Gerhardt Bubník: Nefér hra v advokacii je jako doping ve sportu

Gerhardt Bubník v sídle České advokátní komory při rozhovoru. Foto: Petr Stříbrný

Z hovoru s Gerhardtem Bubníkem je zjevné, jak moc mu záleží na zachování cti a noblesy advokacie. Příslušnost k advokátnímu stavu je vážná věc stejně jako stavovská pravidla a etika. Ve svých dvaaosmdesáti letech je činným advokátem v kanceláři v srdci Prahy nedaleko Národní třídy. Je advokátem, který prý snad jako jediný nikdy nezměnil sídlo. Jeho život ve vrcholovém sportu a vrcholové advokacii je ale tak rozmanitý, že o něm letos vyšla kniha. Formuluje přesně, vyjadřuje se precizně. Když dojde na téma sportu, zapomíná na čas.

Od roku 1963 je Gerhardt Bubník advokát. Je první československý absolvent práva na Harvardské univerzitě, tamtéž nositel ceny za nejlepší práci v oboru mezinárodní právo soukromé. Současně československý reprezentant v krasobruslení, poté mezinárodní rozhodčí, člen a právní poradce Mezinárodní bruslařské federace a předseda rozhodčí komise Českého olympijského výboru. V roce 2015 byl Gerhardt Bubník uveden do právnické Síně slávy v rámci události Právník roku.

Etika a stavovská advokátní pravidla je velmi vážná věc, řekl jste. Proč si to myslíte?
Je to vážná věc proto, že je to významné pro veškerý výkon advokacie, pro její pověst ve společnosti a pro plnění jejích úkolů. Když říkám advokacie, tak myslím plnění úkolů všemi jednotlivými advokáty. A bohužel v rámci globalizace světa a špatných návyků se dnes ve všech oborech včetně advokacie nebo lékařské péče orientuje vše na profit. Samozřejmě profit je důležitý, bez něho nelze ta povolání vykonávat, protože advokacie není činnost dotovaná státem, advokáti si musejí stejně jako jiné profese sami na sebe vydělat. Ale neměla by se dávat přednost zisku za každou cenu. V advokacii by měla existovat sebekázeň a advokát by si měl být vědom povinností, které mu ukládá zákon a ta etická pravidla. Například, že nesmí poskytovat právní pomoc, pokud je v konfliktu zájmů, což platí pro advokáta, i když je například ve funkci rozhodce.
To souvisí už s výchovou koncipientů. V důsledku orientace na profit se používají zejména ve velkých advokátních kancelářích – mezinárodních a v menší míře i v českých – koncipienti k tomu, aby vydělávali peníze, nikoli aby byli vychováváni. Advokáti účtují jimi odpracované hodiny a na odbornou výchovu nebo výchovu k etice v advokacii není čas. Nejsem sám, kdo upozorňuje, že koncipienti pak nejsou dobře připraveni na zkoušky z advokacie jak po stránce odborné, protože se ve velké advokátní kanceláři dostali jenom k jednomu druhu práce, tak pokud jde o pravidla výkonu advokacie. Zejména to jde na úkor trestního práva. To je velká škoda.

Předseda ČAK Vladimír JIrousek s Gerhardtem Bubnákem Foto: Petr Stříbrný

Když podle vás kvůli globalizaci dochází k rozvolňování pravidel nebo dokonce k ustupování od pravidel, co tím ztrácejí klienti nebo obchod? Advokacie, spory občanskoprávní  i obchodní  a práce rozhodce – to je všechno o výkonu a ve finále o výsledku. K jaké ztrátě dochází nedodržením pravidel?
V jednotlivých případech nemusí hned dojít ke ztrátě na straně klientů. Pokud ale v rámci pomoci klientovi advokát poruší povinnosti podle zákona nebo etická pravidla, tak ohrožuje důstojnost advokátského stavu. Dochází nejen k tomu, že advokáti jsou kárně stíháni advokátní komorou, ale že jsou dokonce stíháni v trestním řízení. Jsou obviňováni, jsou to sice excesy, ale někteří byli i odsouzeni, například za zpronevěru klientských peněz. Rovněž jsou případy advokátů obviněných z trestných činů, na kterých se měli podílet spolu se svými klienty. To je  v advokacii něco, co překračuje všechny myslitelné hranice. Máme presumpci neviny a obvinění neznamená vinu. Ale nemyslím si, že orgány činné v trestním řízení jsou tak nepřátelsky naladěny proti advokacii, že by si bez důkazů či aspoň důvodných indicií troufli vznést obvinění proti advokátovi. Takže to třeba neskončí uznáním viny v trestním řízení, ale určitě se stalo něco, co vyvolává pochybnosti o správném výkonu advokacie a o tom, zda nedošlo k porušení zákona o advokacii, etických pravidel nebo jiných zákonů.

