Pavel Kučera: Nezávislost státního zastupitelství? Nezávislé jsou jen a jen soudy.

Bývalý místopředseda Nejvyššího soudu, advokát Pavel Kučera. Reprofoto: ČT

S doyenem českých soudců Pavlem Kučerou zahajuje Česká justice minisérii rozhovorů s pamětníky věnovanou čtvrtstoletí budování základů právního státu.

Jaká byla vůbec po listopadu 1989 východiska české justice? Povedla se očista od bývalých exponentů režimu?

Až do konce roku 1989 jsem byl řadovým soudcem krajského soudu, a vzpomínám si, že se v prosinci 1989 na chodbě soudu objevila vyrytá výzva „Pryč s komunistickými soudci.“. Každá revoluce postihne všechny státní moci. Nejdřív asi moc výkonnou, a ta se vymění poměrně rychle. Moc zákonodárnou vymění zpravidla nejbližší volby. Nejtěžší a nejpomalejší je to s mocí soudní. Čtyři tisíce soudců nikdo najednou a rychle nevymění. Nestalo se to ani v Německu při denacifikaci, a tak většina německých soudců soudila dál, bez ohledu na to, jestli byli nebo nebyli nacisti. A opakovalo se to i u nás, kdy soudila dál většina „komunistických soudců“, a to nejen proto, že nebyli všichni komunisty, ale i proto, že většina z nich nic špatného neudělala. Pár jich odešlo, protože se jim zachtělo něco lukrativnějšího, třeba v advokacii, pár jich odešlo, protože si přeci jenom zadalo s bývalým režimem víc, než bylo únosné. K větším změnám došlo jen v čele soudů. Nezpochybnitelným předsedou Nejvyššího soudu se stal bývalý obhájce disidentů Otakar Motejl a předsedy několika krajských soudů soudci poškození minulým režimem. Život tropí hlouposti, a tak je po pěti letech z těchto vedoucích funkcí odvolal právě Otakar Motejl, to už ale jako ministr spravedlnosti. A protože nic není černobílé, byl to ten samý Otakar Motejl, který pět let předtím svou autoritou jako předseda Nejvyššího soudu zachránil soudce, a to i ty komunistické, před mandátem na zkoušku prohlášením, že soudce na zkoušku není nezávislý. Měl pravdu a Parlament to uznal.
Staří soudci tak dál aplikovali staré zákony. Abych byl ale spravedlivý, zákony se přeci jenom měnily rychleji než soudci. Protože jsem byl trestním soudcem, tak jen namátkou pár příkladů z trestního soudnictví. Zmizelo opuštění republiky, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, nedovolené podnikání, slovní útok na veřejného činitele, trest smrti a celé vojenské soudnictví. Ale bylo toho víc, a to jak v hmotném právu, tak v procesním, i v organizaci soudnictví.

Od poloviny devadesátých let, kdy se začaly výrazněji projevovat nové formy především hospodářské kriminality, související s transformací ekonomiky, se v této souvislosti začalo hovořit o tom, že ekonomové předběhli právníky. Souhlasíte s tímto názorem?

Pokud se shodneme na tom, že revoluce je systémová změna, tak prostředí práva je nejkonzervativnější a k jakékoli změně nedochází ze dne na den. Nejmarkantnější to bylo právě v hospodářské oblasti, kdy ekonomika podle mě nám právníkům skutečně utekla. Jenomže to, co vím o myšlení právníků a o aplikaci práva, tak kdyby se ekonomika důsledně držela stávajícího práva nebo čekala na novou právní úpravu, tak v prvních deseti letech by byly privatizovány akorát tak trafiky. Pokud by u všeho probíhalo dvoustupňové řízení, tak to, co je dnes soudům vytýkáno, to je pomalost, tak to by se zde projevilo mnohonásobně. Viděno dnešníma očima, to, že tenkrát ekonomika právu utekla, bylo asi nutné. Protože nic není černobílé, tak i zde příklad z druhé strany. Spor společnosti Diag Human s českým státem. Soudy, a obchodní zvlášť, byly pomalé, a tak účastníci tohoto sporu jej v polovině devadesátých let svěřili rozhodcům. Spor potom u rozhodců skončil za osmnáct let. I ten nejpomalejší soud by to vyřídil dřív.

