkal až po letech, dost možná už za nějakého jiného prezidenta. Nadto bych musel vysvětlit, proč se vlastně soudím, když protistrana přeci je ochotna své pochybení uznat smírnou cestou … proč to odmítám? A nadto bych riskoval, že nakonec nepotrestám ani Vratislava Mynáře, ani Miloše Zemana, ale daňového poplatníka.

Naopak, pokud jsem smír přijal, byl to konec, klid, a především – bylo to dobrovolné uznání chyby nejen ze strany KPR, ale Hradu obecně, tj. i prezidenta. A především už po pouhých 9 měsících od podání žaloby – to je přeci luxusní čas, alespoň v tuzemských poměrech.

IV. Pasivní legitimace

Ještě než rozeberu různé názory na pasivní legitimaci všech tří žalovaných, rozdělím všechny žalované výroky na tři skupiny, stejně, jako jsem to učinil v žalobě. Na první pohled jsou tu jen dvojí výroky – ty, které pronesl Vratislav Mynář, jednak výroky Miloše Zemana. Nicméně Mynářovy výroky pro účely žaloby dál člením na ty striktně popisné a na výroky nějakým způsobem mne hodnotící. Máme tedy (A) výroky Miloše Zemana, (B1) popisné výroky Vratislava Mynáře a (B2) hodnotící výroky Vratislava Mynáře. Před následujícím rozborem je také na místě říci, že výroky (A) jsem ocenil na 300.000,- Kč, výroky (B1) na 200.000,- Kč a výroky (B2) na 500.000,- Kč, celkem 1.000.000,- Kč.

1. Pasivní legitimace KPR

Dva dny před podáním mé žaloby vynesl Nejvyšší soud rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, jehož klíčová pasáž zní:

„Podle ustanovení § 13 obč. zák. postihují sankce subjekty, resp. původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby a jestliže byl neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, přičítá se, za použití analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák., neoprávněný zásah této samotné právnické osobě. Soud se musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to, že právnická osoba vědoma použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala a že byla použita právnickou osobou v rámci pověřením vymezené činnosti. Na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu je třeba posoudit, zda zde nedošlo k excesu z rámce pověření vymezené činnosti.“ – jednalo se o kauzu Víta Bárty, kterého Nejvyšší soud označil jakožto fyzickou osobu za neodpovědného za jeho výroky v Otázkách Václava Moravce, protože odpovědnost za ně nese Ministerstvo dopravy, pokud se tyto výroky týkaly působnosti ministerstva.

Zastupovat KPR já, odvolal bych se na větu, kterou jsem zdůraznil, a tvrdil bych, že Mynář vůbec nemluvil jménem KPR, protože vyšetřování amnestie nespadá mezi úkoly KPR podle zákona. KPR sice nedostatek své pasivní legitimace nenamítala, ale nešlo předem vyloučit, že tak neudělá minutu poté, co v jejím čele přestane stát Vratislav Mynář. Nemohl jsem ani vyloučit, že k takovému závěru dospěje soud sám. Nicméně v žalobě jsem připustil odpovědnost KPR za výroky (B1), tedy za čistě popisné výroky Vratislava Mynáře, tedy ty, které byly sice nepravdivé, ale bez difamačního podtónu.

2. Pasivní legitimace Vratislava Mynáře

Můj právní názor je ten, že za výroky (B2), tedy za hodnotící výroky Vratislava Mynáře, nese odpovědnost výhradně Vratislav Mynář jako fyzická osoba, protože KPR není kompetentní cokoli hodnotit. Mohu ještě připustit, že nese odpovědnost za čistě popisné výroky, ale není pro mne akceptovatelné činit ji za výroky hodnotící, politické – podle zákona je KPR organizace čistě servisního typu a nikoli politická instituce.

Oproti tomu stál názor Marka Nespaly a zřejmě i soudkyně – vycházeli prostě z toho, že stejně, jako za Víta Bártu neslo odpovědnost Ministerstvo dopravy, má za výroky Vratislava Mynáře nést odpovědnost KPR.

3. Pasivní legitimace Miloše Zemana

I zde vycházeli právní zástupci žalovaných z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a snažili se tvrdit, že za výroky (A) Miloše Zemana není odpovědný Miloš Zeman, ale KPR. Podle mého takový názor neobstojí nejen z důvodu, jako u Mynáře – KPR není politickou institucí – ale nadto z důvodu, že prezident republiky nestojí v čele KPR a vůbec není její součástí, drsněji řečeno, není orgánem KPR, jehož prostřednictvím by KPR „používala“ k jednání navenek: prezident používá KPR, nikoli obráceně.

 

Sečteno a podtrženo, lze plédovat proti pasivní legitimaci všech tří žalovaných, s výsledkem nejistým. Jisté je pouze to, že někdo za všechny výroky odpovědnost nese, jen není jasné kdo a v jakém rozsahu. Pokud někoho zajímá podrobnější rozbor problematiky pasivní legitimace, najde jej v odst. 24 mého vyjádření pro soud z 21. srpna 2014, kterým jsem požádal soud o změnu petitu v tom smyslu, aby odpovědnost nesli všichni žalovaní společně a nerozdílně. Součástí smíru nakonec byl i můj tichý souhlas s tím, že KPR je odpovědna i za výroky Zemana a Mynáře. Ostatně, Mynář s tím byl konzistentní, když dnes namísto prezidenta popíral, že by prezident uznal chybu: nelze vycházet jednou z toho, že KPR a prezident jsou jedno tělo a duše a podruhé zas, když se to hodí, dovolávat se toho, že KPR není prezident. Je třeba si vybrat a být konzistentní a Hrad si vybral to první. Já bych mu to nikdy nebyl poradil, ale jejich volbu respektuji. Jestliže chybu uznala KPR – viz text smíru -, automaticky to tedy čtu tak, že to zahrnuje i prezidenta republiky. (A upřímnou soustrast všem, kdo v KPR vyřizují žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím.)

Mimochodem – nejdřív byl smír – až pak formální stažení žaloby vůči Vratislavu Mynářovi a Miloši Zemanovi z mé strany. Pokud by nebylo to první, nebylo by ani to druhé. Logicky.

V. Hypotetický verdikt

Vratislav Mynář se nechal slyšet, že bych ve sporu neuspěl, a proto jsem raději přistoupil na smír. To je neuvěřitelně zoufalý a směšný výrok.

Ano, pasivní legitimace byla nejistá.

V čem bych však zcela jistě uspěl bylo uvedení na pravou míru: soudkyně Křesťanová opakovaně upozornila Marka Nespalu, že výroky prezidenta Zemana a jeho kanceláře se nezakládaly na pravdě a můj text s výslednou amnestií, především jejím druhým článkem, nemá prakticky nic společného.

Soudkyně také dala dvakrát najevo, že bych u ní uspěl i s finanční satisfakcí, byť asi ne milionovou.

Věřím, že by mi v případě částečného neúspěchu nepřiznala náklady řízení, ale nevěřím, že by mne v případě částečného neúspěchu daného extrémní právní nejistotou stran pasivní legitimace nechala hradit náklady protistran. Prostě bychom si zaplatili každý své vlastní náklady – a ty si v případě smíru platím tak jako tak.

Pavel Hasenkopf