Když se podíváte na dlouhodobý vývoj advokacie, na vámi zmiňovanou globalizaci, jak myslíte, že došlo k tomu zhoršujícímu se stavu, jak advokacie do tohoto stádia podle vás dospěla? Kdybyste měl porovnat advokacii v roce 1963, kdy jste začínal, můžete říci, že tehdy měli lidé větší smysl pro dodržování fair play?
Je to dost těžká otázka. Řekl bych, že je třeba rozlišit dobu, kdy tady byl totalitní režim a dobu po roce 1989, protože v tom totalitním režimu jsme byli dost sešněrováni, sledováni a v případě konfliktu se zákonem hrozily trestněprávní následky. A navíc bylo advokátů málo. Vždyť nás bylo v celé republice asi sedm set padesát a dneska je nás třináct tisíc! Už ten počet vede ke zvýšené pravděpodobnosti, že někdo z nich se nezachová, jak by měl. A potom, řekl bych, taková  ta divoká svoboda po roce devadesát a k tomu přidejme posledních patnáct let s onou orientací na profit, to jsou zřejmě důvody zhoršení stavu.

Není to také následek konkurence? Vyšší počet advokátu přináší větší konkurenci, tlak na snižování cen a vyšší výkon.
V konkurenci hlavní příčinu nevidím. Pořád pracuji, proto vím, co se v advokacii děje, a ani v období hospodářské krize úbytek práce nebyl příliš velký. Snižovaly se trochu honoráře, ale důvod změn to nebyl. K těm excesům nedochází z potřeby se uživit, ale ze snahy zbohatnout.

A není tím důvodem tzv. macdonaldizace práva i advokátních služeb? Vytváření virtuálních advokátů a digitálních balíčků advokátních služeb? Což je vlastně tlak na snižování nákladů, což vede k tomu, že nakonec ani nepotřebujete člověka, nepotřebujete ani koncipienta. Smlouvy kolují po internetu, s tím navíc souvisí vinklaření, tedy poskytování advokátních služeb bez licence státu.
To jsou okrajové jevy, zatím. Internetové stránky nabízející právní pomoc existují, některé jsem viděl, někteří občané se na ně chodí radit, ale že by to mohlo významně ovlivnit poptávku po skutečných osobních službách advokáta v případě potřeby, to si nemyslím. Jde spíš o oblast hledání základní informace. Pokud ale někdo potřebuje službu advokáta, tak na to tohle nemá vliv.

Gerhardt Bubník se soustředí na otázku během rozhovoru v sídle České advokátní komory. Foto: Petr Stříbrný

Z toho, co říkáte, vyplývá, že digitalizace bude mít jen malý vliv na potřebu osobního kontaktu s advokátem, pokud advokáta skutečně potřebuji. To znamená, že advokátní stav má stále před sebou dobrou budoucnost.
Já se bráním nějakým předpovědím, protože třeba v oblasti předvídání finančního vývoje, kurzů, předvídání ekonomického vývoje, dochází k takovým omylům, že i specializované firmy se brání nějakým závazným prognózám. Myslím, že v budoucnu digitalizace – 4. revoluce – určitě ovlivní výkon advokacie, ale já zatím nevím jak a neumím si to představit. Řekl bych, že člověk, který se dostane do nesnází, ať už je to v oblasti trestní,  v oblasti složitých rodinných vztahů, v oblasti pracovně-právních vztahů nebo náhrady škody, tak takový člověk bude hledat ten osobní kontakt. Pomoc od konkrétního člověka, od kterého bude očekávat, že v průběhu té vzájemné spolupráce v rámci advokátního zastoupení mezi nimi bude důvěra. Bude si od toho vztahu slibovat také nějakou psychickou podporu. To nelze ničím nahradit.

