Exekutor Lukáš Jícha: Dlužníci dobrovolně zaplatí 3 procenta exekucí. Ostatní je třeba vykonat nuceně

Exekutorský úřad v Přerově (EÚP) téměř před dvěma lety převzal do své správy soudní exekutor Lukáš Jícha Foto: archiv

Povinné zálohy na náklady exekucí, jak je navrhuje Ministerstvo spravedlnosti, nejsou řešením, tvrdí exekutor Lukáš Jícha z Přerova. Řešením je podle něj koncentrace exekučního řízení a zpoplatnění každého procesního podání účastníka po zahájení exekuce. V rozhovoru zároveň zmínil i postupné zužování exekučních titulů.  „Nedávno začaly soudy dovozovat, že by obce měly vymáhat pohledávky za svoz komunálního odpadu a pokuty v bagatelní výši samy a nepředávat je soudním exekutorům, což byla zejména pro malé obce běžná praxe šetřící obecní rozpočty,“ zmiňuje v rozhovoru pro Českou justici.

Ve svém vystoupení v rámci loňského sympozia Pražského právnického podzimu k aktuálním právním problémům exekucí, jehož byl váš úřad spolupořadatelem, jste zmínil, že regulace oboru nemá konce, přičemž jste konkrétně hovořil o nestabilní legislativě. Co konkrétně jste měl v této souvislosti na mysli?
Četnost změn nebere konce, novelám chybí jednotný koncept, provázanost a směr. Co jedna novela zavede, druhá ruší. Kupříkladu zmíním překotnost změn v postihu majetku manžela povinného, který se mezi lety 2013 a 2015 měnil hned čtyřikrát. V důsledku toho jsme podle jedné novely majetek postihli, podle druhé opět odblokovali. Vzniklé náklady nám nenahradil nikdo.

Jakým způsobem se daří naplňovat princip koncentrace řízení?
Obecně vzato slouží koncentrace řízení k jeho zrychlení tím, že možnost činit vymezené procesní úkony je ohraničena nějakou lhůtou nebo předem daným pevným okamžikem ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. V exekučním řízení na rozdíl od řízení nalézacího v zásadě žádná koncentrace není. Proto lze třeba návrh na zastavení exekuce podat bezčetněkrát a v jakékoli fázi řízení. Stačí jen přijít s novým důvodem, pro který je návrh podán. Namísto toho, aby exekuce po proběhlém nalézacím řízení sloužila k rychlé realizaci práva, tak se na v ní lze léta vozit bez toho, aby byl exekutor připuštěn ke zpeněžení majetku. Povinný tu možnost má, nic za ni neplatí, tak proč by ji nevyužil. S každým novým řízením se pak exekuce protahuje a prodražuje jak na straně soudu, exekutora, tak oprávněného.

Co říkáte postupnému úbytku soudních exekutorů a s tím související neobsaditelnosti úřadů?
Nadšený z toho nejsem. Exekuční stav po 16 letech od svého zavedení dospěl do stadia, kdy dochází ke generační obměně. Ta je zároveň přirozená i logická. Staří exekutoři dosahují důchodového věku a chtěli by důstojně skončit. K tomu je ale úřady někomu předat. Pokud ale v úřadu nemají vychovaného nástupce seznámeného s chodem úřadu a ochotného úřad převzít, je odchod velký problém. Exekutorovi by vlastní žádostí po půl roce zanikl výkon úřadu s malou šancí na znovuobsazení uvolněného úřadu.

Co to v praxi znamená?
Uvolněný neobsazený úřad nejen že rychle ztrácí na ceně, pokud jde o podíl exekutora na odměně, ale klesá i možnost ho znovu rozjet. Přitom na soudech neexistuje žádný exekutorský archiv, kam by mohl bývalý exekutor odevzdat spisy. Navíc náklady na převod spisů z jedné databáze do druhé jsou enormní. To pak snižuje atraktivitu uvolněného úřadu. Proto v případě neobsazení úřadu stíhá bývalého exekutora a jeho zástupce v zásadě neplacená povinnost nadále opatrovat zabavené věci, peníze, spisy a udržovat vlastním nákladem v běhu elektronický systém jen proto, aby mohli komunikovat se soudy a dalšími orgány a spisy velmi nákladně předávat kus po kuse. Hlavním důvodem nízkého zájmu o uvolněné úřady jsou vysoké náklady spojené s převzetím úřadu spojené s rostoucími náklady na provoz bez toho, aby se na to pamatovalo novelizací tarifu. Přidejte k tomu judikatorní roztříštěnost v oblasti přechodu úřadu, zastupování exekutora, vypořádání závazků mezi stávajícím a novým exekutorem, nedostatečnou legislativní oporu a protěžování negativních prvků souvisejících s výkonem úřadu nad těmi pozitivními. Není divu, že tu máme dvě desítky neobsazených úřadů.

