V Poslanecké sněmovně leží v současné době novela Exekučního řádu. Senátní návrh, který schválila loni vláda, počítá se zavedením místní příslušnosti soudních exekutorů. Napříště by měly být exekuce přidělovány jednotlivým exekutorským úřadům podle bydliště dlužníka. Podle předsedy České asociace věřitelů Pavla Staňka by to byl takový zásah do práv věřitelů, se kterým nelze souhlasit. „Věřitelé jsou ti, kdo mají právo vybrat si exekutora podle toho, který je pro ně nejefektivnější, o němž mají dobré reference. A ne že budu jako věřitel nucen spolupracovat s někým, kdo je pro mne třeba reputačním rizikem, nebo jehož reference jsou strašné. Opravdu bychom se tím vrátili před rok 2001,“ říká v rozhovoru pro Českou justici.
Jaký je váš názor na zavedení exekutorské teritoriality obecně, a konkrétně pokud se týká senátního návrhu?
Česká asociace věřitelů princip teritoriality zásadně odmítá. Byl by to takový zásah do práv věřitelů, že s tím naprosto nelze souhlasit. ČAV svůj postoj deklarovala již na mnoha nejrůznějších fórech, a v tomto směru jsme jako členové pracovní skupiny řízené poslancem Markem Černochem posílali i řadu materiálů do sněmovny. Ten návrh, který odsouhlasila vláda, a se kterým přišel senátor Škromach, je naprostý paskvil, a úplně by zlikvidoval současnou úroveň vymáhání pohledávek. Prodloužila by se doba vymáhání, snížila by se vymahatelnost pohledávek i z hlediska počtu exekucí, a po těch dvou letech různých seminářů a odborných konferencích můžeme říci, že to je prakticky nezlomný fakt. Zatím se nenašel nikdo, kdo by přesvědčil odbornou veřejnost, že to není pravda.
Co konkrétně vám na předložené normě vadí?
Pokud se budeme zabývat aktuálním návrhem, tak například vůbec neřeší, jaké teritorium by to mělo být. Zda se má jednat o soudní kraje, anebo o správní kraje. Dalším problémem je, že pokud by se mělo jednat o teritorium, měli by mít všichni exekutoři v něm mít rovné podmínky. To by ovšem znamenalo, že všechny exekutorské úřady by musely být stejně vybaveny, a to jak technikou, tak lidmi, a prováděly by všechny formy exekuce a výkonu rozhodnutí. Přitom dnes tomu tak rozhodně není. Navíc existuje řada okresů, kde je pouze jeden exekutorský úřad, a například v Lounech neexistuje žádný exekutor. Takže by to znamenalo buď vznik nových exekutorských úřadů, nebo zřizování poboček, aby exekutoři pokryli rovnoměrně celé území České republiky, což je ale dle platné legislativy nepřípustné. Jednoznačně ten návrh je nedokonalý, nedomyšlený, pokud bychom jej měli brát tak, jak je předložen.
Jak se díváte na takzvanou nepravou teritorialitu, kdy by se místní příslušnost uplatňovala pouze v případě vymáhání veřejnoprávních pohledávek?
Na tento návrh lze nejlépe nahlížet českým příslovím, že „vlk se nažral, a koza zůstala celá“. To by sice vyřešilo poptávku některých menších exekutorských úřadů po tom, aby měly více práce, ale na druhou stranu jako daňovému poplatníkovi se mi to nemusí líbit. Kdo zaručí, že vymahatelnost takových pohledávek, v nichž jsou veřejné peníze, bude vyšší, když víme, že dnes jsou exekutorské úřady rozdílně vybavené, a mají též rozdílnou kvalitu práce? Takže tento návrh je z pohledu daňového poplatníka naprosto protismyslný, protože bychom tak svěřili vymáhání pohledávek státu někomu, kdo na to není třeba vůbec připravený. Na druhé straně, pokud bychom to brali tak, že dnes, kdy je spousta multiexekuovaných, kteří nemají žádný majetek, by exekutorům přibylo více smysluplné práce a tím pádem i více prostředků, pak je to cesta dobrá.
Myslíte si, že by se tím zvýšila výtěžnost veřejnoprávních pohledávek?