V obchodních věcech, zejména v těch rutinních, tam snad nebude potřeba osobní kontakt  – to může jít přes e-maily nebo jak říkáte přes nějakou digitální platformu. Tam si to umím představit, protože tam ta psychická stránka odpadá. Sice zde bude také stát na jedné straně advokát či spíše více advokátů, kteří budou spolupracovat a také na straně obchodní společnosti  to bude více lidí na různých úrovních, kteří  na případu rovněž spolupracují, ale  ten zmíněný důvěrný osobní kontakt  dvou lidí včetně psychické pomoci, v obchodních případech obvykle nepadá v úvahu.

Vraťme se ke konfliktu zájmů. Vy jste při křtu knihy „Zákon o advokacii a stavovské předpisy“ velmi vyzdvihl problém konfliktu zájmů u advokátů. Říkal jste, že záleží velmi na tom, aby ke  konfliktům  zájmů nedocházelo. Jako rozhodce jste byl angažován v mnoha obchodních sporech, šlo o mezinárodní spory.  Jaký význam hraje konflikt zájmů a co to vlastně je? Lidé si pod těmi pojmy představují různé věci.
V rozhodčím řízení, zejména v relativně malé zemi jako je Česká republika může docházet ke konfliktu zájmů u advokátů i rozhodců, protože lidi v oboru se často dobře znají. Jsou to lidé, kteří mohou působit v jednom sporu jako právní zástupce strany, a v druhém  zase jako rozhodce. A třeba v tom sporu, kde vystupuje jako právní zástupce bude jako rozhodce činný člověk, se kterým seděl v minulosti v rozhodčím senátu a se kterým si vytvořil nějaký vztah. Ten může vést, třeba i nevědomky, k nějakému nadržování či k benevolenci, apod. To už naznačuje konflikt zájmu. Ten nemusí být skutečný, ale stačí k vyvolání  pochybností. Etická pravidla  a většina etických kodexů říkají, že nemusí jít o skutečný konflikt zájmů. Může jít o situace, které u třetích osob vyvolávají důvodné pochybnosti. A už toto má stačit, aby se člověk té pozice vzdal. A to přesto, že on je vnitřně přesvědčen, že není v konfliktu zájmů, tak ty důvodné pochybnosti na straně třetích osob, případně na straně veřejnosti, mohou poškodit pověst celého rozhodčího řízení. Pokud se ho účastní advokáti, může dojít i  k poškození pověsti advokacie, jakoby šlo o konflikt zájmů v rámci plnění advokátní povinnosti.
V rozhodčím řízení je činných tolik advokátů, že k těm potenciálním konfliktům zájmů může docházet poměrně často. Bohužel zatím se na to podle mých vědomostí a zkušeností příliš nedbalo. Došlo tak i k případům, které na veřejnosti ohrozily pověst rozhodčího řízení.

Sledujete, jak se tato pravidla vyvíjejí v USA?
Sleduji to na úrovni mezinárodní. Nejvíce je konflikt zájmů potírán při sportovní arbitráži v Lausanne, kde se v roce 2010 přímo dalo do pravidel,  že osoba, která je zapsaná na listině rozhodců – ani nemusí rozhodovat, stačí, že je zapsaná – nesmí před tímto sportovním arbitrážím soudem nikdy vystupovat v roli právního zástupce účastníka.  Takže to není jen etická norma ve vzduchu, je to právní  ustanovení, které obsahuje Řád tohoto rozhodčího soudu.  Když jednou sedíte v senátu, pak máte s ostatními rozhodci blízký vztah. Proto je to přísně odděleno. Lze buď zastupovat nebo být rozhodcem.
Tak daleko já v České republice nejdu, protože to u nás vzhledem k menšímu počtu lidí ani  není možné. Ale pokud je někdo například ve vedoucí pozici v předsednictvu  rozhodčího soudu, tak určitě by takový právník neměl před tímto soudem vystupovat ve sporu jako zástupce účastníka.

