Pachatel korupce by nemusel být stíhán

Boj proti korupci. Moderní, ale je i účinný?

Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu Trestního zákoníku, která má vyvinit osobu, jež se sice dopustila korupce, ale případ bezprostředně nahlásila. Novela by tak měla motivat pachatele k oznamování případů pasivní korupce. Někteří advokáti ale navržené řešení zpochybňují.

Vzhledem ke skutečnosti, že podle současné úpravy jsou případy pasivní i aktivní korupce trestné, není ten, kdo přislíbí či dá úplatek pouze proto, že o něj byl druhou osobou požádán, motivován takové jednání oznamovat. Orgány činné v trestním řízení se tak mohou dostat do důkazní nouze, popř. se o takovém jednání vůbec nedovědí a korupční trestná činnost tím spíše zůstane nepotrestána, uvádí se v důvodové zprávě.

Nová úprava tak má reagovat na to, že zatímco trestní zákon, který platil do konce roku 2009, obsahoval zvláštní ustanovení o účinné lítosti pro trestné činy podplácení a nepřímého úplatkářství, toto ustanovení bylo v novém Trestním zákoníku, který vstoupil v účinnost k 1. lednu 2010, zrušeno. Důvodem byla kritika mezinárodních institucí. „Česká republika byla pro existenci účinné lítosti v úplatkářských věcech v rámci jednotlivých kol hodnocení, které Skupina států proti korupci (GRECO) prováděla, několikrát kritizována, a proto byla účinná lítost v úplatkářských věcech z právní úpravy vypuštěna. Lze tedy shrnout, že důvodem pro nepřevzetí účinné lítosti do nového kodexu tak byly zejména mezinárodní závazky, neboť institut účinné lítosti byl opakovaně zpochybňován ze strany Skupiny států proti korupci a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj,“ uvádí důvodová zpráva.

Za neexistence možnosti zvýhodnění aktivně uplácejícího tak mají podle předkladatele orgány činné v trestním řízení znevýhodněnou pozici, neboť uplácející, přestože se v některých případech dopustil trestného činu pouze díky zneužití vlivu uplácené osoby, není motivován takovéto protiprávní jednání oznámit orgánům činným v trestním řízení, ani s nimi spolupracovat v trestním řízení vedeném proti příjemci úplatku. Státní zástupce tedy podle dosavadní právní úpravy nemá možnost rozhodnout o tom, že upřednostní veřejný zájem na zjištění osoby vyžadující úplatek, a nebude osobu, která úplatek poskytla, avšak pouze proto, že o něj byla požádána, stíhat. Vzhledem k tomu, že takovou možnost nemá ani v případě, že by uplácející významným způsobem přispěl k odhalení korupčního jednání osoby požadující úplatek, nemají v současné době „donucené“ uplácející osoby motivaci, proč trestnou činnost oznamovat. „Jednou z cest, jak dosáhnout tohoto cíle, je navrhovaná změna právního řádu spočívající v možnosti motivovat příslibem beztrestnosti uplácejícího, aby oznámil orgánům činným v trestním řízení protiprávní jednání upláceného a dále spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.“

Navrhovaná změna má být jedním z významných nástrojů efektivnějšího stíhání korupce, včetně vytvoření příznivějších podmínek pro zjištění celého řetězce korupčního jednání. Pokládá se za významnější, podaří-li se postihovat právě závažnější korupci (což se týká situace, kdy někdo vyžaduje korupční plnění a zneužívá určitého postavení v daném vztahu), byť se tak stane na základě svědectví osob, které v tomto vztahu vystupovaly na straně podplácejícího a i vůči nim by přicházelo v úvahu vyvodit trestní odpovědnost.

Konkrétně se navrhuje postup, při němž policejní orgán rozhodne o dočasném odložení trestního stíhání podezřelého (aktivně uplácejícího) pro trestné činy korupční povahy, a to za podmínky, že podezřelý poskytl nebo slíbil úplatek jen proto, že byl o to požádán a učiní o tom dobrovolně a bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Dále oznámí policejnímu orgánu skutečnosti, které jsou mu známy o trestné činnosti toho, kdo o tento úplatek požádal, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech. Pokud nedostojí svému závazku, bude rozhodnuto o zahájení jeho trestního stíhání. Stejně bude postupováno, zjistí-li se dodatečně skutečnosti, které vylučují rozhodnout o dočasném odložení trestního stíhání. Pokud splní podezřelý svůj závazek ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, státní zástupce rozhodne o jeho nestíhání. „Toto řešení dává uplácejícímu jistotu, že pokud bude spolupracovat, nebude proti němu vedeno trestní stíhání, což nakonec vyústí v definitivní rozhodnutí představující překážku věci rozhodnuté. Předkládané řešení také podle konzultovaných odborníků vyhovuje požadavkům mezinárodních organizací, zejména GRECO a OECD,“ uvádí dále důvodová zpráva.