Podle některých exekutorů to nahrává velkým úřadům.
Osobně si to nemyslím. Právo na důstojný výkon profese a stejně tak právo na to kdykoli důstojně odejít a práci předat nástupci máte mít zaručeno bez ohledu na velikost vybudovaného úřadu. Problémy s neobsazením úřadu se zatím sice týkaly jen menších úřadů, ale nikdo si nedokáže představit, že by zůstal neobsazen úřad se stovkami tisíc živých spisů. Přitom ani tam nelze očekávat, že by exekutor vykonával úřad do osmdesáti let věku. Pokud se takový úřad plynule neobsadí, tak ty spisy už nikdo nedá dohromady, o vypořádání peněz a zajištěného majetku ani nemluvě.

Vidíte nějaké koncepční řešení takové situace?
Prvním krokem na cestě ke snazší generační obměně je oproštění se od koncepce výkonu exekuční činnosti prostřednictvím úřadu a připodobnění činnosti exekutora činnosti advokáta nebo insolvenčního správce. Přímo se nabízí možnost vykonávat ji například prostřednictvím právnické osoby s možností účasti více společníků a převoditelnosti podílu v ní. To by eliminovalo výpadky v činnosti exekutora, který by skončil, neboť by mohl podíl převést na ostatní společníky, vystoupit ze společnosti nebo ji převést na jiného splňujícího požadavky na výkon profese. Stejně tak si lze představit, že exekutor přivede na Komoru nástupce, a ten bude jmenován. Není-li, pak teprve pak bude výběrové řízení, ale dosavadní exekutor žádající o odvolání z úřadu při jeho bezvýslednosti zůstane v úřadu, aby nezůstal prázdný.

Podle mnoha exekutorů je jejich profese přeregulovaná Foto: archiv

Jakým způsobem jste se vypořádal se snížením exekutorského tarifu? Zvládáte to, nebo budete muset omezovat činnost?
Snížení tarifu příjemné rozhodně nebylo. Zcela se pomíjí, že dobrovolné plnění je realizováno jen v asi třech procentech exekucí. Ostatní je třeba vykonat nuceně, většinou opakovaně s časovou dotací i několika let, než se dostaví výsledek. V oblasti bagatelních pohledávek jsme se při dnešních mzdových nárocích zaměstnanců dostali na hranici rentability výkonu takové exekuce. Pak už je na zvážení, které úkony v exekuci uděláte. Pokud se povinný začne procesně bránit nebo je třeba úkony opakovat, je taková exekuce zdrojem ztráty, i kdyby byla úspěšná. Jakkoli měla změna tarifu cílit na snížení zátěže povinného při vymáhání bagatelních pohledávek, pak zcela proti smyslu tohoto opatření je dopad snižující naši odměnu i při zastavení exekuce. Pominu-li, že za bezvýslednou exekuci nemáme odměnu žádnou, pak při zastavení exekuce k procesnímu návrhu účastníka, kde se předpokládá vysoký odborný i časový vnos exekutora na zpracování mnohdy i nejednoho procesního podání, je snížená odměna nefér. Dopady snížení tarifu naštěstí zčásti eliminovala skutečnost, že před několika lety výrazně poklesl nápad bagatelních pohledávek. Ty dnes můj úřad vykonává v omezené míře. To nic nemění na tom, že vymáhání nízkých pohledávek prakticky sanuji z příjmů z úspěšně provedených exekucí s vyšším nominálem. Dělat práci pro práci smysl nedává.

Do jaké míry toto snížení reflektuje naopak větší regulaci a tím pádem i vyšší nákladovost exekucí?
Od roku 2001 nebyl exekuční tarif nikdy zvýšen, naopak byl opakovaně, ať už přímo či nepřímo snížen. Nejvíce se však kumuluje nepřímé vykrádání tarifu prostřednictvím nabalování povinností. Postupně na nás byla přenesena většina úkonů exekučního soudu. Každá nová povinnost v exekučním řádu nás stojí peníze, které jsme podle původně nastavené výše odměn měli mít. Jsme fakticky nuceni vést elektronické spisy a disponovat a komunikovat vysoce sofistikovanými elektronickými prostředky. Vedle potřeby vybavit úřad potřebným hardwarem a softwarem je třeba disponovat i kvalifikovanými IT specialisty a právníky v pracovním poměru. I další zaměstnance je třeba školit. Rostou nároky na odbornost výkonu profese a stejně tak roste mnohost úkonů v řízení, které nesledují účel vymožení pohledávky. To sebou přináší vysoké mzdové náklady, které nejsou kryty odměnou. Stejně jako jiné podnikatele na nás dopadají obecné společenské jevy jako růst inflace, cen služeb, nájmů, materiálu, vybavení a mezd, kdy ceny těchto vstupů se od roku 2001 zvýšily několikanásobně. Všem ostatním právnickým profesím bylo v mezidobí přidáno. Každoročně se navyšují i rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti na výkon činnosti soudnictví a platy zaměstnanců soudů. Přitom roční nápad na soudech se snižuje. Nevím, proč jen u nás bylo třeba snižovat. Takže má odpověď na závěr zní, že snížení tarifu jde proti proudu.

