Troufnu si říci, že jsme na začátku epidemie a že to, co se odehrává v německém pohraničí, se pravděpodobně odehraje u dalších sousedů a nezávisle na tom i v jiných částech Evropy i světa, varuje národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil. S nastalou situací je podle něho třeba pracovat primárně jako s epidemií, a teprve následně jako s problémem kriminologickým. Když k tomu takto nepřistoupíme, bude hodně lidí v problémech, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Připojil jste svůj podpis pod akci Weed Like To Talk, která jménem lékařů a odborných společností žádá celosvětové rozvolnění prohibičních zákonů vůči lidem, kteří se léčí konopím. Smyslem je nasbírat milión podpisů, a donutit tak Evropskou komisi, aby se problematikou zabývala. V čem je pro vás tato petiční akce odlišná od tisíců jiných?
Vždycky záleží na tom, kdo za peticí stojí. Zda jsou to lidé, kteří jsou schopni diskutovat z různých stran a zda mají odborný background. V tomto případě jde skutečně především o to, začít mluvit, jak by to mělo být, protože nemluvit je vždycky to nejhorší.
Asi jste při rozhodování zvažoval, že svým podpisem petici zaštítíte i jménem úřadu, v jehož čele stojíte. Nemůže to na leckoho působit jako rudý hadr?
Moje názory všichni znají. Nejsem nějaký extra legalizátor, ale rovněž si myslím, že je třeba vyvážená politika. Víme, že běžná válka proti drogám, tak jak se provozovala ve většině zemí světa, nefunguje. Přinesla jen další negativní důsledky. A v této situaci je třeba hledat aletrnativní cesty. Kdybych měl tu moc rozhodnout, za sebe bych rozhodně nechtěl, aby se vše nechalo volně plynout, jako tomu bylo u alkoholu s tabákem. To jsou dva extrémy: zcela volný trh, nebo totální prohibice. A ukázalo se, že ani jedno není cesta. Mně se líbí postoj Globální komise pro drogovou politiku, která říká, že by vlády možná měly experimentovat. I když chápu, že to politicky může znít jako nepřijatelná věc.
V českém veřejném prostoru se poslední dobou naopak zdá, že by se někteří politici velice rádi vydali vyzkoušenou a nefunkční cestou tvrdé represe.
Část politické reprezentace o tom občas podobně mluví. Ale myslím, že to dlouhodobě není téma politiků. Chci zdůraznit, že téma války proti drogám není v České republice mediálně zajímavé, žádné velké body nikomu nepřineslo, ač to někteří zkoušeli. V české kotlině dlouhodobě panuje nálada extra se o to nezajímat, extra tím nestrašit. Je pravda, že existuje skupina, kterou tato rétorika zajímá, a zahrnuje určitou část policistů a určitou skupinu státních zástupců.
Koho si pod tím představit, kde je motor těch snah?
Celkem rozumím tomu, že po tom volá Národní protidrogová centrála. Existuje běžné a stálé napětí mezi policií, která vždy bude volat po větších pravomocech a přísnějších nástrojích, a jinou částí odborného spektra, která bude oponovat, že je třeba více prostředků na prevenci a léčbu, protože to je cesta, která funguje. A toto napětí aktuálně vzrostlo i v souvislosti s radikalizací rétoriky na německé straně hranic, a to zejména na komunální úrovni. A nějak to na sebe nasedlo. Samozřejmě pak slyšíme politiky, kteří volají po zpřísnění.
Jak se vůbec mohlo stát, že zde nepozorovaně vyrostl úplně nový trh?
Úplně si to nemyslím. Policie nikde na světě nedokázala trendy zastavit. To se nepodařilo ani v zemích, kde jsou policejní jednotky vybaveny vším, na co si ukáží, penězi, personálně, s podporou armády, satelitním sledováním, helikoptérami, bombardéry, nic z toho nepomáhá. Vždy to mělo stejný scénář, přišel balónový efekt. I když byly například zásahy americké DEA extrémně účinné a skutečně se jí podařilo zastavit přísun, dokonce vytlačit trh z některého státu, nakonec se to jako balón zvedlo a přeneslo jinam. Samozřejmě to už bylo pak zase lépe zorganizované a nastal ještě větší problém. Představa, že represe má zásadní nástroje ke změnám, je mylná. Uznávám, že potřebujeme jasně stanovené hranice vyjádřené formou zákonů a do určité míry pak restrikce mohou působit preventivně, ale musí byt natolik vyvážené, aby nezpůsobily víc škody než užitku.
Není tedy chybou policie, že nedokázala včas reagovat…
Myslím, že tomu NPC těžko mohla zabránit. NPC dle mého dělá, co může. Je to věc vývoje. Dlouhodobě se u nás vyrábí pervitin, máme zde vietnamskou komunitu, jsou to zdatní obchodníci, kteří umí prodávat cokoli. Dříve to bylo textilní zboží, dnes po celé Evropě kontrolují velkovýrobu vysokopotentního konopí, nabízelo se, kdy se pustí do něčeho nového. Stejně tak z Číny nebo Indie k nám přicházejí nové syntetické drogy, vyrábí se tam ve velkém, pašují se zcela novými cestami. Jsou to věci, které se prostě odehrají a nikdo tomu nezabrání, protože se často nedá ani předvídat, kudy půjde trh s nelegálními či novými syntetickými drogami. Jistě, možná se dalo německým politikům ještě více zdůraznit: Pozor, nastala určitá situace s výrobou pervitinu a je neodvratné, že tento fenomén překročí hranice. Sporadicky se o to mí předchůdci pokoušeli a já jsem na to upozorňoval na všech fórech od prvního dne svého nástupu, ale v tu chvíli na to nikdo nechtěl z politiku slyšet ani na německé, ale ani na české straně. Troufnu si říci, že jsme na začátku epidemie v tomto smyslu jak v Evropě, tak i mimo ni. To, co se odehrává v německém pohraničí, se pravděpodobně odehraje u dalších sousedů a nezávisle na této situaci se toto opakuje v jiných částech Evropy i světa.
