Že jsou exekutoři arogantní? Proti Pelikánovi jsme „břídilové“, míní prezidentka Komory Pavla Fučíková

Podle někdejší prezidentky Exekutorské komory ČR kritizoval soudce oznamovatele údajného trestého činu i média. Foto: EK

Ministerstvo spravedlnosti sice uznává, že předání spisů a úřadů nefunguje tak, jak by mělo, ale to mu nikterak nebrání v tom, aby prosazovalo snížení tarifu, které může zapříčinit krach až poloviny všech exekutorských úřadů. V rozhovoru pro Českou justici to řekla prezidentka Exekutorské komory Pavla Fučíková. „Přidrzlé způsoby chování nezahladí ani sympatická jízda na kole do úřadu, ale vem to čert, kdyby se jinak pod vedením pana ministra práce ministerstva vedla koncepčním směrem. Bohužel opak je pravdou, alespoň co se týče systémovosti přístupu k výkonu naší profese,“ kritizuje prezidentka EK přístup ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO).

Vztahy mezi Exekutorskou komorou a ministrem spravedlnosti jsou zřejmě nejhorší za posledních patnáct let. V čem vidíte příčiny?
Exekutorům se někdy přisuzuje nálepka arogance a nevybíravých způsobů, ale za rok a půl ve funkci prezidentky Exekutorské komory jsem zjistila, že před některými výstupy pana ministra vůči našemu stavu, jsme v uvozovkách, břídilové. Zažila jsem přezíravé vystupování na jednáních, ignorování mých několika žádostí o schůzku a většina mých kolegů byla konfrontována s nevybíravými narážkami pana ministra při jeho vystoupení na mimořádném sněmu exekutorů v květnu.
Prezidium Exekutorské komory si v březnu loňského roku vytyčilo několik hlavních priorit, kterým se chce věnovat. Všechny jsou koncepční a směřují k tomu, aby se vymáhání práva stalo vyváženým pro všechny strany. Aby nebyl upřednostňován ani dlužník, ani věřitel. Dosavadní dílčí novelizace zbytečně komplikují a byrokratizují exekuční řízení. Téměř pokaždé se jedná o nekoncepční změny, které neuváženě zasahují do práv věřitelů a probíhajících exekucí. Na druhé straně na to v konečném důsledku, bohužel, doplácejí dlužníci.
Potřebujeme vyléčit neduhy systému, které se projevují stovkami tisíc exekučních řízení, která nelze s úspěchem ani dokončit ani zastavit. Problém mnohačetných exekucí jasně ukazuje na to, že něco tady není v pořádku. Najít řešení zásadních koncepčních témat chce čas a diskuzi se všemi zainteresovanými stranami. Děje se však přesný opak.

Můžete podrobněji popsat, jak probíhají vaše jednání s ministrem Pelikánem
Poslední schůzka, kterou jsme měli na ministerstvu k novele exekučního řádu, se konala skoro před půl rokem na začátku dubna a od té doby je ticho po pěšině. Nedostali jsme žádnou zpětnou vazbu na naše návrhy, nikdy jsme k jednacímu stolu nezasedli společně se zástupci justice. Možná se něco děje za zavřenými ministerskými dveřmi, ale jak již přede mnou poznamenala řada respektovaných soudců, zkušených advokátů a renomovaných legislativců, legislativní práce není one man show. K zásadním změnám v justici a k tvorbě zákonů by nemělo docházet od zeleného stolu ministerského úředníka navíc okořeněného notnou dávkou arogance a nezájmem o skutečné problémy naší profese.
Ve světle všech velmi potřebných a naléhavých témat, bez kterých se efektivní vymáhání práva brzy zadrhne ke škodě všech, nevycházím z údivu nad tím, jakou strategii zvolil současný ministr spravedlnosti. Mladý, ambiciózní muž, který by mohl mít ve své kariéře k dobru řadu zásadních legislativních úprav, se příliš brzy nechal utopit v laciné chiméře politických bodů.
Místo toho, aby se stal hybatelem odborné diskuse napříč právními profesemi, což mu neúnavně skoro osmnáct měsíců navrhujeme, skočil po té nejlacinější nálepce – exekučním tarifu. Místo řádné a férové diskuze o výši našich odměn v kontextu celého systému vymáhání práva se ministr spravedlnosti rozhodl prozkoumat výdělky 80% soudních exekutorů a zhodnotit, zdali náhodou moc nevydělávají. A protože mu výsledek připadal dostatečně vysoký na to, aby se nad ním mohl veřejně pohoršovat, rozhodl se nám v prvním kole snížit výdělky o třetinu. Své rozhodnutí podpořil dle svých slov nejpečlivějším materiálem, který prý k této problematice na ministerstvu vznikl.

