Začátkem května podal navrhovatel Nejvyšší správní soud návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 160 odst. 2 Insolvenčního zákona. Reagoval tak na vyjádření kárně žalovaného soudce Krajského soudu v Brně, na kterého podala kárnou žalobu předsedkyně soudu. Podle kárného senátu totiž může být zmíněný paragraf, který dává možnost přidělit insolvenčnímu soudci incidenční spory mimo pořadí, zneužitelný. „Ať již byly úmysly kárné navrhovatelky jakékoli a i přesto, že situace na Krajském soudu v Ostravě může být složitá, je dle kárného senátu nepochybné, že prostřednictvím § 160 odst. 2 insolvenčního zákona může být vyvíjen ze strany vedení soudu nátlak na řadové soudce, stejně tak jako nelze v obecné rovině zcela vyloučit ani to, že může být na krajských soudech daného ustanovení dokonce zneužito pro ovlivňování konkrétních insolvenčních kauz.“
Jak vyplývá z návrhu, dne 20. 1. 2016 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen návrh předsedkyně Krajského soudu v Ostravě Ivy Hrdinové na zahájení řízení o kárné odpovědnosti insolvenčního soudce Aleše Volného.
V rámci vyjádření ke kárnému návrhu ze dne 31. 3. 2016 byl kárně obviněným soudcem vznesen podnět k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu pro rozpor § 160 odst. s ústavním pořádkem. Tento rozpor shledává Volný v tom, že uvedené ustanovení, které zní „jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu“, koliduje s právem na zákonného soudce a porušuje interní nezávislost soudců, která je nedílnou součástí práva na nezávislý a nestranný soud chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a institucionální záruky nezávislosti soudců ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. „Kárný senát Nejvyššího správního soudu 13 Kss o tomto podnětu jednal na neveřejném zasedání dne 4. 5. 2016 a rozhodl se dle § 224 odst. 5 trestního řádu ve spojení s § 25 zákona č. 7/2002 Sb. přerušit kárné řízení a zároveň předložit věc dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Ústavnímu soudu,“ konstatuje NSS.
Nedodělky
Dle kárné navrhovatelky se Volný dopustil kárného provinění spočívajícího v neodůvodněné nečinnosti v devíti věcech náležejících do oddělení 4 Cm, pěti věcech oddělení 4 ECm a čtyřiceti věcech oddělení 22 ICm (přidělené incidenční spory). V každé z těchto věcí proto předsedkyně krajského soudu shledala průtah v délce nejméně deseti měsíců.
Volný ve svém vyjádření uvedl, že považuje za nutné, aby se kárný senát před posouzením provinění v uvedených incidenčních sporech nejprve zabýval otázkou, zda je v daných věcech zákonným soudcem, zda je povolán k projednání a vyřízení navrhovatelkou mimo rozvrh práce přikázaných incidenčních sporů a zda tedy Hrdinová přidělováním spisů mimo rozvrh práce s odkazem na § 160 odst. 2 insolvenčního zákona nezasáhla do nezávislosti soudní moci a práva na zákonného soudce. Předmětné incidenční spory mu totiž byly opatřením předsedkyně soudu přikázány k projednání mimo rozvrh práce, bez projednání se soudcovskou radou a bez jakýchkoliv předem daných pravidel. Dle kárně obviněného tedy přidělení incidenčních věcí proběhlo netransparentním způsobem, naplňujícím znaky libovůle. Kárně obviněný je proto přesvědčen, že § 160 odst. 2 insolvenčního zákona porušuje interní nezávislost soudců, která je nedílnou součástí práva na nezávislý a nestranný soud.
S ohledem na okolnosti projednávaného případu dospěl kárný senát k závěru, že pro posouzení skutků vytýkaných v části kárného návrhu týkající se incidenčních sporů, je nezbytné posoudit ústavnost zmíněného ustanovení insolvenčního zákona. Od uvedeného ustanovení se odvíjí jak samotná ústavnost přikázání předmětných věcí mimo rozvrh práce, tak i případná povinnost kárně obviněného postupovat v daných věcech tak, aby byly bez dalšího co nejrychleji projednány a rozhodnuty.
