Jan Vyklický: Dělat soudního funkcionáře není oběť. Kňourají většinou ti, kdo se drží funkce zuby nehty

Jan Vyklický je český soudce, od roku 2013 působící u Nejvyššího správního soudu, a čestný prezident Soudcovské unie Foto: NSS

Podílel na ustavení Soudcovské unie České republiky, jejímž byl v letech 1990–1996 předsedou, nyní je soudcem Nejvyššího správního soudu. Dělat soudního funkcionáře není podle Jana Vyklického žádná oběť, ale poslání. „Řídit sbor ústavních činitelů je delikátní činnost, to neumí každý,“ říká v rozhovoru pro Českou justici nejen o kondici soudcovského stavu.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa na sněmu Soudcovské unie kritizoval zástupce justice, kteří se v poslední době vyjadřijí o jakémsi přílišném usurpování agendy správním soudnictvím. Ostatně podobné výroky jsme slyšeli i z úst politiků, například ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Nerozpíná se správní soudnictví příliš?
Moderní parlamentní demokracii nelze vnímat Cromwellovskou optikou sedmnáctého století. Dnes je její hodnota je umocněna existencí právního státu, respektive principem rule od law, Rouseaovským principem vyvážení mocí. A ústředním pilířem právního státu je nezávislý soudce. Soudce je od toho, aby všeobecné pravidlo (třeba ochrana vlastnictví nebo očkování dětí) interpretoval v individuálních situacích, proporčně, respektive spravedlivě. Zákon takový nikdy být nemůže. Mezi občanem a zákonem stojí soudce, nikoli politik. Ten stojí za zákonem.
Takže k Vaší otázce: jestliže nějaký případ obsahuje kriteria, spadající do zákonem vymezené kompetence správní justice, je třeba počítat s jeho soudním přezkoumáním. Jde o naplnění oprávněného očekávání veřejnosti.

Jaká je tady alternativa?
Právě ta, o které kritici nemluví. Zase mít možnost si to někde nějak vyřídit mimo veřejnou kontrolu. Judicializace veřejného života není sprostý výraz, jak se nám snaží namlouvat ti, komu nezávislé soudcovské rozhodování překáží. Naopak, je to nejspolehlivější cesta ochrany individuálních práv (soukromých jako veřejných). Tu by si měli občané chránit, neměli by dopustit její demontáž s odůvodněním, které není ani správné. Správní soudy nic neuzurpují, jen naplňují smysl své existence, kultivují veřejnoprávní prostor. Občanům to prospívá, ale prospívá to i veřejné moci, která se učí znát své limity. A to je pro mě nejdůležitější.

V justici stále zaznívají hlasy, které zpochybňují zákaz opakování mandátu soudních funkcionářů. Debata o vhodnosti či nevhodnosti dlouhodobého působení předsedů a místopředsedů neutichla ani šest let po nálezu Ústavního soudu. Proč
Problematika soudních funkcionářů ve skutečnosti není primárně o funkcích, nýbrž o systému, jak do řídících funkcí dostat správné osoby. Ústavní soud uznal funkci předsedy soudu za soudcovskou funkci svého druhu. Byť je problematizována dvojím postavením předsedy. Právě proto také správně Ústavní soud naznačil minimalizaci dopadů těch aspektů funkcí, které zavánějí „personální korupcí“, a to v důsledku dílčí podřízenosti, typické pro veřejnou správu. Řečí je kolem spousta proto, že právě to se někomu líbí.

Co tedy současná praxe, kdy slýcháme, že není dostatek osobností pro výkon předsednických funkcí, ukazuje?
Jak to být nemá a jaké to může mít následky. Omílání rizika vyčerpání vhodných manažerů používají ti, kdo nález Ústavního soudu chtějí obejít. Jinak je to riziko virtuální. Celý život říkám to samé. Dělat soudního funkcionáře není žádná oběť, nýbrž pro kompetentního člověka poslání. Řídit sbor ústavních činitelů (opravdu nezávislých soudců) je delikátní činnost, to neumí každý. Omlouvám se, ale kňourání o obětování se používají většinou ti, kdo se drží funkce zuby nehty. Těm vzkazuji, ať jdou soudit na plný úvazek, jestli to vůbec umí, stejně jako předsedové nestojí za nic. Dobrý předseda soudu je požehnání pro soud i pro občany – účastníky, stejně jako dobrý „řadový“ soudce.