Žádná taková studie neexistuje, ale lze i ze zahraničních zdrojů dovodit, že pokud se svěří vymáhání pohledávek profesionálům, že se zvýší efektivita. To znamená, že očekávám od takového kroku, že by stát mohl vymáhat efektivněji pohledávky v daňových i nedaňových řízeních, protože dnes i soudy mají možnost vymáhat své pohledávky přes soudní exekutory, a není to malé číslo, protože se bavíme o miliardách. To ale nesouvisí s principem teritoriality, respektive s ohledem na to, že by měli exekutoři dopředu zajištěné případy, by se mohla vymahatelnost naopak snížit, protože by odpadl konkurenční prvek.
Zastánci teritoriality argumentují tím, že exekutor má postavení soudu, a proto z něj vyplývá pro dlužníka ústavní právo na zákonného soudce. Operuje s tím například ministr Jiří Dienstbier.
Zásada zákonného soudce je zachována tím, že o věci rozhoduje soud, který danou věcí pověřuje konkrétního exekutora. Soud, který provádí exekuci, je tak soudem nalézacím, a exekutor má pak povahu soudu vykonávacího. Takže tam ten zákonný soudce zůstává zachován, navíc například úřad pro ochranu hospodářské soutěže říká, že exekutor je podnikatel, že podniká za účelem zisku, což jej motivuje, aby exekuci prováděl co nejefektivněji a nejrychleji. To znamená, že na postavení exekutora existuje více právních názorů, a nedomnívám se, že principem, který dnes funguje, by bylo narušeno právo na zákonného soudce, a že by to byl důvod pro zavedení teritoriality.
Druhým argumentem v její prospěch je tvrzení, že si dnes kupují exekutoři pohledávky tím, že protizákonně vracejí část odměn oprávněnému, což vytváří korupční prostředí.
Pokud se týká tohoto argumentu ve prospěch teritoriality, kde se tvrdí, že existuje prostor pro nějaké korupční jednání, nevím, z čeho vychází, a zda pro to existují vůbec nějaká relevantní data. Pokud by na to přišel dohledový orgán, tak ten už se s tím vypořádá. Stejně tak by bylo možné hovořit o budoucí korupci, pokud by byla přijata teritorialita. Mohlo by dojít k ovlivňování exekutora dlužníkem, aby ta exekuce trvala delší dobu, nebo aby byl k němu například shovívavější v rámci provádění mobiliární exekuce. Exekutor by měl díky teritorialitě zajištěn trvalý přísun případů, a nevadilo by mu, jak dlouho se povlečou. Takže je to celé tak trochu fabulace, protože se tvrdí cosi, co lze těžko doložit. Kdo s tím má takovou zkušenost, ať ji předloží, a obrátí se na orgány činné v trestním řízení. Navíc, při současném nastavení odměn, to ani nedává ekonomický smysl, není jasné, z čeho by exekutor nějakou částku vracel. Já znám jediný případ exekutora, který něco takového prováděl, a ten skončil v insolvenci. O žádném jiném případu jsem neslyšel.
Vyřešil by se teritorialitou například problém dlužnické turistiky, kdy se dlužníci stěhují z místa na místo, aby nebyli postižitelní?
Nevyřešil, naopak by se tento potenciál ještě zvýšil. Již dnes se stěhuje a je nedohledatelných asi čtyřicet procent dlužníků, a zhruba 350 tisíc osob má trvalý pobyt evidován na obecním úřadě. Samozřejmě by se velice rychle zjistilo, kde exekuce jde ztuha, kde se tím exekutoři například odmítají nějak efektivně zabývat, a s tím by rostl i počet případů, kdy by se dlužníci efektivně vyhnuli úhrady svých dluhů. Pokud se hovoří o tom, co by měla teritorialita přinést, tak musíme brát v úvahu i všechny možné dopady, což se vůbec nestalo. Do jakých zákonů zasáhne, jak ovlivní civilní proces. Taková analýza ve vládou schváleném návrhu zcela absentuje, a její autoři se tím vůbec nezabývali. Je to celé nedomyšlené. Pouze tím bereme věřiteli možnost vybrat si svého exekutora, a proti tomu mu nenabízíme nic jiného. Naopak dlužníci dostanou prostor své věci poschovávat, aby se té exekuci vyhnuli. Takoví ti „sportovní“ dlužnici by určitě brzy našli řešení, jak z toho ven.
S těmi dopady souvisí i neexistence analýzy dopadů do podnikatelského prostředí v rámci RIA.
