Soud: Rozhodnutí rozmístit desetitisíce migrantů z Afriky a Asie po EU je politické, Rada má právo učinit je proti vůli států i cizinců

Rozhodnutí Evropské rady rozmístit desetitisíce příchozích z Afriky a Asie prostřednictvím přídělových kvót po členských zemích EU byl jednoznačně nelegislativní akt, který měla Rada právo učinit. K takovému politickému rozhodnutí nepotřebuje Rada souhlas národních parlamentů ani jednomyslné hlasování členů. Podmiňovat přijetí cizinců na území jejich kulturou, vírou nebo etnikem je nepřípustné.

Vyplývá to ze znění rozsudku Evropského soudního dvora, kterým byly včera zamítnuty žaloby Slovenska a Maďarska na systém přerozdělovacích kvót na přesídlování cizinců do jednotlivých členských zemí EU. Rozhodnutí předcházelo doporučení generálního advokáta, který už dříve konstatoval, že rozhodnutí je v souladu s ustanovením tzv. Lisabonské smlouvy o společné migrační a azylové politické EU a s evropskými hodnotami, jejímž doslova středobodem je solidarita.

Dva miliony nelegálních migrantů by rozvrátily každý systém

Soudci Evropského soudního dvora ve včerejším rozhodnutí generálního advokáta citují, co se týče některých faktů:  „Jak uvedl generální advokát v bodě 3 stanoviska, napadené rozhodnutí bylo v tomto případě přijato v rámci migrační krize popsané v bodě 3 odůvodnění tohoto rozhodnutí, která Unii zasáhla v roce 2014 a eskalovala během roku 2015 zejména v červenci a srpnu, jakož i v reakci na katastrofální humanitární situaci, již tato krize vyvolala v členských státech, a hlavně v Řecké a Italské republice jako státech vystavených největšímu náporu migrantů přicházejících většinově ze třetích zemí, jako jsou Sýrie, Afganistán, Irák či Eritrea,“ uvádí se ve včerejším rozhodnutí.

Podle statistických údajů agentury Frontex přiložených k vyjádření Lucemburského velkovévodství došlo v roce 2015 v rámci celé Unie k ilegálnímu překročení vnějších unijních hranic v 1,83 milionu případů oproti 283 500 případům za rok 2014. Podle statistických údajů Eurostatu dále v Unii v roce 2015 požádalo o udělení mezinárodní ochrany téměř 1,3 milionu migrantů ve srovnání s 627 000 migranty v předchozím roce, doplňuje Soud.

Od uvedených čísel se podle rozsudku odvíjí reakce Evropské rady a její důvod: „Velikost migrační vlny, s níž se řecký a italský azylový systém potýkal v roce 2015, byla ostatně takového rázu, že by rozvrátila fungování jakéhokoli azylového systému včetně toho bez strukturálních nedostatků,“ konstatuje v rozhodnutí Evropský soudní dvůr.

Rozhodnutí přemístit přistěhovalce z Afriky a Asie bylo „aktem“ přijatých z důvodu stavu nouze, uzavírá toto téma Evropský soudní dvůr.

Prostý fakt: Nedemokratické a s trvalými následky

Jak dále vyplývá z rozsudku, v případě rozhodnutí o přídělech lidí na území jednotlivých členů EU, šlo o nelegislativní akt – neboli o politické rozhodnutí: „Rada proto při přijímání napadeného rozhodnutí správně konstatovala, že má být přijato nelegislativním postupem, a je tedy nelegislativním unijním aktem,“ vysvětluje včerejší rozhodnutí ESD.

Proto jsou odchylky od postupů přijímání legislativních aktů možné, vyplývá z rozhodnutí. „Ze stejného důvodu je třeba odmítnout i argument Slovenské republiky vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 a 2 SFEU, porušení čl. 13 odst. 2 SEU a porušení zásady právní jistoty, zásady zastupitelské demokracie a zásady institucionální rovnováhy,“ stojí v rozhodnutí ESD.

