Lukáš Linek: Do postkomunistických systémů přichází hurikán, u nás jen se zpožděním

Sociolog Lukáš Linek Reprofoto: ČT

Miloš Zemana Václav Klaus dokázali vnutit stranické soutěži socio-ekonomický konflikt s jasnou pozicí levice jako obránce status quo a pravice jako reformátora. Jenže proč by měl dnes dvacetiletý volič volit ODS nebo ČSSD? „Tito voliči znají jen hospodářskou krizi, krizi Evropské unie, migrační krizi a tak dále,“ upozorňuje akademik a uznávaný odborník na volební chování Lukáš Linek.

Volební výsledky se od roku 1989 hodně proměnily. Které volby by se daly považovat za zlom v chování voličů z pohledu sociologa?
Voleb, které proměnily politickou soutěž a její parametry, v novodobé historii Česka tolik není. Například volby v roce 1998 pouze reprodukovaly soutěž ustavenou v roce 1996. Stejně tak například volby v roce 2006 reprodukovaly vzorce z předchozích voleb. Mně připadají jako jedny z nejzajímavějších volby v roce 2002. Došlo k obrovské demobilizaci voličů ze 74 na 58 procent hlasů. Od tohoto roku je volební účast vždy kolem šedesáti procent. V těchto volbách došlo k podstatnému nárůstu lidí, kteří systematicky nechodí k volbám. Od těchto voleb je trvale demobilizovaná čtvrtina české společnosti.

Z jakého důvodu?
Poklesla důvěra ve smysluplnost volební soutěže o politickou moc. Uzavřením tzv. opoziční smlouvy došlo ke zrazení voličů jak na pravici, tak na levici. Část tehdejších voličů obou hlavních stran přestala hlasovat s tím, že se stejně nic nezmění a že je jedno, kdo vládne.

Co dalšího tyto volby změnily?
Došlo také k proměně elektorátu komunistické strany. Od roku 1990 měla KSČM systematicky nejvyšší podporu u voličů, kteří byli narozeni mezi lety 1935-55. Tato generace vyrůstala v době budování komunismu ještě před okupací v roce 1968 a podstatná část této generace byla politicky socializovaná tak, že si vypěstovala pozitivní vazbu jak k režimu, tak ke straně. Lidé, kteří vyrůstali za normalizace, si už takovou pozitivní vazbu nemohli vytvořit. V roce 2002 se komunistům podařilo navýšit podporu lidí, kteří byli socializovaní za normalizace. A co je zajímavé, zdá se, že ve volbách v roce 2017 se tato skupina od nich zase odloupla pryč a zůstalo jen tvrdé jádro.

Je vůbec volební chování českých voličů stabilní?
V jistých parametrech určitě. Do roku 2013, přestože se pravidelně objevovaly nové strany  – třeba Věci veřejné a TOP 09 v roce 2010, bylo volební chování určováno třemi základními konflikty. Socio-ekonomický střet o redistribuci vedl k významné roli sociální třídy na hlasování, kdy na jedné straně stály ODS, TOP09 či Unie svobody, které podporovali podnikatelé a lidé z vyšší třídy, a na druhé straně ČSSD a KSČM, které získávaly podporu u manuálně pracujících a důchodců.

Pak tu byl střet o minulost, který měl silné přesahy i do zahraniční politiky, který odlišil stoupence KSČM s pozitivním hodnocením komunistického režimu a zároveň i Ruska a ostatní strany. Třetím střetem je role křesťanských a tradičních hodnot ve společnosti, který odlišuje stoupence KDU-ČSL, kteří ve své většině pravidelně chodí do kostela, od ostatních stran. Tyto tři charakteristiky (třída, generace a náboženství) podstatným způsobem stabilizovaly volební chování českých voličů.

Jak tyto charakteristiky ovlivnily volby v roce 2013?
I v roce 2013 tyto tři charakteristiky ovlivňovaly, jak lidé hlasovali. ANO a Úsvit ale měly s jistou dávkou zjednodušení homogenní podporu napříč skupinami. Takže u čtvrtiny voličů, kteří se v roce 2013 zúčastnili voleb a hlasovali pro tyto strany, tyto charakteristiky nehrály roli. Je to logické, tyto strany soutěžily na jiných tématech. Myslím, že i v letošních volbách mohly uvedené charakteristiky hrát podobnou roli, jen se hlasování na jejich základě rozmělnilo do více stran. Pravicový volič vybíral z ODS, TOP 09, Pirátů a STANU, levicový z ČSSD, SPD a KSČM. Z tohoto hlediska ve volebním chování existuje určitá stabilita.