Jakým vývojem vůbec prošlo za oněch pětadvacet let trestní právo?

To říkám pořád stejně, a nemíním na tom ani teď cokoli měnit. Základní trestní předpisy, Trestní zákon a Trestní řád byly z roku 1961. Byly to trestní předpisy, které byly reakcí na nezákonnosti padesátých let. Především v trestním procesu šla obhajoba tak hluboko do policejního vyšetřování, že tomu tak nebylo nikde v Evropě a asi ani na celém světě. Již na první přečtení to byla progresivní, demokratická právní norma a změny, které přišly v průběhu její účinnosti až do roku 1989, byly spíš změnami k horšímu. Trestní zákon byl samozřejmě do značné míry poplatný zájmu tehdejšího zřízení na ochraně stávajících společenských vztahů, a to nebylo samozřejmě vždy v zájmu nových společenských poměrů. Ze zvláštní části trestního zákona tak poměrně rychle zmizely trestné činy, které jsem už zmínil, ale třeba i příživnictví a další, na které jsem zapomněl. Nepamatuji si, že by se některý z nich do Trestního zákona vrátil. V průběhu dalších dvaceti let se však do Trestního zákona, a to i do toho nového, dostala celá řada nových trestných činů, jako, a zase jen příkladmo, různé formy podvodů, ale třeba i zabití, a především zpřísnění trestních sazeb. Ale zpět k trestnímu procesu. K velké změně procesních předpisů došlo velkou novelou Trestního řádu, účinnou od 1. ledna 1994. Změny však nespočívaly ve větších právech obhajoby, ale směřovaly spíš ke zrychlení soudního řízení formou přesunu těžiště dokazování z přípravného řízení do řízení před soudem. Jako soudce jsem tyto změny respektoval a aplikoval, ale dodneška si o nich myslím svoje. Co se procesně nepodchytí hned nebo co nejdřív, tedy při policejním šetření a vyšetřování, to soud těžko dohoní.

Jedním ze současných problémů trestního práva a justice je stíhání hospodářské kriminality. V čem podle vás těžiště tohoto problému spočívá?

Pokud jde o hmotněprávní předpis, to znamená o Trestní zákoník, musel zákonitě reflektovat situaci, která po pádu direktivní ekonomiky nastala. Pro tuto situaci žádný tuzemský vzor neexistoval. Jak to vypadalo za první republiky málokdo pamatoval, ale ani prostá komparace tehdejšího práva na současný stav nestačila. Pokud se týká majetkové trestné činnosti, lze ji shrnout do tří základních trestních postulátů. Krádež, zpronevěra a podvod. To, že majetek v socialistickém vlastnictví dosahoval vyšší ochrany, vyjadřovaly vyšší trestní sazby. Odstranění tohoto reliktu bylo to nejjednodušší. Vznik liberálního ekonomického prostředí znamenal, že se začala objevovat nová škála protispolečenského jednání, což našlo výraz v tom, že se začaly postupně do Trestního zákona zavádět další a další skutkové podstaty, které by to které jednání trestněprávně postihly. Takže dnes už nemáme jenom podvod jako takový, ale úvěrový, leasingový, dotační, a to nemluvím o dalších hospodářských trestných činech, což pochopitelně z toho základního postulátu vytvořilo nepřehlednou strukturu, která působí občas zmatek při její aplikací v konkrétním trestním řízení. Nabízí se proto otázka, proč nezůstalo u krádeže, zpronevěry a podvodu, kam se vejde všechno. A odpověď na ní zněla „právě proto, že se tam účelově může vejít všechno“, a to k právní jistotě nepřispívá.

Velkou část justiční agendy v prvních polistopadových letech zabralo i vyrovnání se s minulostí.

