Předseda Soudního dvora Evropské unie Koen Lenaerts s předsedou NS Pavlem Šámalem Foto: Ivan Holas

Předseda Soudního dvora EU: Chceme mít přehled o důležitých rozhodnutích členských států

Na každém vyšším soudě v Evropské unii by Soudní dvůr EU měl mít kontaktní osobu, která by pravidelně referovala o důležitých judikátech konkrétní země. Myslí si to předseda této významné evropské justiční instituce Koen Lenaerts. V rámci své návštěvy konference Nejvyššího soudu „Závaznost soudních rozhodnutí“ poskytl rozhovor čtvrtletníku AEQUITAS. Česká justice vám ho nyní přináší.

Vážený pane předsedo, co považujete za zcela zásadní pro své působení v čele Soudního dvora EU?
Snažím se k této práci přistupovat jako šéfdirigent, který naslouchá jednotlivým nástrojům orchestru a usiluje o to, aby správně souzněly. Je potřeba naslouchat lidem s rozličnými názory, které vycházejí z jejich různorodých kultur, jazykových a samozřejmě i právních základů. Pokouším se o inkluzi. O skloubení toho nejlepšího z nich, o kolegialitu, spolupráci. Myslím, že na takovém postu je nejdůležitější umět správně naslouchat. Pochopitelně jsou ktomu potřebné jazykové dovednosti. Francoužština, angličtina, němčina a také další jazyky. Čím více jich znáte, tím lépe se orientujete.

Do Brna jste přiletěl na jeden den, hned se vracíte. Jste nadmíru zaměstnaný člověk. Máte čas na osobní zájmy, rodinný život?
Přiznávám, je to mimořádně náročná práce. Soudní dvůr Evropské unie je samosprávnou institucí, která zaměstnává 2 300 lidí a spolupracuje se 700 externisty. Komunikujeme přitom ve 24 jazycích. Nemůže se spoléhat na výpomoc pomyslného neexistujícího „ministerstva spravedlnosti EU“ nebo „Nejvyšší rady soudnictví EU“ tak, jak tomu může být v soudních systémech některých členských států. Je to ale dobře promazaný stroj. Díky tomu, jak se zaběhl a dnes už hladce funguje, vyřeší ročně na 1 500 případů. Průměrná délka řízení je přitom jen 15 měsíců, včetně nutných překladů, studování podkladů v jakémkoli ze zmíněných 24 jazyků, apod.
Osobně se účastním každé úterý odpoledne setkání soudců a generálních advokátů soudního dvora, kde se zabýváme jednotlivými věcmi, jejich specifiky, a přidělujeme je podle těchto kritérií buď k rozhodování velkému senátu, pětičlennému nebo tříčlennému senátu. Samozřejmě musíme zajistit, aby si každý případ zasloužil právě takovou pozornost, jakou vyžaduje. Nic nepodcenit, ale na druhou stranu zbytečně neztrácet čas a energii tam, kde to soudce kontraproduktivně odvádí od složitějších věcí.
Přibližně 10 % věcí, které vyhodnotíme jako zcela zásadní, jde do velkého senátu, kterému jako předseda Soudního dvora EU předsedám. Tvoří jej 15 soudců, zástupců všech 28 členských států, kteří pravidelně rotují, aby se dostalo opravdu na všechny státy. Co se týče rodiny, žijeme už s manželkou sami. Dcery se osamostatnily. Máme osm vnoučat, se kterými se příležitostně vidíme. A vzhledem k tomu, že vyrostly v Lucemburku, trávíme zde některé víkendy. To nám umožňuje kombinovat rodinný život s prací u Soudního dvora.