Navíc jde o rozhodnutí dočasné a Rada je taková  rozhodnutí oprávněna přijímat, a to přesto, že jeho důsledky jsou dlouhodobé, protože cizinci z Afriky a Asie v přidělených zemích mohou zůstat natrvalo.

To je jednoduše fakt, vzkazují soudci Evropského soudního dvora: „Pokud by se totiž mělo pro účely posouzení dočasnosti relokačního opatření ve smyslu čl. 78 odst. 3 SFEU přihlížet k tomu, jak dlouho bude takové opatření vyvolávat účinky, nemohlo by být na základě tohoto ustanovení přijato žádné opatření přemisťující osoby, které jednoznačně mezinárodní ochranu potřebují, neboť takové přemístění s sebou více či méně dlouhodobé účinky z podstaty věci nese,“ uvádí se v rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Že jde o politické rozhodnutí nestačí Soudu k jeho zrušení

Že šlo o politické rozhodnutí uvedla podle rozhodnutí Soudu sama Evropská komise: „Komise tvrdí, že závěry Evropské rady nejsou závazné a jejich vliv je čistě politický, takže z právního hlediska nemohou podmiňovat či omezovat pravomoc Komise předkládat návrhy opatření na základě čl. 78 odst. 3 SFEU ani rozhodovací pravomoc, kterou má na základě tohoto ustanovení Rada po konzultaci s Parlamentem.“

Pokud jde o to, že jsou závěry Evropské rady ze dne 25. a 26. června 2015 „politické“, a jaký to má údajně vliv na pravomoc Komise předkládat návrhy či na úpravu hlasování v Radě podle čl. 78 odst. 3 SFEU, i kdyby byl tento politický vliv prokázán a projednáván v rámci Evropské rady, nepostačuje k tomu, aby Soudní dvůr napadené rozhodnutí zrušil, reaguje na to Evropský soudní dvůr.

Soud: Účast národních parlamentů v procesu není třeba 

Podle rozhodnutí Soudu Evropská rada neporušila žádná pravidla, když nechala o přidělování lidí na území členských států EU hlasovat kvalifikovanou většinou, nikoli jednomyslně. Státy, které byly proti tomuto aktu, tak byly včetně České republiky přehlasovány: „Článek 78 odst. 3 SFEU dále Radě umožňuje přijmout opatření kvalifikovanou většinou, což Rada v případě napadeného rozhodnutí učinila. Zásada institucionální rovnováhy znemožňuje, aby Evropská rada toto hlasovací pravidlo změnila a uložila Radě prostřednictvím závěrů přijatých v souladu s článkem 68 SFEU povinnost hlasovat jednomyslně.“

Z faktu, že šlo o politické rozhodnutí pak podle Soudu vyplývá, že takové rozhodnutí nemusí být schváleno národními parlamenty: „Vzhledem k tomu, že je třeba napadené rozhodnutí kvalifikovat jako nelegislativní akt, což vyplývá z bodu 67 tohoto rozsudku, při jeho přijímání nelegislativním postupem nemusel být respektován požadavek na účast vnitrostátních parlamentů ve smyslu protokolů (č. 1) a (č. 2) ani požadavek na veřejnost jednání a hlasování v Radě, které platí pouze pro přijímání legislativních aktů,“ uvádí se ve včerejším rozhodnutí Evropského soudního dvora doslova.

Ke hranicím zemí EU přijíždějí stále další přistěhovalci.

Proč není aktivována dočasná ochrana a hlídány hranice?

Mimořádně zajímavé je pak stanovisko Evropského soudního dvora k otázce Slovenska, proč EU za stavu humanitární katastrofy, náhlého přílivu cizinců a krajní nouze nikdy neaktivovala svoji směrnici pro dočasnou ochranu přílivu lidí: „Zapáté rozhodnutí poskytnout mezinárodní ochranu, a nikoli postavení s omezenějším rozsahem práv, jako je dočasná ochrana podle směrnice 2001/55, učiněné v napadeném rozhodnutí, je hlavně politickým rozhodnutím, jehož vhodnost nemůže Soudní dvůr přezkoumávat,“ lze nalézt odpověď v rozhodnutí Soudu.