Zaměstnanci (nejen) českých soudů, ale i úřadů, jsou čím dál více zahlcováni dotazy podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Výjimkou nejsou ani tzv. šikanózní dotazy. Není podle vás čas na legislativní úpravu tohoto zákona?
Pozor na ukvapená hodnocení. Rozhodně svého času šlo o pokrok v informování lidí o tom, co se děje za jejich peníze. Zneužívání práva neměl zákon na mysli a ostatně obecně platí, že zneužívání práva ani nepožívá právní ochrany. Zákonné zpracování práva na informace se přesto ukazuje tak trochu jako legislativní mrzáček. Já bych to nicméně nechal na soudcích, jejich interpretace se může efektivně vypořádat právě s nešvarem zneužívání tohoto práva; jen musí být chráněna před dnešní zhoubnou hypertrofií lidských práv (práv bez povinností, bezohledných, sobeckých).  Sám bych si několik legislativních korekcí uměl představit, ale umím se s tím vypořádat i interpretací.

Pokud by vznikly míst dnešního stavu správního soudnictví třeba čtyři správní soudy o dvaceti, pětadvaceti soudcích, tak podle Josefa Baxy by kvalita a rychlost rozhodování byla úplně někde jinde. Souhlasíte s takovou myšlenkou?
Dobrý nápad to není, odporuje tradici a masivní proměny soudní soustavy nejsou objektivně nezbytné. Žádná změna samozřejmě nesmí oslabit podmínky soudcovské spolehlivosti (nezávislosti jako jedné z podmínek jejich nestrannosti). Právě tím ovšem instrumentální pojetí redukce počtu soudů hrozí. Sjednocené obvody by vyvolaly náhlou změnu působení stovek soudců; kdopak by asi rozhodoval o jejich novém umístění, jestliže tu máme politický systém řízení soudů? Moc bych si s tím nezahrával. Počkejme, jak to dopadne třeba v Polsku, až bude realizována tamní justiční reforma. Ve hře je řada aspektů – vedle limitu nákladů na provoz soudů a citlivého systému mobility soudců, především dostupnost a spolehlivost právní ochrany pro lidi. To je na delší přemýšlení.

Jak hodnotíte legislativní práci ministerstva spravedlnosti a vize ministra Roberta Pelikána, který je nastínil zejména ve svě Bílé knize justice?
Dovolte mně mluvit o soudnictví. Toto Ministerstvo o různých koncepcích víc mluví, než by něco udělalo. Uvědomme si také, že ministr toho o soudech a soudcích moc neví a jeho pracovní tým na tom není lépe. Ani nemůže být, při jejich zkušenostech. Nezná tedy potenciál soudnictví, tak podle čeho ho chce řídit? Pokusy renesančních osobností Dr. Motejla a Dr. Čermáka byly zadušeny dřív, než mohly přinést plody. A zároveň vzrůstá úloha soudů. V této kombinaci navzájem protichůdných faktorů stojí v čele rezortu člověk s omezenou schopností sebereflexe, jistě právně vzdělaný a chytrý, ale ne tak chytrý a orientovaný, jak si sám o sobě myslí. A hraje v politickém čase, zatímco priority soudnictví představují generační rozměr. Znalecká problematika jistě vyžaduje modernizaci, ale mnohem důležitější je efektivní procesní zákon. Příklady exekučních výstřelků, předlužení lidí, působení predátorských vymahačských firem musí být reflektovány a napraveny, ale neměla by být ignorována podstata věci, kterou je dlužnická nekázeň a dnes navíc nápady politiků podporovaná dlužnická nezodpovědnost; a to jen proto, že to přináší politické body.