„Otázka ústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona se tedy jeví kárnému senátu jako klíčová pro posouzení toho, zda mohl kárně obviněný předsedkyni krajského soudu důvodně namítat, že se necítí být v přidělených incidenčních sporech zákonným soudcem, a zda, případně do jaké míry, je tedy jeho nečinnost, zdůvodňovaná rovněž jeho přesvědčením, že v těchto věcech není zákonným soudcem, opodstatněná či jaké závažnosti dosahuje. Lze tedy shrnout, že daná otázka souladu § 160 odst. 2 insolvenčního zákona s ústavním pořádkem má zásadní vliv na hodnocení nečinnosti kárně obviněného soudce v přidělených incidenčních sporech jak z hlediska viny, tedy odpovědnosti za vytýkané kárné provinění, tak případně z hlediska úvah kárného senátu o uložení adekvátního kárného opatření.“
Kárný senát je proto jednoznačně přesvědčen o tom, že inkriminované ustanovení při řešení dané kárné věci nevyhnutelně použije. Připomíná, že si je vědom toho, že Ústavní soud již návrh na zrušení předmětného ustanovení podaný soudkyní Krajského soudu v Ostravě přímo v jednom z jí takto přidělených incidenčních sporů odmítl, neboť měl dle většinového stanoviska za to, že k rozhodování samotného incidenčního sporu nemůže být tohoto ustanovení krajským soudem užito. „Kárný soud však vychází z toho, že v nyní posuzované kárné věci je, jak již bylo vysvětleno, situace jiná a že je k podání návrhu Ústavnímu soudu procesně legitimován.“
V odůvodnění kárný senát dále konstatuje, že součástí práva účastníků řízení na nezávislý a nestranný soud i institucionálních záruk nezávislosti soudců je nejen nezávislost na moci výkonné a jiných subjektech stojících mimo soudcovský stav (tzv. externí nezávislost soudce), ale rovněž nezávislost na soudních funkcionářích a jiných subjektech uvnitř soudcovského stavu (tzv. interní nezávislost soudce). Tento požadavek je rovněž opakovaně zdůrazňován jak Ústavním soudem, tak mj. Evropským soudem pro lidská práva, dle něhož soudci nesmějí být vystaveni tlaku ze strany svých kolegů nebo osob vykonávajících státní správu soudů, tedy zejména soudních funkcionářů
„Posuzovaná právní úprava však žádné záruky proti zneužití uvážení předsedy soudu při přidělování incidenčních sporů neposkytuje. K odebrání věci původnímu soudci určenému platným rozvrhem práce a jejímu přidělení kterémukoli jinému soudci daného soudu může dojít v podstatě v libovolném počtu incidenčních sporů opatřením předsedy soudu, které může být přijato mimo rozvrh práce a tudíž i bez projednání se soudcovskou radou a bez jeho zpřístupnění veřejnosti, tedy v rozporu se standardním postupem předpokládaným v § 40 až § 44 zákona o soudech a soudcích,“ upozorňují dále soudci NSS. „Předkládající kárný senát má tudíž za to, že napadené ustanovení je zcela nevhodně konstruováno, neboť nesplňuje požadavky na jasnost, transparentnost a předvídatelnost, vyžadované v takových případech judikaturou ESLP i Ústavního soudu. Ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona nestanoví žádná kritéria omezující uvážení předsedy soudu a neurčuje ani přesné podmínky, za jakých může ke změně zákonného soudce dojít.“
Problematický přístup
„Napadené ustanovení toliko naznačuje, že v případě hrozících průtahů by mělo právo na zákonného soudce ustoupit právu na přiměřenou délku řízení. Tento přístup se zdá být značně problematický zvláště za situace, kdy zákonodárce nijak nezvažoval možnou míru zásahu do práva na zákonného soudce a nezdůvodnil, proč je v daném případě třeba upřednostnit snahy o urychlení řízení.“
Jako krajně pochybné se kárnému senátu jeví i to, zda je předmětné ustanovení způsobilé sledovaného cíle dosáhnout a zda k tomu volí vhodné prostředky. Předmětné ustanovení může totiž původně určeného zákonného soudce vybízet k tomu, aby v incidenčních sporech nečinil žádné úkony s tím, že následně budou předmětné spisy přikázány jiným soudcům. Urychleného vyřízení věci může být navíc jen obtížně dosaženo, je-li velké množství incidenčních sporů, které postupně napadaly dle rozvrhu práce do konkrétního insolvenčního senátu, jednorázově přikázáno soudci, který se danou agendou dosud nezabýval, což je i případ soudce Volného. Namísto zákonodárcem předpokládaného urychlení, pokračují kární soudci, tak může nadále docházet k průtahům, a to jak v incidenčních sporech přikázaných jinému soudci, tak i v samotném insolvenčním řízení, které bude na vyřešení předmětných incidenčních sporů závislé.
