Poslanec Nacher (ANO): Hromadné žaloby kultivují trh

Novopečený poslanec Patrik Nacher Foto: Facebook

Pravidelně pořádá veřejnou anketu Nejabsurdnější bankovní poplatek. Dlouhodobě se ekonom a politik Patrik Nacher věnuje spotřebitelskému právu. Po říjnových volbách zasedl do lavice Poslanecké sněmovny. Rád by společně s kolegy z ANO prosadil do českého právního řádu institut hromadných žalob. Česká justice se ho proto zeptala, co pozitivního by takový krok mohl přinést.

Podílel jste se programu hnutí ANO?
Podílel jsem se na celé kapitole 13, to je ochrana spotřebitele a pak jsem připomínkoval další věci.

Ochrana spotřebitele je poměrně dominantní část programu hnutí ANO. Jste také autorem myšlenky, že by bylo dobré do českého právního řádu prosadit institut hromadných žalob?
Ne úplně, tuto věc jsem měl již dávno promyšlenou a sepsanou a chtěl ji prosadit třeba přes poslance hnutí ANO, ještě než jsem sám kandidoval do Poslanecké sněmovny. Chránit spotřebitele se dá zleva nebo zprava. Buď se to dá dělat tím způsobem, že oslabí ta silnější strana, například nějakou regulací. A to si myslím, že není efektivní cesta. Moje zkušenost je taková, že instituce to druhotně přenesou na spotřebitele. Anebo jít liberálně pravicovou cestou ochrany spotřebitele, tedy posílit tu slabší stranu. Jsem zastánce této cesty. Snažím se ke spotřebitelům chovat jako k dospělým, a pak už je to na nich.

V čem vidíte pozitiva takového institutu?
Hromadné žaloby nebo meritorní nepřezkoumatelnost rozhodnutí, při nejasnostech ve prospěch spotřebitele – všechny tyto instituty jsou ve prospěch ochrany spotřebitele a posílení slabší strany, což kultivuje trh. Pokud se institut hromadných žalob prosadí, čím dál více lidí jich bude využívat, protože to bude snazší, rychlejší, levnější, efektivnější a předvídatelnější- instituce pak budou reagovat tak, že si nedovolí to, co dnes. Institut hromadných žalob vychází z premisy, že jde o kolektivní ochranu individuálních práv. Dnes funguje takzvaná racionální apatie. Lidé jsou apatičtí nikoliv proto, že by byli líní, ale protože mají zkušenost, že soudit se kvůli třeba 150 korunám za bankovní poplatek je pro ně drahé, trvá to dlouho a ten výsledek je nepředvídatelný do té míry, že dva podobné případy mohou dva různí soudci rozhodnout jinak. Když existuje institut hromadných žalob, tak spor, který má podobné parametry, například spor o bankovní poplatky, tak všichni se spojí do jedné žaloby. Všichni tím pádem ušetří: stát, žalující i žalovaná strana. Podstatné je, že se do takového sporu lidé spíš pustí, než aby se sami soudili o pár desítek nebo stovek korun.

Souhlasíte s tím věcným záměrem, který vypracovalo ministerstvo spravedlnosti? Ten se netají tím, že jde o politický zákon, který má „umravnit“ korporace.
Z devadesáti procent souhlasím, některé věci bych ale udělal jinak. Například je tam forma přistoupení ke sporu formou opt-out, což znamená, že všichni zainteresovaní v problému jsou účastníci řízení a kdo jím nechce být, musí z procesu aktivně vystoupit. Mám k tomu liberálně pravicový přístup – pokud něco chci, musím se k tomu aktivně přihlásit, tedy forma opt-in.
Další věci jsou otevřené. Například na jaké úrovni to řešit, jak by probíhalo certifikační řízení nebo odměňování advokátů. Musel by se změnit advokátní tarif, protože zatím procenta ze sporu pro advokáta zákon nezná. Ale to jsou spíše věci k debatě. Opravdu bych byl nerad, aby kvůli relativně marginálním otevřeným věcem spadl celý princip hromadných žalob pod stůl.

Kritici věcného záměru poukazují na riziko zneužívání institutu hromadných žalob spotřebiteli. Neobáváte se toho?
Samozřejmě ten institut může být zneužit k šikanózní žalobě. Nebo naopak, když by se mluvčím skupiny stal někdo, kdo je s institucí už předem domluvený na smíru. Obojí je ale řešitelné. Jde o to, aby se narovnal vztah mezi institucemi a spotřebitelem zejména v oblasti bankovnictví, pojišťovnictví, telekomunikačním provozu a podobně. Měl by vzniknout institut, kdy jsou spory jako přes kopírák a mohou se spojit do jednoho.

Princip, že by zákon vyjmenovával oblasti, kde by bylo možné hromadnou žalobu použít, připouštíte? Které oblasti by to měly být?
Já spíše vyjmenuji věci, kde si to dovedu představit. Vztahy mezi spotřebitelem a dodavatelem, kdy se dodávají služby podobného charakteru. Tedy tam, kde spotřebitel má k dodavateli vztah v podobě mravence vůči slonovi.