Ona cesta vyvažování je ovšem složitá v tom, že veřejnost není zcela připravena slyšet, že válka proti drogám nefunguje. Minimálně bude trvat na tom, aby se nerozšiřoval okruh problémových uživatelů, pokud nebude vyslyšeno volání policie po tvrdé represi.
To neumíme říct, na to nejsou recepty. Ale víme, že umíme eliminovat nějakou část, když dáme peníze do takzvané včasné detekce. A je třeba také říct, že kontext toho problému není jen o drogách. Všude ve světě se nám vrací poznatky, že výrazné zvýšení nezaměstnanosti koreluje s množstvím trestné činnosti, včetně trestné činnosti drogové. A že užívání nelegálních drog koreluje s nezaměstnaností. Takových korelací je víc. Například i množství dětí do 15 let, které užívají alkohol. Pokud toto číslo narůstá, víme, že časem naroste i počet uživatelů drog, včetně nelegálních. Na to je dost čísel. Čili to není jen o tom, zda máme dostatek péče pro uživatele, dost represe a jak jsou tyto věci vzájemně vyvážené. Souvisí to i s dalšími jevy ve společnosti jak jsem uvedl. Často pak vývoj nesouvisí nesouvisí jen s Českou republikou, ale je globální. Třeba právě ekonomické aspekty ovlivňující nezaměstnanost, nebo obrovsky rychlý vývoj v oblasti nových syntetických drog v Asii, které zaplavily celou Evropu v řádu jednotek let.
Když se vrátíme ke státním zástupcům, kteří podle vás otevírají dveře snahám policistů o tvrdší represi, co oni žádají?
Co všechno za tím stojí, nevím. My jsme měli věcný spor o stanovení minimálního množství látek, které bude považováno za trestný čin. Z jejich strany existoval tlak na výrazné snížení tohoto minimálního množství. Mluvilo se například u pervitinu o hranici půl gramu, což u problémových uživatelů není ani denní dávka. A v tu chvíli jsou vlastně všichni problémoví uživatelé trestatelní. Určitá část státních zástupců by ráda, aby tato minimální hranice neexistovala vůbec, jakékoli držení by bylo trestné a až teprve soudy by stanovovaly odklony od potrestání. Tak to zaznívalo na posledních jednáních. Nejsem legislativec, neumím říct, nakolik je takové pojetí pro české prostředí uchopitelné. Ale bál bych se toho. Existuje samozřejmě zkušenost z okolních zemí, ale ani ta nikdy není stoprocentně přenositelná. Když si Bavoři nastavovali hranici půl gramu, neměli s pervitinem problém. To množství musí být stanoveno rozumně. Jde o nějakých 32 tisíc lidí v ČR, většinou mladých, často i nezletilých, a já věřím v tomto smyslu rozumnému přístupu současného vedení NPC, že by nebyli okamžitě kriminalizováni. Ale NPC, to je 190 lidí a může se stát cokoli, obmění se vedení nebo přijde nějaké zadání. A pokud se soudů týče, ty jsou v českém prostředí zvyklé mít tyto věci spíše předepsané, než aby se samostatně rozhodovaly. Když se pak před nimi člověk objeví třikrát, pokaždé za půl gramu – co s ním udělají?
Dostane čtyři roky a brzy nebudou stačit věznice.
Já si to ani neumím v situaci naší Vězeňské služby momentálně představit. Ve Spojených státech v letech 1992 – 1996 zdvojnásobili počet věznic, neboť se rozhodli jít ještě přísnější cestou než doposud. A tím impulsem tehdy byl pravděpodobně právě pervitin, metamfetamin. Ten byl v USA dlouhodobě problémem pouze ve dvou státech, kam se pašoval z jihovýchodní Asie. Americká vláda do toho tehdy vložila velké peníze a skutečně se jí to podařilo zastavit. Jenže v tu chvíli se problém během čtyř let rozšířil po celých Spojených státech, protože se lidé naučili metamfetamin vyrábět.
Existuje v tomto světle podle vás oprávněná naděje, že se přeshraniční problém, který má aktuálně ČR se Saskem a Bavorskem, podaří vyřešit policejními metodami?
Představa, že se zastaví přeshraniční přísun, a problém je tím vyřešen, je falešná. Moje predikce je taková, že se to místní lidé naučí vyrábět. A poslední zprávy od organizací poskytujících v Německu léčbu už jsou skutečně takové, že mají uživatele, kteří jsou zároveň výrobci. To je prostě epidemie, se kterou je třeba pracovat primárně jako s epidemií, a teprve následně jako s problémem kriminologickým. A když k tomu takto nepřistoupíme, bude hodně lidí v problémech.
Robert Malecký