Kárný senát rovněž upozorňuje na to, že v obdobném duchu se vyjadřuje rovněž stanovisko Soudcovské rady Krajského soudu v Ostravě, které si kárný senát vyžádal k osobě kárně obviněného, a cituje: „Ke způsobu s přidělováním vyřizování incidenčních sporů měla soudcovská rada v minulosti opakovaně výhrady, které nebyly ze strany vedení soudu akceptovány. Jeví se velmi problematické, že tyto spisy mohou u jiných (insolvenčních) soudců ‚ležet‘ bez úkonu téměř jeden rok, neboť podle zavedené praxe krajského soudu vědí, že spisy budou přerozděleny jiným soudcům, avšak pro konkrétního soudce (JUDr. Volného) jde o novou agendu přidělenou nikoli podle rozvrhu práce, ale opatřením předsedkyně soudu, ale v tomto případě je konstatován v měsíci listopadu 2015 průtah.“
Skutečnosti, že § 160 odst. 2 insolvenčního zákona nebyl v dané věci užit výlučně k odstranění průtahů v řízení, nasvědčuje dle kárného senátu i následný postup kárné navrhovatelky, která poté, co po uskutečněné prověrce spisů kárně obviněný, resp. jeho asistentka přistoupili v předmětných věcech k provádění nezbytných úkonů, předložila společně s kárným návrhem Nejvyššímu správnímu soudu originály těchto spisů, nikoliv tedy jejich ověřené kopie, jak bývá u „živých“ spisů ze strany kárných navrhovatelů standardně postupováno. „Dle názoru kárného senátu posuzovaná úprava nepochybně umožňuje vyvíjet nátlak ze strany soudních funkcionářů na řadové soudce. Tuto skutečnost do značné míry potvrzuje i sama kárná navrhovatelka, která ve svém podání ze dne 4. 2. 2016 naznačila, že na základě daného ustanovení přikázala incidenční spory také čtyřem dle jejího přesvědčení problémovým soudcům s podprůměrnou výkonností, kteří dříve vyřizovali v prvním stupni agendu obchodně-závazkových vztahů a poté, co v souvislosti s novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. přešla věcná příslušnost v dané agendě na okresní soudy, odmítli na okresní soud přestoupit, případně odejít do starobního důchodu.“ Zatímco dva soudci se nakonec rozhodli z justice odejít, na další soudkyni předsedkyně soudu rovněž podala kárnou žalobu.
„Ať již byly úmysly kárné navrhovatelky jakékoli a i přesto, že situace na Krajském soudu v Ostravě může být složitá, je dle kárného senátu nepochybné, že prostřednictvím § 160 odst. 2 insolvenčního zákona může být vyvíjen ze strany vedení soudu nátlak na řadové soudce, stejně tak jako nelze v obecné rovině zcela vyloučit ani to, že může být na krajských soudech daného ustanovení dokonce zneužito pro ovlivňování konkrétních insolvenčních kauz. Takto závažná rizika, která zjevně nebyla zákonodárcem v průběhu schvalování návrhu zákona vůbec zvažována, přitom nemohou být dle přesvědčení kárného senátu dostatečně vyvážena ani potenciálními přínosy, jejichž dosažení je ostatně, jak již bylo naznačeno výše, vzhledem k nevhodnosti zvoleného řešení krajně pochybné, a kterých může být nepochybně lépe dosaženo na základě jiné, ústavně konformní právní úpravy.
Dušan Šrámek