Prezidentka Exekutorské komory Pavla Fučíková Foto: EK
Prezidentka Exekutorské komory Pavla Fučíková Foto: EK

Ministr se ale při svých výpočtech opírá o zevrubnou analýzu resortu. Původní plány navíc počítaly se snížením tarifu o dvě třetiny, nakonec ale od ledna klesne o třetinu. Stále je to podle vás moc?
Tuto „analýzu“, jejíž závěry zpochybnil odborný posudek vypracovaný mezinárodní konzultantskou a auditorskou firmou Grant Thornton, měl na svědomí i Antonín Stanislav, donedávna šéf insolvenčního odboru. Ministr ho však před časem zbavil v tichosti všech funkcí i přístupu ke všem dokumentům a věcem. Spekuluje se o závažných pochybeních a manipulacích. Sám pan Stanislav o sobě v sobotním rozhovoru pro Českou justici hovoří: „Nejsem žádný dobrý matematik, proto jsem šel na práva.“ Ve světle všech těchto událostí visí nad „nejpečlivějším analytickým dílem“ ne jeden oprávněný otazník.
Pan Stanislav, jak se na loajálního zaměstnance sluší, v rozhovoru náruživě obhajuje změny exekučního tarifu navržené svým šéfem. Jaká škoda, že na resortní prioritu ministerstva spravedlnosti „náklady exekuce a odměna exekutora musí odpovídat jeho skutečnému výkonu,“ zcela zapomněl.
Jestliže je totiž ministerstvo přesvědčeno, že exekuční tarif již svou výší neodpovídá době, mělo by k jeho revizi přistoupit opravdu svědomitě. Vyjmenovat a nacenit úkony, ze kterých se typická soudní exekuce skládá. K tomu vyčíslit náklady soudního exekutora a třetích stran, které do soudní exekuce typicky vstupují, výsledek dvakrát podtrhnout a předložit odborné veřejnosti k diskuzi. Oproti době, kdy exekuční tarif vznikal, má současný ministr spravedlnosti tu výhodu, že přesně zná rozložení exekučního nápadu z hlediska výše pohledávky, statistiku jednotlivých druhů výkonu exekuce (mobiliární, srážkou ze mzdy, dražbou nemovitosti apod.), takže jeho výpočet by mohl být mnohem spravedlivější a přesnější. To ostatně byl i původní záměr ministra Pelikána, který chtěl exekuční tarif stanovený paušálem převést na úkonové ohodnocení. Jenže takováto zásadní změna by vyžadovala hodně času, mnoho hodin diskuzí, demokratické rozhodování a pravděpodobně i hlasování v parlamentu. Oproti tomu autokratické rozhodnutí ministra lze vyřídit bez všech těchto procedur jednoduše a rychle podpisem změny ve vyhlášce.