Ano, nepochybně. Celá myšlenka teritoriality je totiž postavena na líbivé myšlence, že se jejím zavedením vyřeší všechny problémy spojené s exekucemi, a je vedena snahou zalíbit se voličům, což přináší politické body, protože exekutor je vnímán jako škůdce, a je to tak zajímavé téma pro kohokoli. Když už, tak tento návrh měl přijít z vlády. Přišlo by s tím Ministerstvo spravedlnosti, prošlo by to řádným připomínkovým řízením, Legislativní radou vlády, která by se k tomu také musela nějakým způsobem vyjádřit, vládou, a ta by to teprve předložila sněmovně. Součástí takového návrhu by samozřejmě muselo být i zhodnocení dopadů do podnikatelského prostředí. A ne, že tak zásadní věc, která by zcela měnila exekutorské prostředí, a je tak nejzásadnější změnou od přijetí zákona o soudních exekutorech, přichází v rámci senátního či poslaneckého návrhu.
Jaký je vůbec trend v EU ohledně místní příslušnosti exekutorů?
Tak dnes je to skutečně pelmel, včetně různého fungování exekutorů od státních úředníků až po soukromé exekutory, ale trend je takový, že například Anglie z nějakých patnácti či třiceti okrsků přešla na celá území, ve Francii je třináct okrsků, ale srovnejte velikost Francie a České republiky. Jsou to velice různorodá čísla, navazující na odlišný historický vývoj, legislativu, takže to není možné je tak srovnávat. Trend ale směřuje, jako již v případě zmiňované Anglie či Belgie, Nizozemí, opačným směrem, tedy k vytváření vyšších celků, na nichž mohou exekutoři působit. Česká republika by tak zřejmě byla jediným státem, který jde opačným směrem. A to po patnácti letech, kdy se již systém osvědčil, a kdy nic nesvědčí pro to, aby se jakýmkoli způsobem měnil. Rozumím tomu, kdyby byl teritoriální princip nastaven hned, po účinnosti zákona. Ale měnit jej dnes, po patnácti letech, skutečně považuji za hazard, protože věřitelé jsou ti, kdo mají právo vybrat si exekutora podle toho, který je pro ně nejefektivnější, o němž mají dobré reference. A ne že budu jako věřitel nucen spolupracovat s někým, kdo je pro mne třeba reputačním rizikem, nebo jehož reference jsou strašné. Opravdu bychom se tím vrátili před rok 2001.
Teritorialita v EU:
Celostátní systém funguje kromě České republiky a sousedního Slovenska také ve Slovinsku, v Nizozemí, v Anglii a Walesu. Ani v Srbsku či Makedonii není žádná teritorialita zavedena.
Teritorialita má mnoho podob. Nejzásadnější rozdíly jsou tři:
Zda mezi exekutory i v teritorialitě funguje volná soutěž
Zda jsou exekutoři soukromými subjekty nebo státními úředníky
Na jak velké regiony je daný stát v rámci teritoriality rozdělen
Různé země mají teritorialitu v různých variantách a rozdíly jsou markantní. Některé země, jako třeba Anglie a Wales, Portugalsko, Polsko nebo Moldávie, mají různé kombinace teritoriality, kdy vedle sebe fungují státní i soukromí exekutoři, částečně existuje volná soutěž a částečně jsou případy přidělovány soudy.
V dalších zemích sice funguje teritoriální systém, ovšem s volnou soutěží exekutorů. Tak tomu je například v Belgii, Estonsku, Francii, Irsku, Litvě, Řecku, Skotsku nebo ve Španělsku. Regiony, na které jsou země rozděleny, jsou navíc mnohem větší než u nás zamýšlené kraje. Aktuálním trendem navíc je, že se tyto regiony zvětšují. Před několika lety tak třeba v Belgii přešli z původně 26 regionů na 12, ve kterých si věřitel může zvolit libovolného exekutora. Francie zase směřuje od roku 2017 k redukci současných 101 regionů na pouhých 29. V Holandsku, kde dnes funguje celostátní působnost, přešli k tomuto neteritoriálnímu systému z původních 19 regionů v roce 2001.
V Dánsku, Finsku, Chorvatsku, Itálii, Německu, Rakousku nebo ve Švédsku dnes funguje teritorialita bez konkurence mezi exekutory. Kromě Maďarska jsou ve všech těchto zemích exekutoři státními zaměstnanci. Jsou tedy placeni státem a jejich zisk není odvislý od vymožených pohledávek. Pouze v Maďarsku je nyní systém, kdy je země rozdělena na regiony, ve kterých jsou exekutoři přidělováni rovnoměrně k exekučním případům a navíc jsou to soukromé subjekty bez příjmu od státu.
Zdroj: Platforma proti teritorialitě
Dušan Šrámek