To je docela srozumitelné. Pane doktore a znamená to, že spolu například nesmějí mluvit nebo telefonovat si?
Ne, prosím vás, neznamená, vůbec. Tak to nikde ve světě není.

Ale v České republice jsou noviny plné toho, kdo komu telefonoval nebo s kým se kdo zná a ani se to netýká žádného řízení. Už jenom fakt, že někoho znáte, je přitěžující okolnost.
Prosím vás média se chytnou každé maličkosti, aby mohla vytvořit nějakou zprávu, která zaujme a zvýší prodejnost. Nikde ve světě to nejde tak daleko, že ve sporu nemohou vystupovat lidé, kteří se z dřívějška znají. To by byla vyloučena obrovská skupina právníků i ve větších zemích, než je ta naše. Lidé s určitou specializací na obchodní spory, ať je to v Americe nebo v Německu, se během let postupně znají. Protože jsou v oboru často činní, setkávají se na konferencích či seminářích, mohou  být i spolužáci a tak dále. Tady je na každém jednotlivci, aby řekl: Ano, já se s tím člověkem znám. Vždyť jsem s ním chodil do školy před dvaceti lety. Byli jsme společně na mezinárodní konferenci. Ale nemám k němu žádný vztah, který by mě vadil ve výkonu funkce.
Samotný fakt, že se někdo s někým zná, určitě není případ konfliktu zájmů, o kterém jsem mluvil. Jde o to, zda se neznají natolik, že si jsou vzájemně blízcí nebo dokonce navzájem zavázáni, když například už byli činní v nějakém ve sporu, vyšli si vstříc a hrozilo by, že si tu protislužbu zopakují.

Jaký máte z hlediska konfliktu zájmů názor na prostupnost profesí? To znamená, že soudce se stane státním zástupcem nebo naopak, státní zástupce se stane advokátem?
Já v tom nevidím vůbec žádný problém.

Bubník jako krasobruslař v lední revue Foto: archiv

Nikde na světě kromě v České republice v tom není problém.
Ve světě je to naprosto běžné. Soudci ve Velké Británii jsou jmenováni téměř výlučně z řad zasloužilých advokátů, tzv. Queen´s Counsels  – QC, když dosáhnou věku čtyřicet padesát let a mají za sebou dvacet let praxe a vydobyli si jméno a uznání tím, že dostali titul QC. Jaký by v tom měl být konflikt zájmů? K výkonu funkce soudce mají zkušenosti, jsou tak jako všude na světě vázání zákonem o povinnosti mlčenlivosti, tedy o tom, co se kdysi jako advokáti dozvěděli. Samozřejmě kdyby měli soudit případ svého bývalého klienta, tak by to konflikt zájmů byl a takový soudce se vylučuje z řízení. Prostupnost právnických povolání je k užitku.
Při zastupování klienta by měl naopak každý využívat veškerých svých zkušeností. Nesmí je zneužívat. A nesmí porušovat předpisy. Nesmí vyzrazovat důvěrné informace a tajemství, které má povinnost zachovávat. Například každý advokát, který dělá trestní právo, by měl mít znalosti, jak pracuje státní zastupitelství. Měl by to vědět, protože je to jeho povinnost, je to součást jeho odborných znalostí.
Máme přece dobré zkušenosti i s jmenováním advokátů soudci ústavního soudu. Já v tom vidím přednost.

Jako autorita v oblasti konfliktu zájmů ten pojem vykládáte způsobem, který dá zdravý rozum a jak je obvykle chápán. Mnoho lidí v tom ale u nás hledá něco, co v tom vůbec není.
Záleží, kdo to hledá a za jakým účelem.

Jste odborník přes sportovní právo a doping  sledujete. Co říkáte tomu, jak se v tisku vyvíjí aféry s dopingem?
Jistě, protože jsem se přes dvacet let jako právní zástupce Mezinárodní bruslařské federace zúčastnil ve funkci žalobce dopingových procesů. Dvanáct let jsem byl předsedou odvolací komise Českého olympijského výboru v dopingových věcech. Od Mezinárodního olympijského výboru jsem v roce 2009 obdržel Cenu za boj proti dopingu.Vedle Olympijského řádu, který jsem dostal za svoji padesátiletou činnost pro sport dva roky před tím.
Jsem pro opravdu přísné potrestání organizátorů dopingu v Rusku, kde to dosáhlo takových rozměrů, že doping organizovaly veškeré organizace, které proti němu měly bojovat.