Sám ministr Pelikán ale analýzu vypracovanou Antonínem Stanislavem obhajuje. Vaše námitky by šly podle něj použít na jakoukoliv analýzu tohoto typu. Jaké jsou tedy vaše nejzásadnější výtky k výpočtům ministerstva?
Za prvé – začnu hned tím nejpodstatnějším, z čeho analýza ministerstva spravedlnosti vychází a co se pan Stanislav snaží v rozhovoru marně obhájit – daty načerpanými od Generálního finančního ředitelství. Proč jsou tam za rok 2013 data pouze 115 soudních exekutorů, když jich bylo jmenováno do úřadu 148? Respektive, proč za rok 2014 je tam pouze 122 soudních exekutorů, když jich v té době v ČR působilo celkem 154? Proč si ministerstvo vybralo právě rok 2013 a 2014, když soudní exekutoři působí v České republice již od roku 2001? Proč tam nezohlednilo údaje za dřívější léta, kdy většina úřadů teprve splácela své vstupní náklady? Je si ministerstvo vědomo, že výsledky za rok 2014 odpovídají nápadu za rok 2010? A že po roce 2013 došlo k výraznému zvýšení nákladů v důsledku novely exekučního řádu, která zavedla celou řadu nových povinností pro soudní exekutory bez toho, aby jim tyto nové úkony byly kompenzovány?! Naše příjmy tak mají být nastavovány na základě případů z doby před šesti lety!
Za druhé – spor o to, zda měla být jako vstup do analýzy použita data z mediánu či z aritmetického průměru odměny soudních exekutorů, je odborný spor z oblasti statistiky a stále dokola uvádíme fakta na pravou míru. Pro dokreslení si vezměme za příklad průměrný plat v České republice a platový medián téhož. Zatímco průměrný plat v ČR za rok 2015 činí 26 500 Kč, medián mzdy za stejné období je 22 500 Kč. Které z těchto čísel více odpovídá realitě, nechám na posouzení čtenářů. Argumentace ministerstva spravedlnosti, že aritmetický průměr je více vypovídající než medián, je popření základů statistiky.

Dále jste kritizovali, že ministerstvo uvádí chybný počet exekucí, které je jeden zaměstnanec exekutorského úřadu schopen vyřídit. Můžete to vysvětlit?
Největší chyba ministerské analýzy spočívá ve stanovení, že jeden zaměstnanec zvládne vyřídit v průměru 600 exekucí ročně. Toto číslo pochází z analýzy Smrčka – Plaček, kterou si ministerstvo spravedlnosti nechalo zpracovat v roce 2015. V této analýze je však uvedeno 600 exekucí na zaměstnance jako horní limit, přičemž u většiny úřadů je to 200 exekucí na zaměstnance. Ministerstvo tak ve svých nákladových kalkulacích počítá jen s třetinou zaměstnanců, kteří jsou ve skutečnosti třeba. Srovnání s nápadem 3256 případů na zaměstnance a rok na exekučních odděleních soudů je pak již zcela mimo realitu. Vymahatelnost těchto exekučních oddělení se dlouhodobě pohybuje okolo tří procent, zatímco u soudních exekutorů hovoříme v průměru o 30% vymahatelnosti.
Za čtvrté – ministerstvo ve své analýze vůbec nepočítá s náklady na vymáhání spisů starších než jeden rok od nápadu. To je druhá největší chyba ministerské analýzy. Jen neznalost praktického fungování exekutorského úřadu pak mohla vést pana Stanislava k výroku, že cituji „běžící spisy již nevykazují takovou pracnost jako při nápadu (mnohdy již téměř žádnou), neboť zde již probíhá exekuce, např. probíhají srážky ze mzdy (to nevykazuje ze strany soudního exekutora již téměř žádnou aktivitu).” Průměrná exekuce probíhá cca pět let, kdy je činěna celá řada postupných úkonů k vymožení pohledávky, jejímu zaúčtování a rozdělení vymožené částky. Ve skutečnosti agenda spojená se spisy staršími než jeden rok představuje 80 % činnosti exekutorského úřadu. A za to nemáme dostat zaplacenu ani korunu?
Za patnáct let činnosti soudních exekutorů bylo zahájeno 6,8 milionů exekucí a ukončeny byly pouze 2,2 miliony z nich. Z roku 2005 ještě běží 49 % tehdy zahájených exekucí, z roku 2006 jich běží dokonce 72 %. Existenci 4,5 milionu nyní běžících exekučních řízení ministerstvo ve své analýze a modelu ignoruje! A to celkový počet neskončených exekucí každoročně narůstá o 400 až 500 tisíc. Jak je možné, že ministerstvo při snaze nastavit nový tarif vůbec nezohledňuje pravděpodobný budoucí vývoj?

