Radim Miketa: Vylučuji, že je možné zdárně školit pět koncipientů

Advokát Radim Miketa Foto: archiv

Přijímání nových soudců i z řad advokátů naráží na nejednotnost pravidel u jednotlivých soudů i na neexistencí nejvyšší soudcovské rady. V rozhovoru pro Českou justici to říká kandidát do představenstva České advokátní komory Radim Miketa. Za chybu v právě projednávaném zákoně o advokacii lze podle něj považovat zvýšení počtu koncipientů u jednoho advokáta ze tří na pět.

Jak hodnotíte současnou podobu zákona o advokacii, která právě prošla úspěšně legislativním procesem ve sněmovně?
Nepochybně jde o krok správným směrem. Ostatně iniciativa k novele Zzákona o advokacii vzešla z řad advokacie. Samozřejmě si lze představit, že by některé instituty byly upraveny v jednotlivostech jinak, nicméně jako každý zákon je i tato novela určitým kompromisem. Nepochybně lze přivítat novou úpravu advokátních zkoušek, která však musí být upravena ještě vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, a jak je známo, ďábel se ukrývá v detailu. Jsem však přesvědčen, že v této otázce neexistují zcela zásadní rozpory a všem zainteresovaným jde o zvýšení kvality a transparentnosti advokátních zkoušek. Lze také doufat, že v praxi zcela neúčinný postih vinklaření postupem práva trestního bude nahrazen snad efektivnějším postihem správním.  Postih neoprávněného poskytování služeb na poli služeb právních se tak stává jakýmsi pilotním projektem, když je známo, že se s uvedeným problémem potýkají mnohé profese, jejichž činnost je rovněž upravena speciálním zákonem.

Je dnes nastaveno poskytování právní pomoci tak, aby se spravedlnosti domohli i ti nejchudší?
Domnívám se, že se v daném případě nejedná o neochotu, či nedostatek kapacit poskytovat právní pomoc i těm nejchudším, ale jde spíše o otázku dostatku informací. Je totiž otázkou, kolik z nejchudších ví o tom, že jsou v regionech zřízeny poradny, kde advokáti bez nároku na honorář takovou právní pomoc již dnes pravidelně poskytují. Úprava přijatá v novele zákona o advokacii nepochybně může přispět ještě k efektivnějšímu poskytování právní pomoci nejchudším. Je však dobré zmínit, že i nadále bude takové poskytování právní pomoci ležet i ekonomicky převážně na bedrech advokacie, neboť odměna poskytována advokátům takovouto pomoc vykonávajícím, bude spíše symbolická. Na druhé straně Česká advokátní komora bude nucena celý systém organizovat a vytvořit celý systém přerozdělování těchto státních prostředků, což si nepochybně nemalé náklady vyžádá. Dovolím si tedy tvrdit, že zajišťování právní pomoci nejchudším tak bude nadále zatěžovat zejména advokacii a advokáty, a stát se na tom bude podílet jen menší měrou.

Co říkáte na občasné snahy, aby právní pomoc mohl poskytovat i neziskový sektor?
Právě pro specifičnost poskytování právní pomoci jsou k takové službě dle příslušných zákonů oprávněni advokáti, notáři, či exekutoři. Tyto zákony vytváří přísné podmínky pro takovéto poskytovatele, ať již přípravou na výkon profese, přísnými zkouškami, povinností být pojištěn kárnou odpovědností povinností mlčenlivosti a dalšími. Všechny tyto atributy u poskytování právní pomoci v neziskovém sektoru nalézt nelze a v tomto směru neziskový sektor zákonitě trpí stěží odstranitelným deficitem. Uvedené otázky jsou často v diskusi upozaďovány a bagatelizovány. V tomto směru musí však být vždy na prvním místě klient a jeho jistota v tom, že při získávání právní pomoci se mu dostane takových záruk a ochrany, jak je definuje Zákon o advokacii a další zákony upravující poskytování právních služeb.