Jistě. Vedle toho, že první dva, tři roky znamenaly především řešení problémů federace a následně rozdělení státu. Kdo si ještě dnes vzpomene na pomlčkovou válku. Významnou část zákonodárné a následně i soudní agendy zabralo napravování křivd minulého režimu. Ať šlo o restituce a následné spory ohledně nich, které se někdy táhnou až dodneška, tak o trestní rehabilitace. U většiny politicky motivovaných trestných činů proběhly rehabilitace ze zákona. Rychle a bez problémů. Problém dělaly souběhy rehabilitovaných politicky motivovaných trestných činů s trestnými činy tzv. kriminálními. Tady rozhodovaly soudy a za nerehabilitované kriminální trestné činy ukládaly zbytkové tresty. A to nebyla nejšťastnější zákonná úprava, přičemž vina za takové řešení se svezla samozřejmě na soudy. I když měl rehabilitovaný ten zbytkový trest často mnohonásobně odpykán, nepůsobilo dobře, když po mnoha letech slyšel znovu, že je odsuzován. Došlo dokonce k tomu, že zbytkové tresty odnětí svobody dostali i někteří popravení v padesátých letech. Do vyrovnání s minulostí měl ale patřit i trestní postih pachatelů nezákonností z předchozích let. A tady se orgány činné v trestním řízení, včetně soudů, moc nevyznamenaly. Příčin bylo víc. Objektivních i subjektivních. Promlčení, časový odstup z hlediska existence žijících svědků a jejich věrohodnosti. Existence listinných a jiných důkazů, pracnost dokazování atd., atd. Zkrátka případů, kdy byl pachatel nezákonností odsouzen, bylo minimum. Vzpomeňte, jakou dalo práci pohnat před soud bývalého prokurátora Karla Vaše, a nakonec k jeho odsouzení stejně nedošlo. Odsouzení unikli i vlastizrádci kolem Vasila Bilaka. A tak největší bílou nebo snad černou vránou byl někdejší tajemník Komunistické strany Československa v Praze Miroslav Štěpán.

Začátek devadesátých let byl spojen i s řadou institucionálních reforem.

Nevím, odkud začít, a na co dát důraz. Zrušení státní arbitráže muselo s ohledem na změnu společenského systému a hospodářských vztahů přijít zákonitě. Obdobné důvody provázely i zrušení vojenského soudnictví, tam si ale těmito důvody opodstatněním této změny nejsem jist. Zatím to ale funguje. Podrobněji bych se chtěl za současného stavu ale vyjádřit ke zrušení prokuratury a jejímu nahrazení státním zastupitelstvím. Důvodem změny, ke které došlo 1. ledna 1994, nebyla jen hra se slovy a přejmenování firmy. Šlo o zásadní systémovou změnu. Generální prokuratura byla všemocná, dosáhla až na dno soustavy, a tomu se chtělo novou zákonnou úpravou zabránit. Proto pojmy jako dozor a dohled, používané mezi dvěma nad sebou stojícími stupni státního zastupitelství. A víc než deset let to fungovalo, i když pokusy o změnu třeba dohledem nad dohledem byly. Současné pokusy zrušit jeden článek státního zastupitelství jdou však přímo proti filozofii legislativní úpravy z počátku demokratických let. Při jejich realizaci by nejvyšší státní zástupce byl znovu fakticky generálním prokurátorem. O tom ale nechci, to je dnes už problém politický. Odpustit si ale nemohu pár slov k ve všech pádech skloňované nezávislosti státního zastupitelství. Nezávislé jsou jen a jen soudy. Při definici nezávislosti, kterou představuje nezávislost na klientovi a ostatních orgánech státní moci, se státní zastupitelství do této definice nevejde. Klientem státního zastupitelství je stát, státní zastupitelství je advokátem státu a samo je orgánem moci výkonné. Řadí ho tam Ústava ČR. Můžeme se bavit o stupni závislosti státního zastupitelství na ostatních orgánech moci výkonné, ale ne o jejich nezávislosti. Advokáti také nejsou nezávislí. To je můj dlouholetý názor a nemyslím, že si to myslím sám. Proto také nový Zákon o státním zastupitelství stagnuje. Díky bohu, že na Ministerstvu spravedlnosti zavál nový, respektive staronový vítr.