Kolika lidí se vlastně tato stabilita týká?
Mám-li to vyjádřit číselně, tak z těch šedesáti procent voličů, co chodí k volbám, přibližně polovina hlasuje tímto způsobem. Ta druhá polovina se rozhoduje jinak. U těchto voličů hrají roli krátkodobá hodnocení jako sympatie k lídrům, hodnocení vývoje hospodářství apod. Ale to bylo v 90. letech stejné. Hlavním rozdílem bylo to, že v 90. letech i lidé, kteří se rozhodovali podle krátkodobých kritérií, sahali po etablovaných stranách. Nebyla potřeba sahat jinam.

V poslední době ale jinam sahají. Není to tím, že i ty nové strany opakují své chyby? Naslibují nový přístup k politice a postupně se rozpadnou? To je případ třeba Věcí veřejných nebo Úsvitu.
Tak tomu ale bylo i dříve, například u Unie svobody, ODA, Strany zelených a dalších.

Kdo jsou tedy voliči nových stran? Jsou to spíše nevoliči z předchozích voleb?
Novým stranám se daří ve větší míře mobilizovat nevoliče než zavedeným stranám. V každých volbách od roku 2002 je přibližně 40 procent nevoličů. Asi čtvrtina z nich se k příštím volbám dostaví. Musíme si uvědomit, že ale zase další podobně velká skupina voličů se v příštích volbách nedostaví. Tahle skupina nově mobilizovaných původně nevoličů jsou zčásti lidé kteří měli v minulých volbách nějaký problém, který jim bránil v účasti: například byli nemocní, nebyli v místě bydliště a podobně. Tyto nevoliče přitáhnou spíše etablované strany. Naopak ty nevoliče, kteří absentovali dobrovolně, kvůli nějaké formě nespokojenosti s politikou, tak ty dokáží k volbám zmobilizovat spíše nové strany.

Proč se zvětšuje množství lidí, kteří se při volbách rozhodují na poslední chvíli?
Podíl lidí, který se rozhodoval na poslední chvíli, byl v roce 2006 stejný, jako v roce 2013. V roce 2006 se na poslední chvíli rozhodli pro Paroubka a Topolánka, v roce 2013 pro Babiše a Okamuru. Údaje z letošních voleb ještě neznáme, takže nedokážu říci, zda se ty podíly zvětšují.

Jaká je motivace voličů chodit k volbám? Foto: vscr

Jaká je vlastně motivace lidí chodit k volbám?
U řady lidí funguje představa, že se k volbám má chodit, třetina lidí si dokonce myslí, že je to občanská povinnost. Znamená to, že polovina z těch, kdo chodí k volbám do sněmovny, má pocit, že se k volbám musí chodit. U ostatních převládají instrumentální motivy jako podpořit stranu a její program. A některé voliče zmobilizuje jejich okolí, ať už rodina nebo kolegové a přátelé.
Obecně v Česku dochází k oslabování vazeb mezi voličem a stranou. V 90. letech bylo hodně lidí, kteří považovali svůj vztah ke straně za pozitivní, dokonce se označovali jako stoupenci strany. Nebyli to jen voliči KSČM a KDU-ČSL, ale i voliči ODS. Podíl takovýchto voličů-stoupenců strany klesl z přibližně jedné třetiny oprávněných voličů v 90. letech k jedné čtvrtině, což byl stav kolem voleb v roce 2013. Dnes to číslo může být ještě nižší.