Existují v zákoně o advokacii ještě nějaká bílá místa, na něž by se nové vedení ČAK a politická reprezentace po volbách měly zaměřit?
Nelze nevidět, že zákon o advokacii byl přijat v roce 1996 a za více než dvacet let došlo v poskytování právních služeb k bouřlivému vývoji. Rozhodně bude ke zvážení, zda daný předpis dále novelizovat, či zda se nezamyslet nad úpravou novou a komplexní. Je otázkou, zda platforma stávajícího zákona například umožňuje definovat poskytování právních služeb on-line a celý soubor problémů a otázek s tím spojených.

Je omezení počtu advokátních koncipientů na školitele optimální? Není motivováno pouze snahou omezit konkurenci?
V návrhu zákona o advokacii měl být počet koncipientů omezen u jednoho advokáta na tři, v legislativním procesu byl tento počet zvýšen na pět. Domnívám se, že se takto původní záměr a jeho smysl ztrácí. Uvedené omezení rozhodně nesměřovalo a nesměřuje ke snížení konkurence, neboť advokátovi nepochybně nic nebrání, aby ve své kanceláři zaměstnával absolventy právnické fakulty, kteří až na výjimky (např. trestní řízení) mohou vykonávat činnost obdobnou jako koncipienti, avšak advokát k nim nemusí plnit povinnost, které má ke koncipientům. Koncipientství má být přípravou na advokátní zkoušky a následný samostatný výkon advokacie a v tomto směru je úloha advokáta – školitele nezastupitelná. Nelze nepřipomenout, že koncipient by měl být advokátem pověřován k jednotlivým úkonům právní služby. Advokát by tak měl s koncipientem jeho postup prodiskutovat, vysvětlit, upozornit na možná úskalí, či situace, které mohou vzniknout. Jinak řečeno, smysluplné pověření koncipienta úkonem právní služby může být časově náročnější, než kdyby advokát takový úkon provedl sám.

Nehrozí ale to, že pokud bude koncipient „voděn za ručičku“, nenaučí se dostatečně samostatnému uvažování a rozhodování?
Pohled na koncipienta jako na advokátovu lacinou pracovní sílu je dle mého přesvědčení zcela nesprávný a zákonitě vede k tomu, že koncipient, pracuje-li vlastně samostatně, nemůže po dobu koncipientské praxe získat od svého školitele potřebné znalosti, tím méně pak praktické dovednosti. Domnívám se, že je obtížné zdárně se zhostit role školitele vůči dvěma, či třem koncipientům, současně osobně vylučuji, že je tak možné učinit vůči pěti koncipientům. Osobně nejsem ztotožněn ani s tím, že advokát, který právě složil advokátní zkoušky, je následující den schopen své znalosti a zkušenosti předávat svému koncipientovi.

Co by měla případně Komora zlepšit ohledně dalšího vzdělávání advokátů? Budete se snažit uzákonit povinné celoživotní vzdělávání?
Na poli vzdělávání docházelo a bude docházet nepochybně ke změnám, a to i s přihlédnutím k počtu advokátů, ale též k poptávce advokátů po takovém vzdělávání. Již dnes vedle školících center v Praze a Brně jsou pořádána mnohá školení na regionální úrovni, která jsou zpravidla hojně navštěvována a oblíbena. Domnívám se, že se debata o celoživotním vzdělávání advokátů přiklání k závěru o jeho nezbytnosti. Dbá-li advokacie o kvalitu adeptů advokacie jak při vzdělávání, tak při advokátních zkouškách, nepochybně musí dbát i o kvalitu advokátů stávajících. Nepochybně nepůjde o jakési přezkušování, ale o vytvoření smysluplného kreditního systému, kde by advokáti mohli absolvovat přednášky, či semináře jak pořádané Komorou, tak akreditovanými vzdělávacími agenturami, a to nejen na území České republiky. V tomto směru se lze nepochybně inspirovat i v zahraničí.