Máte nějaké informace o pracech na procesních kodexech?
O pracích na občanském soudním řádu se pořád mluví, ale kde je výsledek. Procesní zákon je stále paternalistická houština procesních norem 60-tých let minulého století, kterou každý zneužívá, jak se mu to hodí. Procesní zákon má být ovšem nástrojem efektivního prosazení hmotného práva, dnes tedy moderního liberálního soukromého práva v řízeních. To filosoficky zkrátka nejde dohromady. V tomto smyslu je na tom správní řád lépe. Čili, dobré procesní právo, rozumné pojetí lidských práv a skutečná emancipace soudnictví, to jsou pilíře, které by měly být ústředním proudem legislativních (politických) projektů MSP. Jenomže nejsou, byť o tom hovoří i vládní program.
Tady by se měli ozvat občané (alespoň ti poučení), neboť o jejich zájem se jedná. Lidé soudcům mnoho dávají (pracovní jistotu, prestiž, hmotné postavení) a právem za to také hodně chtějí. Dostat to mohou právě jen od soudců, ne od politiků, kteří tomu jenom nesmějí bránit, respektive musí soudcům vytvářet podmínky (legislativní, hmotné), když už na nich tak lpí.

Jaký koncepční krok by takový stav podle vás zlepšil?
Koncepční krok v tomto kontextu jednoznačně představuje například efektivní model řízení soudnictví. Místo toho tady máme vykostěnou německou variantu, jejíž selhávání vidíme na každém kroku.
Zažil jsem všechny možné varianty slibů a výmluv politiků, v různých dobách, režimech, k různým projektům u nás i na celém světě, a mám jednu radu. Ptejte se politiků, včetně ministerstva spravedlnosti jen na to, co udělali. O tom, co chystají, navykládají stohy stránek a jenom tak zvyšují svou cenu. Ušetříte mnoho času a možná pomůžete i těm politikům. To platí obecně, nejen o legislativě.

Byl jste kritikem jednostupňového kárného řízení, dnes tyto hlasy sílí, dokonce se o nemožnosti odvolání hovoří ve zprávě skupiny Rady Evropy GRECO. Stále jste pro změnu na dva stupně?
Byl jsem kritikem, dnes jsem s kárným řízením konfrontován zevnitř a kritický jsem mnohem méně. Víte, nejde ani tak o počet instancí, jako o jejich spolehlivost. A ta je v našem současném modelu opravu vysoká a kompetentní. Ale promiňte, to je v komentované tématice vyslovená marginálie. Reformy v prokazování původu majetku nebo odčerpávání zisků získaných kriminální činností citelnými peněžitými tresty, to vše spojené s proměnou společenského klimatu (nulová tolerance ke korupci), to je jiná káva, to jednoznačně podporuji – i vůči soudcům a státním zástupcům.

Co byste na závěr jako čestný předseda Soudcovské unie vzkázal soudcům a celému stavu
Fenoménem dnešní doby je neustále někomu radit, někoho hodnotit a kritizovat, jenom ne sám sebe. Kompetence kritiků ovšem klesá tím rychleji, čím je kritika všeobecnější. Navíc žijeme sice v tzv. informační společnosti, jejímž paradoxem ovšem je, že toho spolehlivě víme o procesech současného světa čím dál méně. Nemáme čas a možnosti porovnávat všechny informační zdroje a ještě získávat informace autenticky. Pravdu znají jen „insideři“, ovšem z povahy věci vyplývá, že taková pravda může být jen dílčí. S výjimkou globálních insiderů, ale to není nikdo z nás. Globální insideři navíc nikdy nikomu pravdu neřeknou. Mystifikace a ideologická manipulace, to je realita. Z toho plyne mravní postulát – snaž se především sám chovat správně v situacích, které znáš, místo neustálého mentorování druhých. To je velká práce s kontrolovatelnými výsledky. To je priorita soudců vůči sobě samotným.
My moc dobře víme, v čem a proč selhává soudnictví. A jen my jsme schopní to napravit, rozhodně ne ti, kteří to způsobili nebo to ještě podporují. Hovořím vždy jen o těch podmínkách soudců, které k uvedenému cíli směřují. Když poslouží i soudcům, je to bonus. Pomozte nám o tom přesvědčit lidi, totiž voliče, o jejichž zájem se jedná. Uvěří-li nám voliči, uvidíte, jak rychle budou koncepční otázky vyřešeny. A jestliže pak selžeme, je namístě trest za neschopnost, Ale trestat nás (zejména apriorní nedůvěrou, která nás doopravdy mrzí, neboť zpochybňuje smysl naší existence) za neschopnost (v nejlepším případě) jiných, to není fér.

Eva Paseková