V čem jsou, co se sociologických trendů týče, české volby jiné, než ty v zahraničí?
Jsou podobné, ale to období nestability, které začalo volbami v roce 2010, přišlo o poznání později. V Polsku, Bulharsku a jinde tato zemětřesení probíhala o dekádu dříve. Politologové Deegan-Krause a Haughton hovoří s mírnou nadsázkou o tom, že do postkomunistických stranických systémů přijde hurikán, politické strany se promění a zhruba za deset let se systémy znovu stabilizují. U nás k tomu došlo se zpožděním. S velkou pravděpodobností i proto, že Václav Klaus s Milošem Zemanem dokázali vnutit stranické soutěži socio-ekonomický konflikt s jasnou pozicí levice jako obránce status quo (komunistický režim, welfare stát) a pravice jako reformátora.
Až po příchodu ANO, Úsvitu a Věcí veřejných voliči zjistili, že politika může být o jiných tématech a že lze hlasovat i jinak. Představte si dnešního dvacetiletého člověka: Proč by měl volit ODS nebo ČSSD? Tito voliči znají jen hospodářskou krizi, krizi Evropské unie, migrační krizi a tak dále. Jak s tím souvisí socio-ekonomický konflikt?

Zvětšuje se počet lidí, kteří berou demokracii jako samozřejmost?
Neřekl bych přímo samozřejmost, ale považují ten systém za dobrý. Ale určitá podoba nespokojenosti zde je. Více než polovina společnosti například chce, aby nám vládli experti. Češi nechtějí, aby jim vládli politici.

Jak si vysvětlujete trend, kdy se strany stále snaží prosadit více prvků přímé demokracie?
To je dlouhodobý trend etablovaných demokracií a vychází podle mě z ne úplně přesné diagnózy problémů současných demokracií. Představa je, že prvky přímé demokracie přitáhnou lidi k politice a zastaví se tím různé negativní trendy typu pokles volební účasti, pokles členství ve stranách a obecně pokles tradičních forem politické participace. Nejen to, že ze samotné podstaty demokracie vyplývá, že lidé mají rozhodovat a pouze velikost států způsobuje to, že praktikujeme zastupitelskou demokracii, nikoli přímou.
Tím pádem má jakékoli zavádění prvků přímé demokracie legitimitu a velkou podporu veřejnosti: Lidé přece mají o všem hlasovat a rozhodovat sami. Proto se po Evropě zavádějí přímé volby prezidenta, mění se volební systémy a prosazují se různé podoby preferenčního hlasování.

Průzkumy ukazují, že v roce 2013 bylo ANO pro zklamané voliče pravicových stran a letos bralo zase voliče levicových stran. Čemu to přisuzujete?
ANO v roce 2013 prorazilo díky úspěchu mezi mladými a pravdou je, že tam byli zhrzení voliči pravicových stran. Ale ty, které ANO přetáhlo, tak tam se jednalo spíše o ty, kteří hlasovali na základě sympatií než na základě programů a sociální pozice. Letos ANO vstupovalo do voleb v jiné pozici. V průběhu volebního cyklu se mu podařilo proměnit a stabilizovat elektorát. Ono sice stále mělo kolem 30 procent a naoko vše vypadalo stabilně, ale v posledních dvou letech docházelo k postupné proměně s tím, jak ANO ustoupilo od počáteční snahy umisťovat se na pravý střed.

Nejsou lidé unavení množstvím voleb, unavení demokracií?
Tento jev skutečně existuje. Říká se tomu tzv. „voter fatigue“ neboli „únava z voleb“. Česko je jednou ze zemí s nejčastějším konáním voleb, voleb je u nás příliš mnoho. Politoložka Margit Tavits v jednom článku ukazuje, jak zavedení přímé volby prezidenta  – tedy dalších voleb v systému – vede k poklesu účasti v parlamentních volbách o přibližně sedm procentních bodů. To číslo je vysoké a doufám, že u nás k podobným poklesům nedojde. Ale nelze se divit, s každými volbami je stále těžší mobilizovat voliče a přesvědčovat je, že tyto volby jsou důležité.


Kdo je Lukáš Linek:
Doc. PhDr. Lukáš Linek, Ph.D. je vědecký pracovník Akademie věd, vystudoval sociální vědy, politickou a ekonomickou sociologii na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jeho specializací je volební chování, politické postoje, politické stany a parlamentarismus. Studoval rovněž v USA,v Dánsku a ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih, mimo jiné knihy „Kam se ztratili voliči?“, vysvětlující vývoj volební účasti v letech 1990 – 2010.  Voleb a volebního chování se týkají takřka všechny jeho publikace.


 

Petr Dimun