Soudce Soudního dvora EU Jiří Malenovský opakovaně prohlásil, že žádný soudce na evropské úrovní se nesmí bát hlasitě vyjádřit svůj názor. Má sí za ním pevně stát a umět jej i ubránit. Na druhou stranu by však soudci měli být schopní spolupráce. Jak tuto situací vyřešit?
Názorů kolegy Jiřího Malenovského si velmi vážím. A spolu s ním říkám, že základním kamenem pro rozhodování soudce by měl být jeho pevný vlastní názor. Často se samozřejmě stává, že další soudci mají názor odlišný, také podpořený silnými argumenty. Jak já říkám, každý přinese pro společnou stavbu vlastní stavební materiál. Jedině jeho kombinací pak dochází k žádoucí inkluzi. Ten materiál musí být už ale od samého začátku velmi kvalitní. Z vaší otázky cítím náznak nedůvěry, jak přece mohou silné osobnosti s protichůdnými názory spolupracovat? Vždyť nejsou ochotny činit kompromisy!? Já vnímám kompromis jako slovíčko z politického slovníku. Na úrovni soudů volím slovo syntéza. A to už má jiný patřičný význam. Představuje totiž kombinaci a seskládání toho dobrého, co vzejde z více míst.
Často se zjistí, že dva na první pohled protichůdné názory vycházejí ze stejného základu, je tam společná myšlenka. Anebo se při vzájemné argumentaci objeví u někoho sebereflexe a uvědomí si, že kolega má pravdu, když ukázal na jeho slabé místo. Takové postupy pak vyústí v budování pomyslného evropského domu, kde každý původně přinesl jen ten svůj základní stavební kámen. Někdy se dokonce může stát, že na konci celého takového procesu jsou závěry, které původně u společného stolu nikdo nepředložil. To, k čemu společně u Soudního dvora Evropské unie dospějeme, je však třeba uvést v jednotlivých zemích také do praxe. Slýcháváme ze všech stran, jak se jednotlivé členské země integrují do Evropské unie. Ve skutečnosti je správné říci, že se v tomto jednotném právním prostoru evropské právo postupně integruje do právních systémů členských zemí. Právo EU se tak v České republice stává součástí českého práva, v Belgii pak součástí belgického práva, příp. valonského práva, apod. Evropské právo se v jednotlivých zemích integruje do právních systémů. A to vše i přes jejich jednotlivá specifika a mnohdy odlišné historické kořeny. Děje se tak v České republice, stejně tak jako například v Řecku s jejich tradicemi, francouzské justici apod. Společná rozhodnutí, ovlivněna různými prameny práva, jejich syntézou, pak dostávají smysl a jsou platná a přijatelná pro národy napříč celou Evropou.
Srovnávání Bruselu s Moskvou, jak to někteří v tomto kontextu činí, však zřetelně nedává smysl. Vždyť přece Česká republika je plnohodnotným členem Evropské unie. Má zástupce v Radě Evropské unie, v Evropském parlamentu, v Evropské komisi. Je zastoupena všude, samozřejmě i u Soudního dvora EU, protože model evropské unie je participativní model, ve kterém všechny členské státy rozhodují společně. To je přece fantastické. Jde doslova o společnou vládu. Pokud se bavíme na politické bázi, pak je nevyhnutelné dohodnout se na kompromisech. A znovu připomínám, že slovo „kompromis“ bych nikdy nepoužil pro soudní proces. Kompromisy totiž znamenají řešení, že nakonec přijmete text, který není tak přesný, který není ani tak pevný, jak musí právo být. Je sestavený proto, že s jinou formou by někteří jeho signatáři nikdy nesouhlasili.