Takže to nejsou jen články novinářů, je to pravda, co se děje?
Na to byly přece ustaveny dvě vyšetřovací komise, které pracovaly dva roky po Olympiádě v Soči. Tzv. McLarenova komise publikovala dvě obšírné zprávy, kde jsou zmíněny všechny důkazy, které prokazují, že ruská atletická federace, ruská antidopingová agentura, akreditovaná moskevská laboratoř a ruské ministerstvo sportu, které všechny měly bojovat proti dopingu a odhalovat ho, tak ho naopak podporovaly, maskovaly, falšovaly výsledky. To je něco tak obludného, co nemá ve světě obdoby.
Doping se týká všech zemí, to víme. Ale aby se to dělo v tomto rozsahu, v jedné ze sportovních velmocí světa, aby se na tom podílelo tolik státních organizací včetně ministerstva sportu a přímo ministra sportu, který už byl na základě důkazů vyloučen doživotně z účasti na Olympijských hrách, tak to nemá obdoby. V tomto případě, byť se zpožděním, došlo k potrestání těch organizací za to, že porušily svůj závazek, který podepsaly jako signatáři Světového antidopingového kodexu.
Loni před Olympiádou v Riu byla potrestána ruská atletická federace, bylo jí pozastaveno členství v mezinárodní atletické federaci. A to má za důsledek, že se ruští atleti nemohli Olympiády ani mistrovství světa zúčastnit. To není uplatnění principu kolektivní viny. Pokud národní federace ztratila veškerá práva, nemůže přihlašovat atlety – už sto let platí princip, že atlet se nemůže přihlašovat sám. Kolektivní vina by byla, kdyby Mezinárodní olympijský výbor nebo ta mezinárodní federace prohlásily, že všichni ruští atleti a atletky jsou vinni dopingem, a proto jsou diskvalifikováni. To nikdo neřekl. Individuálně bylo loni potrestáno šest až osm atletů a trenéři, kterým to bylo prokázáno. Ostatní atleti se nemohli zúčastnit proto, že byla potrestána jejich národní federace suspendací členství za to, že ona masově porušovala své povinnosti.
Pak byla druhá vyšetřovací komise, vedená bývalým  švýcarským prezidentem Samuelem Schmidem, která přinesla další důkazy o Rusku. Mc Larenova komise vyšetřovala zejména případ Soči. Tam došlo jednak k doznání a jednak bylo sebráno dostatečné množství důkazů, že v Soči bylo organizované falšování dopingových kontrol, na kterém se podílela i tajná služba. V noci se vzorky odnášely a zaměňovaly. Největší doznání učinil ředitel ruské antidopingové agentury Grigorij  Rodčenko, který utekl do USA a celé to popsal, jak to chodilo v Soči.  To vůbec nebyly fámy v novinách.
Nyní k tomu přispěla Schmidova zpráva, která doložila, že se na záležitosti podílel i ruský národní olympijský výbor. Došlo proto k suspendaci ruského olympijského výboru, což by znamenalo, že na Olympiádě nemůže startovat žádný ruský sportovec. Asi se ale spolu shodneme – a opět se to týká globalizace – jde o otázku zisku, otázku prestiže olympiády, takže to nebylo dotaženo do konce a Mezinárodní olympijský výbor udělal výjimku. Proto ruští sportovci, kteří byli testováni v zahraničí a nedopovali, tak se mohou zúčastnit. Výbor se zalekl toho, že by byla Olympiáda bez ruských sportovců. To by mělo dopad na televizní přenosy a na závazky  k americké televizi, která má na přenosy exkluzivní práva. Jde o miliardy, o budoucí smlouvy, toto vše hraje roli.