Právo rozhodnout o dočasném odložení trestního stíhání se s ohledem na nutnost rozhodnout rychle přiznává pouze policejnímu orgánu a nevyžaduje se k němu ani souhlas státního zástupce. Na postup policejního orgánu má však státní zástupce možnost dohlížet prostřednictvím běžných oprávnění výkonu dozoru nad zákonností přípravného řízení – mimo jiné bude moci podle § 174 odst. 2 písm. e) rozhodnutí policejního orgánu zrušit. Pokud podezřelý nedostojí svému závazku, popř. se zjistí skutečnosti, z nichž vyplývá, že není možné rozhodnout o nestíhání podezřelého (např. se bude jednat o jiný trestný čin, než který je uvedený ve výčtu § 159c odst. 1, objeví se další svědectví, z nějž vyplyne, že tvrzení podezřelého o poskytnutí úplatku na žádost nebude pravdivé) bude státním zástupcem rozhodnuto o tom, že podezřelý nesplnil své závazky a následně dojde k zahájení jeho trestního stíhání. Rozhodnutí o nesplnění závazků podezřelého podle § 159c odst. 1 bude doplněno do výčtu rozhodnutí, u kterých o stížnosti proti nim rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené usnesení vydal. Pokud však podezřelý splní svůj závazek ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, státní zástupce rozhodne o jeho nestíhání.

Trestní řád v případě skončení trestního řízení rozhodnutím státního zástupce, které zakládá překážku věci rozhodnuté, počítá s pojistkou přezkumu nejvyšším státním zástupcem.  Proto i k vyloučení případného pochybení při rozhodovací činnosti státního zástupce u nového institutu rozhodnutí o nestíhání podezřelého bude sloužit oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit nezákonné usnesení o nestíhání podezřelého, a to do tří měsíců od právní moci takového rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce bude moci usnesení zrušit, bude-li nezákonné – tedy v situaci, kdy bude rozhodnutí vydáno, aniž by byly splněny podmínky stanovené trestním řádem (např. bylo-li o nestíhání podezřelého rozhodnuto před pravomocným ukončením trestního stíhání osoby, která o úplatek požádala, nejednalo-li se o trestný čin uvedený v § 159c odst. 1 či podezřelý dle nejvyššího státního zástupce nedostál svému slibu). Policejní orgán pak případně zahájí trestní stíhání podezřelého, či rozhodne o odložení či jiném vyřízení věci (§ 159a trestního řádu).

Ne každý ale na možnost odložení dosáhne. Možnost rozhodnout o nestíhání podezřelého se vylučuje, byl-li úplatek, majetkový nebo jiný prospěch poskytnut nebo slíben v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby uvedené v § 334 odst. 2 písm. a) až c) trestního zákoníku nebo úřední osoby uvedené v § 334 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, jde-li o úřední osobu zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv cizí stát.

Navrhovaná úprava ale může přinést problémy v aplikační praxi. „Problém je v tom, že osoba, která je v procesním postavení podezřelého, má učinit sama oznámení o tom, že se dopustila trestného činu, respektive že se někdo dopustil trestného činu za jejího přispění, a pokud tak učiní, a bude vypovídat pravdu v přípravném řízení i v řízení před soudem, pak nebude obviněna. To znamená, že nemůže mít jiné procesní postavení než svědek. V tomto postavení musí vypovídat pravdu, kdežto jako podezřelá se může hájit jakýmkoli způsobem. Postavení podezřelé osoby sice trestní řád nezná, ale už ze samotného institutu vyplývá, že se jedná o osobu, která je podezřelá z trestného činu, jinak by nebylo přistoupeno k odložení zahájení trestního stíhání,“ komentuje možná úskalí advokát Vlastimil Rampula a dodává, že bude velmi problematické najít hranici mezi právy podezřelého, tedy hájit se způsobem, jaký uzná za vhodné a povinnostmi svědka, tedy vypovídat pravdu a zejména nikoho lživě neobvinit. Ten navíc konstatuje další právní institut. „Rozhodnutí je stejně tak jako v případě zastavení trestního stíhání přezkoumatelné nejvyšším státním zástupcem. Co když ale v rámci svého kasačního oprávnění dospěje k závěru, že nebyly splněny podmínky toho, že osoba nebude stíhána. Co to znamená? Když nejvyšší státní zástupce řekne, že nebyly splněny podmínky, znamená to, že jsou splněny podmínky pro to, aby taková osoba byla stíhána. Policejní orgán zahájí trestní stíhání, proti němu je přípustná stížnost, o níž rozhoduje dozorový státní zástupce. Trestní stíhání je ale v tomto případě zahájeno na základě stanoviska nejvyššího státního zástupce. Jakým způsobem bude zajištěna objektivnost a nezávislost při zahájení takového trestního stíhání?“, ptá se Rampula. Najednou tu podle něj není nikdo, kdo by mohl nezávisle rozhodnout o stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Dozorový ani jemu nadřízený státní zástupce to být nemůže, neboť zahájeno trestní stíhání bylo na základě rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Ale ani nejvyšší státní zástupce to být nemůže, neboť to byl on, kdo o nutnosti zahájení trestního stíhání rozhodl. Je to přitom jiný případ, než když rozhodne o předčasném zastavení trestního stíhání. „Aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat zájem odhalovat korupční jednání, navrhovaný institut účinné lítosti v rámci pasivního úplatkářství bude velmi lehce zneužitelný podezřelým oznamovatelem resp. podezřelým svědkem, neboť nejčastěji zde budou stát proti sobě dvě tvrzení a bude komplikované rozhodnout, čí tvrzení je správné. Motivace takových oznámení přitom mohou být různá“ dodal Rampula.

Námitky vůči novele má i ústavní právník Zdeněk Koudelka. „Odložení trestného stíhání je institut, který má napomáhat tomu, aby podezřelí se vzájemně udávali za slib beztrestnosti. Je to možné. Jen nevidím důvod, proč vázat definitivní ukončení věci s policií spolupracujícího udavače až na skončení řízení o ústavní stížnosti jiných pachatelů. To je samo o sobě nezvyklé.“

Dušan Šrámek