Takže, aby se získala požadovaná většina, přijmou politické struktury EU různé směrnice či nařízení, které jsou méně přesné, méně jasné, než by mohly být. Je pak věcí soudů, především vnitrostátních soudů, aby taková nařízení či směrnice začaly uplatňovat a daly jim včleněním do právního systému té které země jasný význam. Soudy se samozřejmě dotazují Soudního dvora EU, jak mají v některých případech postupovat, neboť nemají před sebou jasný a jednoznačný návod. Jsem rád, že nás často oslovují i české soudy, tedy i Nejvyšší soud České republiky. Převážně jde o výklad civilního práva ve smyslu ujasnění pojmů a sjednocení rozhodovací praxe v Evropě. Jako příklad uvádím daň z přidané hodnoty. Jedná se samozřejmě o důležité příjmy jak pro jednotlivé státy unie, tak i pro samotný rozpočet EU.
Na základě harmonizace jsou z povinnosti platit tuto daň osvobozeny mnohé transakce, tyto výjimky z daňové povinnosti však musí být vykládány identicky ve všech členských zemích. Lze to ilustrovat na příkladu prodeje nemovitého majetku, který je od daně osvobozen, nicméně samotný pojem nemovitého majetku není v příslušné směrnici EU přesně definován. Musíme proto nalézt společnou definici pojmu prodeje nemovitého majetku pro účely této směrnice. A napadá mne další příklad: Jde o předběžnou otázku ve věci Coman, podanou rumunským Ústavním soudem, která se týká volného pohybu osob. Jde o rumunského státního příslušníka, který pracoval v Belgii, zákonně podle belgického práva uzavřel manželství s americkým občanem stejného pohlaví. Manželství osob stejného pohlaví je samozřejmě legální v Belgii, také v USA, ale v Rumunsku nyní vzniká otázka, zda by mělo toto manželství Rumunsko uznat. A proč je to otázka práva Evropské unie, proč je to relevantní pro orgány Evropské unie? Jistě proto, že existuje směrnice o právu občanů Evropské unie na volný pohyb, kde byla Evropské unii svěřena pravomoc dohlížet na volný pohyb osob – např. zaměstnance, jeho manžela či manželky, dětí a dalších rodinných příslušníků. A kdo je manžel? Nebo manželka? To není definováno. Ten případ je aktuálně stále projednáván, nemohu se k němu už více vyjadřovat. Ale myslím, že jako příklad pro pochopení principu našeho rozhodování posloužil dobře. K tomu, co jsem tady zmínil, samozřejmě potřebujeme úzkou spolupráci s vnitrostátními soudy. Pokud nás v podobných věcech osloví, pak spolu s nimi zajistíme rovnost všech členských států, občanů členských států, před právem EU. A znovu zdůrazňuji, není to záležitost nesouhlasných názorů a jakéhokoli intelektuálního boje mezi většinou a menšinou, je to skutečně syntéza, která je schopna podpořit právní stavbu EU, která je společným právním prostorem pro všechny její členské státy.