Autoři nové publikace Foto: Petr Stříbrný

Pak se ale ptejme, proč v tomto globalizovaném světě ovládaném korporacemi vůbec máme hrát fér? Proč dodržovat advokátní pravidla, dodržovat pravidla ve sportu, dodržovat pravidla v našich životech? Je to těžká otázka?
Pro mě ne. Třeba ve sportu: Nemůžeme v žádném případě vzdát boj proti dopingu. Existují názory, že boj proti dopingu nemá výsledky, že tady je a bude vždy, vítězí a největší provinilci nejsou potrestáni. To všechno může být pravda. Ale není to důvod ten boj vzdát. Protože: Doping o kterém se píše, sofistikovaný doping, ten existuje na té nejvyšší úrovni. Jen v některých sportech a u těch nejvrcholovějších sportovců, kde se točí velké peníze a kteří proto mají na to, aby upláceli lékaře, biochemiky a další, aby vynalézali nové látky, které podporují sportovní výkon nebo aby vynalézali maskovací agenty, kteří doping v těle zakryjí  nebo aby vyvinuli přesné dávkování tak, aby v den soutěže nebyl doping rozpoznatelný. To se týká stovek nebo tisícovek sportovců.  Ale nám v celém světě na výkonnostním a vrcholovém sportu sportují miliony sportovců. Většina z nich ve sportech a na úrovni, kde nemají prostředky na sofistikovaný doping, nedopují, sportují  z lásky ke sportu. Rádi závodí, dělají to kvůli prestiži.
Kdybychom od boje proti dopingu ustoupili nebo doping dokonce povolili – ať si každý dělá co chce, jak také někteří právníci a lékaři napsali,  – když umělci mohou brát drogy, proč ne sportovci, jaký by byl následek? Že většina čistých sportovců, kteří nedopují by musela začít dopovat, aby mohli konkurovat. Nebo by musela přestat výkonnostně sportovat a dělat sport jen na svém rekreačním písečku. Ale to přece nechceme.
Sport je na rozdíl od umění soutěž. Je to soutěž podle pravidel. Ta pravidla obsahují fair play. Jinak to nemá smysl. Obecenstvo, to jsou miliony a miliony diváků na stadionech nebo před televizí, chce vidět férovou soutěž. Přece žádný divák nepřijme výsledky zkreslené dopingem. Pro masu sportovců a pro masu diváků má smysl dál organizovat fair soutěže, protože jinak bychom mohli sport hrát jenom jako divadlo, a ne jako soutěž.

V advokacii je to podobné? Proč má smysl v advokacii hrát podle pravidel?
Je to odedávna historická povinnost a vlastnost advokacie. Vždy se říkalo, že být lékařem nebo advokátem je poslání. Mělo by to platit i dnes. Veřejnost, která potřebuje právní služby, to také očekává. Stejně jako je málo vrcholových sportovců, kteří dopují, je málo advokátů, kteří jsou ochotní porušit své povinnosti a  též klientů těchto advokátů, kteří zaplatí za to, aby pro ně advokát udělal cokoli. Přece nemůžeme podlehnout excesům a  nechat ostatní jednat stejně. Posláním advokacie je především pomoc. Právní pomoc bez fair výkonu by ztrácela smysl a dokonce by představovala ohrožení  pro budoucnost advokacie.


Kdo je JUDr. Gerhardt Bubník, LL. M.

Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy,  a právnickou fakultu Harvard University (1969: titul LL.M), doktorát na Karlově univerzitě v Praze (1967). Na Harvardu cena Adison Brown Prize za nejlepší práci v oboru mezinárodního práva soukromého. Advokátem od roku 1963. Rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze, Vídni, Paříži, Lausanne a Curychu. Členem České společnosti pro mezinárodní právo. Zakladatel a bývalý prezident Harvard Club v Prague. Člen vedení a právní poradce Mezinárodní bruslařské federace. Předseda Rozhodčí komise Českého olympijského výboru. Nositel olympijského řádu Mezinárodního Olympijského výboru.

Od roku 1990 společník advokátní kanceláře Bubník & Myslil, od roku 2001 poradce v Čermák Hořejš Myslil a spol., společník Bubník Myslil & Partners.

Dr.Bubník je specializován v oborech mezinárodního práva soukromého, obchodního, joint ventures, práva obchodních společností, autorského, ochrany průmyslového vlastnictví a mezinárodního rozhodčího řízení.


Irena Válová

 

http://www.bmpartners.cz/web/index.php?option=com_content&task=view&id=30&Itemid=42