Pelikán se svým saským protějškem ministrem Gemkowem Ilustrační foto: MSp
Pelikán se svým saským protějškem ministrem Gemkowem Ilustrační foto: MSp

Jedna z vašich výtek směřuje i k tomu, že v případě zániku exekutorského úřadu nebude komu spis předat. To ale zmíněný rozhovor vyvrací.
To bych uvedla za páté – tam, kde ministerstvo nemá na argumenty exekutorské komory co říci, snaží se všemožně vyhnout odpovědi. V rozhovoru s panem Stanislavem je tato taktika patrná zejména v případě nedostatečné úpravy ukončení činnosti soudního exekutora a nezájmu o nové nebo uvolněné exekutorské úřady. Ministerstvo spravedlnosti ústy pana Stanislava sice uznává, že předání spisů a úřadů nefunguje tak, jak by mělo, ale to mu nikterak nebrání v tom, aby neprosazovalo snížení tarifu, které může podle ministra spravedlnosti zapříčinit krach až poloviny všech exekutorských úřadů. Přijmout takovouto změnu před tím, než je na ni systém legislativně připraven, jak přiznává pan Stanislav, považuje Exekutorská komora za obrovský hazard. Za humorné pak lze považovat tvrzení, že změna zákona vyřeší problém nezájmu o exekutorské úřady. Problém totiž není v zákoně ale v tom, že se novým exekutorům s největší pravděpodobností ani nevrátí vložené investice.
Sečteno a podtrženo – je ostudou českého právního systému, že ministr může téměř svévolně a až diktátorsky rozhodnout o existenci subjektů, na které přenesl stát zákonem část výkonu své soudní moci, a jejich více než tří tisíc zaměstnanců bez toho, aby musel své rozhodnutí obhájit a nést za něj odpovědnost. Předložená analýza žádnou obhajobou není, protože je plná zásadních nesrovnalostí a chybných výpočtů.

Jaký očekáváte další vývoj? Budete ještě s ministrem o případných změnách diskutovat?
Pořád zdůrazňuji, že jsme připraveni diskutovat, ale o celém hřišti, ne o jednom faulu. Pan ministr nemůže čekat, že nám, každodenním praktikům ve výkonu práva, může vnutit pouhou hokynářskou licitaci o výši tarifu. Postrádáme z jeho strany seriózní diskusi o koncepci, jejíž součástí tarif bezpochyby je, včetně odpovědi na základní otázky. Jak chce, aby byla nastavená naše role? Máme být spíše soudními komisaři s určitými prvky podnikání, anebo podnikatelé? Jak má vypadat síť exekutorských úřadů? Kolik chce, aby jich bylo? Opravdu jen polovina? Takže obrovské úřady a rezignace na individuální přístup k dlužníkům a věřitelům? Od zodpovězení těchto otázek se odvíjí celá definice systému včetně zavedení místní příslušnosti a řešení mnohačetných exekucí. Toto je úroveň odborné diskuse, kterou prosazujeme a budeme se nadále bránit jakýmkoli účelovým vytrháváním tarifu z celkového kontextu.
Pokud nám ovšem ministerstvo exekuční tarif šmahem sníží tak, jak avizovalo, nezbude nám asi nic jiného, než dělat jen to, za co dostaneme podle analýzy zaplaceno. To je propustit 2/3 zaměstnanců, těm stávajícím naložit 3256 případů na hlavu, neadministrovat spisy starší jednoho roku a dosahovat 3% vymahatelnosti. S demagogií moci se jinak bojovat nedá. A odpovědnost? Tento ministr ji bohužel neponese, protože v době, kdy se dopady sníženého tarifu naplno projeví, už dávno ministrem nebude.

Dušan Šrámek