Také další slovenská otázka, proč dotčené státy Itálie a Řecko nevyužívají agentury pro ochranu hranic Frontex namísto přijímání statisíců přistěhovalců z Afriky, které pak chtějí solidárně posílat do jiných zemí, byla Soudem zodpovězena: „Nejprve je třeba uvést, že opatření zaměřená na ochranu vnějších hranic či na poskytnutí finanční či operativní podpory řeckému a italskému azylovému systému nepředstavují na rozdíl od relokačního mechanismu zavedeného v napadeném rozhodnutí řešení, které by postačovalo k potřebnému zmenšení tlaku na tyto systémy vyvolaného předchozím přílivem migrantů.“

Podle Soudu jde totiž o doplňková opatření, která mohou přispět ke zvládnutí nové migrační vlny, avšak sama o sobě nejsou s to vyřešit stávající problém saturace řeckého a italského azylového systému osobami, které se na území těchto členských států již nachází.“

Soud: Státy jsou povinny přijmout kulturně a jazykově odlišné jedince

Ještě zajímavější je však odpověď na námitky Polska jako vedlejšího účastníka řízení týkající se kulturní odlišnosti příchozích z Afriky a z Asie. Podle Polska v tomto případě musí státy vyvinout mnohem větší úsilí a nést větší zátěž:  „To podle Polska platí pro členské státy, které jsou ,z etnického hlediska takřka naprosto homogenní jako Polsko´ a jejichž obyvatelstvo se kulturně a jazykově liší od migrantů, kteří mají být na jejich území přemístěni.,“ cituje ESD polskou námitku.

Takový argument je podle Soudního dvora EU naprosto nepřípustný: „Tento argument je nejen nepřípustný, jelikož byl uplatněn ve vyjádření vedlejšího účastníka a jde nad rámec argumentace Maďarska, které se omezuje pouze na situaci na vlastním území (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. října 2014, Německo v. Rada, C‑399/12, EU:C:2014:2258, bod 27), ale musí být rovněž zamítnut po meritorní stránce,“ uvádí Soud.

Při rozdělení lidí do států podle jejich vazeb by přesídlování bylo nemožné: „Pokud by totiž měla být relokace striktně podmíněna kulturními či jazykovými vazbami jednotlivých žadatelů o mezinárodní ochranu na členský stát, do něhož mají být přemístěni, rozdělení žadatelů mezi všechny členské státy s ohledem na zásadu solidarity, kterou stanoví článek 80 SFEU, a potažmo přijetí závazného relokačního mechanismu by bylo nemožné,“ vysvětluje Soud s tím, že úvahy týkající se etnického původu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany nelze brát v potaz, jelikož jsou zjevně v rozporu s unijním právem, a konkrétně s článkem 21 Listiny základních práv Evropské unie..

Migranti se mohou proti přidělení na území odvolat

Poté se Soud zabývá rovněž ne/souhlasem cizinců být přidělen do určité země: „Ačkoli navíc není v řízení o relokaci vyžadován souhlas žadatele s jeho přemístěním, nemění to nic na tom, že podle čl. 6 odst. 3 napadeného rozhodnutí je tento žadatel před rozhodnutím o relokaci informován o řízení o relokaci a že čl. 6 odst. 4 tohoto rozhodnutí zavazuje orgány dotčeného členského státu, z něhož se relokace provádí, aby žadatele před přemístěním informoval o rozhodnutí o relokaci a v rozhodnutí uvedl členský stát relokace,“ uvádí Soud.

Na rozdíl od přijímajících zemí však mají tyto osoby možnost odvolat se proti přidělení na území:  „Jak vyplývá z bodu 35 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemožnost vybrat si členský stát, který posoudí jeho žádost, ostatně odůvodňuje právo žadatele na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o relokaci za účelem respektování jeho základních práv.“

Irena Válová