Ústavní soud (ÚS) se zastal ženy, která pracovala pro Arcibiskupství pražské jako pastorační asistentka. Domáhala se určení neplatnosti výpovědi. Soudy ale po dlouhém procesu dospěly k závěru, že se sporem nemohou zabývat s ohledem na autonomii církve, která si sama spravuje své vnitřní záležitosti.
Ve sporu je podstatné to, zda lze považovat pastorační asistentku za laickou zaměstnankyni, anebo zda vykonávala duchovenskou činnost. Od toho se pak odvíjí určení, zda jde o pracovněprávní vztah, anebo služební poměr duchovního, který je vnitřní záležitostí církve.
Podle ÚS skutečně nemohou světské soudy vykládat kanonické právo, ale mohly dokazováním lépe ověřit, jaká je interpretace pojmu uvnitř církve. Žena totiž tvrdí, že se nepovažovala za duchovní a nikdy s uvedením do duchovenského stavu nesouhlasila. Případem se musí znovu zabývat Městský soud v Praze. Je nutné doplnit dokazování, zdůraznil soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk.
Pracovní smlouvu s Arcibiskupstvím pražským žena uzavřela v roce 2002. Po čase dostala opakovaně výpověď, ale vždy se domohla určení její neplatnosti soudem. Opakovaně tvrdila, že důvod k výpovědi nebyl naplněn. Arcibiskupství posléze začalo tvrdit, že soudy vůbec nemají k řešení sporu pravomoc, protože podle Listiny základních práv a svobod spravují církve a náboženské společnosti své záležitosti nezávisle na státních orgánech.
V září 2014 se Městský soud v Praze přiklonil na stranu církve a žalobu někdejší pastorační asistentky zamítl. Zdůvodnil to tím, že pro arcibiskupství vykonávala duchovenskou činnost. Ženino dovolání pak odmítl Nejvyšší soud.
Pastorační asistenti se jako laici podílejí na činnosti a poslání církve. Působí třeba jako katechetové, případně v charitě, pracují s mládeží nebo s nemocnými. Mohou, ale nemusejí mít teologické vzdělání.
(čtk)