Paradoxně se nyní ukazuje, že právě někteří bývalí vojenští prokurátoři dosáhli v soustavě státního zastupitelství významného postavení. Do jaké míry ještě mohou ovlivňovat trestní politiku veřejné žaloby, případně legislativu?

Nemyslím si, že by se měl jejich vliv přeceňovat. Ti dosáhli takového postavení, že kariérně jsou na vrcholu a nemají již potřebu se nějak angažovat ve prospěch ostatních státních zástupců. Ze strany bývalých vojenských prokurátorů jsem alespoň žádnou výraznou aktivitu pro změnu systému nezaznamenal.

Pokusil byste se zhodnotit, ať již kladně či záporně, činnost ministrů spravedlnosti, kteří se za pětadvacet let vystřídali, případně vrcholných představitelů justice?

Zatím jsem říkal, co si sám myslím, a jen čas od času jsem přidal, že si to nemyslím sám. Na tuto otázku odpovím také jen svým názorem, ale někdy se veřejným míněním, v tomto případě soudcovským, zaštítím víc než u předchozích otázek. Nejlepším porevolučním ministrem spravedlnosti byl Jiří Novák. To si myslí bez výjimek všichni pamětníci. Provedl soudnictví bez větších pohrom transformací, pár soudců zachránil před vyhazovem a všem soudcům zajistil na tu dobu nadstandardní platy. Bylo toho ještě víc, ale i to vyjmenované na věčnou lásku stačí. Na druhé místo řadím Pavla Němce. Teď asi většina čtenářů omdlí. Ale kdo z nich před tím, než omdlí, může říct, co Pavel Němec udělal špatně? Pro soudnictví zajistil tolik finančních prostředků jako nikdo před ním ani po něm a za něj se stavěly a otevíraly nové soudy. Nikomu neublížil a sám si jako ministr na žádný průšvih nezavařil. Stěžovat si na něj může snad jen Marie Benešová, a ta to také činí. Všechno ostatní jsou jen mediální plivance. Ostatní ministři, a doufám, že se neurazí, mně až na tři splývají. Nic neudělali a nic nezkazili. A teď ty tři výjimky. Jiří Pospíšil byl a je populista a mediální génius. Věděl, co se chce slyšet, a to také řekl. A dotáhl to s tím až do Štrasburku. V dobách minulých si ho dovedu představit jako populárního, nekonfliktního předsedu Socialistické svazu mládeže. S těmi dvěma zbývajícími je to horší, protože jsem k nim měl, a k jednomu z nich dosud mám, přátelský vztah. Ale jestli mám kousnout do kyselého jablka, tak čtěte. Nejhorší ministr spravedlnosti je bývalý soudce. On jediný nejlépe ví, jak by mělo soudnictví vypadat a fungovat. Na to žádné radily nepotřebuje. A jako má každý voják v tornistře maršálskou hůl, tak má každý ministr z řad soudců v šuplíku nový Zákon o soudech a soudcích. Jaroslav Bureš pro soudce vymyslel něco jako atestace, a i když mu to neprošlo, soudci mu to dlouho nemohli zapomenout. A Otakar Motejl? Ten jako ministr spravedlnosti načal politizaci státního zastupitelství návrhem na odvolání apolitického nejvyššího státního zástupce a nominací osoby s politickými ambicemi.
Jestli se někdo z dřívějších ministrů spravedlnosti cítí dotčen, že jsem ho jmenovitě neuvedl, ať mi promine. Pokud se týká představitelů polistopadové justice až do dnešních dní, ponechal bych tuto část bez odpovědi.

Dušan Šrámek

Pavel Kučera: před listopadem soudce Okresního soudu v Kladně, od roku 1977 soudce Krajského soudu v Praze. Po listopadu od roku 1991 soudcem federálního Nejvyššího soudu, od roku 1993 místopředseda a trestní soudce NS ČR, po odchodu do důchodu působí od 1. 1. 2011 jako advokát.