Do jaké míry plní svůj účel stáže advokátů na soudech, případně v jiných právních oborech?
V tomto směru mám za to, že možnosti předpokládané jednotlivými zákony využívány nejsou, a doposud, pokud se tak děje, jde spíše o výjimky. V posledním období však Komora intenzivně jedná s jedním z krajských soudů o vytvoření zkušebního projektu, kde by koncipientům a justičním čekatelům byly takovéto stáže v jiných profesích institucionálně umožněny. Zkušenosti získané na takovýchto stážích by byly nepochybně přínosné nejen pro samotné stážisty, ale i pro zvýšení vzájemného respektu jednotlivých právnických profesí.

To souvisí i s průchodností právnických profesí. Je dnes systém nastaven optimálně?
Je známou skutečností, že prostupnost právnických profesí není vysoká, byť je jednotlivé zákony umožňují. V poslední době je často diskutována otázka přijímání nových soudců, případně i z řad advokátů, což však významně naráží na nejednotnost pravidel u jednotlivých soudů a potažmo i s neexistencí nejvyšší soudcovské rady. V tomto směru je již z povahy věci advokacie k ostatním právnickým profesím samozřejmě nejotevřenější.

Jak kvalitní uchazeči o profesi advokáta přicházejí z právnických fakult?
Necítím se zcela povolán k tomu, abych hodnotil kvalitu absolventů právnických fakult. Nepochybně však postrádám větší sepětí vysokoškolského studia s potřebami praxe. I na tomto poli se rozvíjí spolupráce s jednotlivými fakultami mnohdy i tím, že někteří z kolegů advokátů na fakultách přednášejí, či vedou semináře a o potřebě nabírání i praktických znalostí studenty s vedením fakult průběžně diskutují. Komora se pak snaží, aby připravované studijní programy potřeby praxe více akcentovaly.

Jste zkušební komisař, jak kvalitně připraveni přicházejí koncipienti k advokátním zkouškám?
K advokátním zkouškám přicházejí mnohdy koncipienti mimořádně kvalitně připraveni a to nejen z pohledu znalostních, ale i z pohledu schopností prezentace svých znalostí a obhajoby svých názorů. Na druhé straně jsou koncipienti, kteří nemají znalosti ani na úrovni absolventa vysoké školy a mnohdy zcela postrádají jakékoliv advokátní dovednosti a nejsou jim vlastní základní zásady a principy, jimiž se advokacie řídí. Zde se pak potvrzuje pravidlo „jaký školitel, takový koncipient“, či spíše – jaká péče byla školitelem koncipientovi věnována, takové jsou výsledky koncipienta.

Jednou z hlavních výzev je přechod advokátů do internetového věku. Co proto dělá ČAK v rámci vzdělávání advokátů?
Jak jsem již uvedl, jde o jednu z velkých výzev pro advokacii a to jak na poli vzdělávání, tak na poli úpravy pravidel pro poskytování právních služeb on-line apod. V tomto směru advokacie nemůže zaspat, neboť již dnes existuje celá řada on-line platforem, či vyhledávačů, na kterých lze získat buď přímo právní službu, či nejméně kontakt na osobu takovouto službu poskytující. Bohužel ne vždy tyto právní služby poskytují advokáti a opět je to především klient, kdo takovouto službou může být ohrožen.

V kterých specializacích vidíte díru na trhu poskytování právních služeb?
Pokud jakési bílé místo existuje, pak mám za to, že nespočívá v té které specializaci, ale především ve způsobu poskytování právní služby. Doba, kdy pro poskytování právní služby byl zcela nezbytný a nutný osobní kontakt advokáta s klientem, je již nejspíše minulostí a ten z advokátů, který bude schopen poskytovat své právní služby přesně, rychle a efektivně prostřednictvím internetu či sociálních sítí, nepochybně bude na trhu právních služeb vyhledáván. Ze zřejmých důvodů však bude nutné vyřešit otázky identifikace klienta, mlčenlivosti, možného střetu zájmů a dalších okolností při poskytování právních služeb. Ani naznačená elektronizace na základních zásadách advokacie nesmí nic změnit, neboť jejich opuštění by v konečném důsledku znamenalo zákonité zhoršení kvality poskytování právních služeb obecně, a v konečném důsledku ohrožení práv a jistot klientů.

Dušan Šrámek