Ve věcném záměru jsou uvedeni například výrobci automobilů. Taková oblast by podle vás do zákona patřila?
Tam už si úplně jistý nejsem. Viděl bych to spíše v případě bagatelních sporů. U majitelů versus výrobců aut už jde o spory v řádech desetitisíců korun. Hromadné žaloby by měly pomoci v těch případech, kdy náklady na spor jsou neúměrné. Podle mého názoru by institut hromadných žalob měl být u věcí do 10 tisíc korun. Pokud se chci soudit o 50 tisíc korun, mohu jít do individuální žaloby a není nezbytné využívat institutu hromadné žaloby kvůli tomu, abych nemusel platit 600 korun soudní poplatek.

Jak by měl zákon vyloučit riziko šikanózní žaloby?
Zákon to určitě nevyloučí, ale předpokládám, že bude velká pozornost věnována certifikačnímu řízení u soudu, tedy řízení o přípustnosti žaloby. Tam se podle mého názoru půjde do většího detailu. Soudce by pak měl rozpoznat, že jde o spor, který do hromadné žaloby nepatří.

Neobáváte se, že zavedení hromadných žalob může v konečném důsledku znamenat zdražení výrobků?
To si nemyslím. Tato námitka by vznikla v momentě, kdy by instituce musely vynakládat prostředky na nějakou regulaci. Ale nic takového se nestane. Hromadnými žalobami se jen narovná vztah mezi spotřebitelem a dodavatelem a případný spor se racionalizuje, a to pro všechny.

Hnutí ANO slibuje nový spotřebitelský zákoník. Tato problematika je řešena v jiných zákonech, v civilním kodexu. Jak by tedy měl takový zákoník vypadat?
U tohoto záměru nejsem autorem, tato iniciativa myslím vzešla od ministra Pelikána. Postavení spotřebitele a jeho práva se dnes řeší na mnoha místech, zasloužilo by si to, aby v dnešním moderním světě to bylo přehledně na jednom místě. Já nejsem právník, ale pro mě je cílem dát spotřebitelům do ruky efektivnější možnosti, než mají doposud, aby se mohli bránit.

U kterých oblastí byste si dokázal představit, že by spory nepodléhaly soudnímu přezkumu? Po tom ostatně volá i sama justice, typickým příkladem je agenda Českého telekomunikačního úřadu.
Vidím to u čtyřech mimosoudních státních orgánů – Český telekomunikační úřad, Energetický regulační úřad, Česká obchodní inspekce a Finanční arbitr.  Troufám si říci, že tak, jak to funguje dnes, je to nelogické. Člověk se obrátí na mimosoudní orgán, ale v momentě kdy vyhraje, tak stejně musí k soudu, protože instituce rozhodnutí žaluje. Což je logické, protože manažeři se chtějí chovat jako řádní hospodáři, nicméně spotřebitel se ocitne před soudem, kde být nechtěl. Párkrát už se stalo, že soud rozhodl jinak, než finanční arbitr a za spotřebitelem šly další náklady. To není v pořádku. Předpokládám, že mimosoudní orgány, které jsou specialisty, jsou v dané věci větší odborníci, než soudci, kteří řeší celou škálu sporů. Odbřemeněním soudů od individuálních žalob by také došlo podle mého názoru k tomu, že rozsudky by byly spravedlivější.

Z jakého důvodu?
Dnes, když v individuálním sporu rozhodne soudce spor ve prospěch spotřebitele, tak riskuje, že se přihlásí další lidé v podobných sporech a riskuje zahlcení. Pokud to není úplně očividné, tak takový přirozený pud soudce je nerozhodovat ve prospěch spotřebitele i z tohoto důvodu.

V programu hnutí ANO je záměr u spotřebitelských sporů přenést důkazní břemeno ze spotřebitele na protistranu. To je poměrně radikální krok. Kterých sporů by se to mělo týkat?
V případě reklamace, když je důkazní břemeno na straně spotřebitele, tak v momentě, kdy je reklamace zamítnuta, spotřebitel nechce jít do dalšího sporu. Bojí se dalších nákladů, jako jsou znalecké posudky nebo náklady na advokáta. Kdyby se to otočilo, tak posudek by musela dělat společnost, která spotřebiteli výrobek prodala. Postavení spotřebitele by se tak zlepšilo. Tato opatření nezajišťují vítězství spotřebitele ale to, že spotřebitel pomyslně nestáhne kalhoty, pokud je brod ještě daleko. Podle jednoho průzkumu jsou Češi nejčastěji si stěžující spotřebitelé. Ale pokud je jim to v prvním kole zamítnuto, tak jsme v dotahování sporů druzí nejhorší za Řeckem. A to si myslím, že je škoda. Klient by měl být sebevědomý.

Přenesení důkazního břemene ale přece musí mít nějaké hranice. Kde je vidíte?
Stále se bavíme o bagatelních sporech do deseti tisíc korun. Rámec vidím částkou i věcně. Už dnes právní řád zná omezení, kdy u sporů do 10 tisíc není možné odvolání.

Petr Dimun