Jak vnímáte českou justicí? Jistě se potkáváte s řadou českých soudců, a to nejen těch, kteří působí u Soudního dvora EU?
Jako akademik znám řadu českých profesorů, s nimiž jsem byl ve spojení už mnohem dříve, než se stala Česká republika členem Evropské unie. Například Jiří Zemánek z Karlovy Univerzity v Praze, s ním se znám opravdu velice dlouho. Dokonce i Michala Bobka jsem znal ještě dříve, než se stal generálním advokátem Soudního dvora. Loni v létě jsme byli dokonce se ženou na letní škole evropského práva v Krkonoších, kterou spolupořádali právě Michal Bobek a Jan Komárek. No a díky tomu jsem osobně poznal i řadu vašich začínajících soudců, doktorandů, opravdu velmi zajímavých lidí. Na této letní škole se ukázalo, že Česká republika opravdu patří do Evropy. Členství v EU je často kritizováno. Kritizovat však není nic nenormálního, jen to nesmí být taková ta nihilistická kritika. Musí to být první krok k tomu, aby se to, co se nám nelíbí, udělalo lépe.

Soudní dvůr EU Reprofoto: youtube

Popište, prosím. Váš projekt vytvoření společné databáze rozhodnutí soudů členských států Evropské unie.
Znovu je to o vzájemné komunikaci, syntéze toho nejlepšího z rozhodovací činnosti soudů v celé Evropě. 1 dnes totiž bojujeme s tím, že kupříkladu mnohé předběžné otázky mají jen malou publicitu. Pokud začneme od 1. ledna 2018 poskytovat větší publicitu všem předběžným otázkám ve všech 24 jazycích, kterými nyní hovoříme, konečně tak docílíme efektivního přednesení našich závěrů všude tam, kde je jich potřeba. A teď si představte, že předběžné otázky, dostupné ve všech 24 jazycích, budou přístupné na interaktivní platformě, samozřejmě s kvalitním vyhledavačem.
Takže ve všech členských zemích Evropské unie, a vlastně i mimo ně, bude možné v takovém fulltextovém vyhledavači studovat velmi pohodlně jednotlivá řízení o předběžných otázkách. A chceme jít ještě dále. Aby soudy členských zemí do tohoto systému samy umisťovaly také svá zásadní rozhodnutí, která by mohla inspirovat i na mezinárodní úrovni.
Překlad do anglického jazyka poté zajistí Soudní dvůr. Proč by důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky mělo být utajeno soudcům dalších evropských zemí? Namátkově uvádím třeba kombinaci daňových sankcí s trestními sankcemi, dále příklady uplatňování procesního práva v rozhodnutích takřka všeho druhu, řízení, kde se rozhoduje o svobodě tisku, ochraně soukromí. Chápete, co tím myslím? Chceme, abychom o všech těchto důležitých rozhodnutích měli přehled. Pokud existují takto důležitá rozhodnutí jednotlivých soudů, mohou být přinejmenším inspirací pro další soudní řízení o podobných věcech jinde v Evropě.
Takto důležitá rozhodnutí nechceme jen sdílet na podobné platformě, ale pokud například do systému vloží důležitý judikát váš Nejvyšší soud, můžeme na něj všechny uživatele zvlášť upozornit.
Chceme mít na každém vyšším soudě v EU kontaktní osobu. Ty se budou pravidelně setkávat nejméně jednou do roka. Samozřejmě bude třeba za pochodu řešit různé problémy. Technická omezení, ochranu osobních údajů, apod. Taková síť má i velký potenciál dalšího rozvoje. Je na jednotlivých zemích, jak do ní zapojí i soudy nižších stupňů. Další možností rozvoje je pořádání tematických seminářů a konferencí. Například soudce NSS České republiky Jakub Camrda, jako velký odborník na imigrační a azylové právo, nás může spolu s dalšími zájemci o tuto problematiku kontaktovat za účelem uspořádání konference na dané téma. Je to myšlenka, kterou se snažím uvést do života už od svého nástupu do funkce v říjnu 2015. Je to běh na dlouhou trať, ale vyplatí se nám to všem. A já věřím, že i díky tomuto projektu jednotlivé vnitrostátní soudy uvidí, že jsme tu pro ně. Všichni jsme soudci v jednotném evropském prostředí.

Bílá kniha o budoucnosti Evropy, vydaná v březnu 2017 Evropskou komisí, nastiňuje 5 možných scénářů vývoje Unie, které samozřejmě závisí na tom, jaký postoj jednotlivé země EU ke společné budoucnosti zaujmou…
Jednotlivé země si musejí uvědomit, co jim Evropská unie umožňuje. Představme si stát, který není součástí EU, avšak je zcela obklopen členy Evropské unie. To by znamenalo uzavření všech hranic, neexistenci schengenském prostoru. Dále tu jsou problémy jako čistý vzduch nebo voda, které hranice nezastaví. Co udržitelné dodávky energie? Rozšiřovala by se opět těžba uhlí? A to není vše, dále to jsou environmentální náklady, internet a mnoho a mnoho dalších aspektů každodenního lidského života. Soudní dvůr Evropské unie například vydal rozsudek velkého senátu ve sporu společnosti Google proti Španělsku. (Pozn.: Provozovatel vyhledavače musí vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména fyzické osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace o těchto osobách). Tento rozsudek změnil celosvětově chování společnosti Google. Myslíte si, že by tento jediný samostatný stát, ať už by to byla Česká republika nebo třeba Belgie, Nizozemí, Maďarsko či Polsko, dosáhl stejného výsledku? Lidé by opravdu neměli naslouchat pouze jednostranným populistickým argumentům.


Koen Lenaerts, předseda Soudního dvora Evropské unie; narodil se v Belgii v roce 1954. Vystudoval právo, titul doktor práv získal na Katholieke Universiteit Leuven; následovaly tituly Master of Laws, Master in Public Administration (Harvard University). Začínal jako asistent (1979-1983), později profesor evropského práva na Katholieke Universiteit Leuven, byl zpravodajem Soudního dvora (1984-1985), profesorem na Collěge ďEurope v Bruggách (1984-1989), advokátem bruselské advokátní komory (1986-1989); hostující profesor na Harvard Law School (1989). Od září 1989 do října 2003 byl soudcem Soudu prvního stupně. Soudcem Soudního dvora se stal v říjnu 2003. V rozmezí 9.10. 2012 – 7.10. 2015 zastával pozici místopředsedy Soudního dvora, od 8. 10. 2015 je předsedou Soudního dvora.


Autor: Petra Lavická, čtvrtletník AEQUITAS