Jak se díváte na poslední návrh novely exekučního řádu ohledně koncentrace exekucí u prvního exekutora?
Uniká mi smysl takové regulace. Exekuce jsou nařizovány proto, aby byly vymáhány a ukončovány, ne aby se kumulovaly. Vzhledem k zastropování nákladů na cestovném už není kam náklady exekuce snížit. Povinnému tak taková změna nepřinese nic. Pokud jde o věřitele, tak se mu prakticky ruší možnost volby exekutora. Pro něho se řízení znepřehlední a zdraží, neboť zatímco dnes může exekutora vybrat a předem probrat možnosti vymáhání a sjednat výši nákladů smlouvou, často i rámcovou, tak najednou by byla tato možnost odepřena tím, že věřitel by si nebyl nikdy jist, u koho jím podaný exekuční návrh skončí. Zhoršení postavení věřitele by tu bylo nejen z pohledu spolupráce s jedním nebo více exekutory, ale je třeba vzít v potaz, že v činnosti úřadů jsou rozdíly. Nedohledání majetku nemusí mít vždy příčinu objektivní, ale může tam být i příčina subjektivní v práci exekutora. Pokud věřitel není spokojen s prací exekutora, může ho dnes nevybrat nebo změnit. Jsou tu i specifika, kdy kupříkladu věřitel má povědomí o nějakém majetku povinného, k jehož dohledání, postižení a zpeněžení je třeba nějaké specifické nároky na exekutora, ať už jde o odbornost, vzdálenost k majetku či vybavenost úřadu. I zde by bylo povinné pověřování jen na obtíž. Nevím, proč by měl jeden exekutor dostávat všechny spisy na nemajetného povinného,

Některé úřady se nedaří přeobsazovat Ilustrační foto: archiv

zatímco jiný kolega bude dostávat všechny spisy na povinného bonitního.

Exekutorská komora kritizuje zavedení povinných šablon, tedy jednotných písemností. Sdílíte tyto výhrady?
Ano, sdílím je. Přesně Ministerstvo spravedlnosti podle současného znění zákona nemá pravomoc k jejich vydání. I kdyby tuto pravomoc později získalo, pak je třeba se zamyslet nad otázkou, zda by v navrhovaném znění šablony vůbec něco přinesly. Povinní si nepřebírají poštu a s tím neudělá nic žádná šablona se sebedelším poučením. Nelze pominout, že nejsme plnohodnotným orgánem veřejné moci, ale že jsme nadále podnikateli, kteří provoz exekutorského úřadu hradí ze svého a každá nová povinnost něco stojí. Pro státní správu a státní orgány je typické, že na každou novou povinnost peníze dostanou. Proto by bylo fér, aby i nám, subjektu nenapojenému na státní rozpočet, byly náklady na plnění každé nové povinnosti ukládané nám při výkonu veřejné moci adekvátně proplaceny.

Na semináři jste zmiňoval i zužování okruhu exekučních titulů s pověřitelností exekutora. O co jde?
Od roku 2012 sledujeme úbytek okruhu vymáhaných pohledávek. Postupně jsme přišli o vykonatelné exekutorské zápisy, následovalo vymizení vymáhání bagatelních pohledávek a domácí rozhodčí nálezy. Nejvyšší soud nedávno judikoval, že cizí rozhodčí nálezy přímo vykonatelné podle Newyorské úmluvy nelze vykonat v exekučním řízení, ale jen ve výkonu rozhodnutí. Totéž platí pro cizí rozhodnutí, u nichž je třeba rozhodnout o uznání vykonatelnosti. V tomto roce byl Sněmovně předložen návrh na změnu občanského soudního řádu, aby justiční pohledávky vymáhali celníci. Nedávno začaly soudy dovozovat, že by obce měly vymáhat pohledávky za svoz komunálního odpadu a pokuty v bagatelní výši samy a nepředávat je soudním exekutorům, což byla zejména pro malé obce běžná praxe šetřící obecní rozpočty.

Kritizoval jste i to, že povinný řízení ovládá více než exekutor, soud nebo oprávněný, svými úkony zvyšuje náklady exekuce, aniž by je kdy nahradil a že fakticky udržuje exekuci na mrtvém bodě do doby, než k němu dojde judikatura nebo změna právních předpisů. Vyřešily by tuto situaci povinné zálohy, jak to navrhuje ministersvo spravedlnosti?
Povinné zálohy s tím nesouvisí. Tyto náklady vznikají vinou povinného, nikoli oprávněného. Nelze je předvídat a předem stanovit jejich výši. Navíc jakkoli myslitelná záloha by nepokryla náklady spojené s deset let obstruovanou exekucí. Řešením je koncentrace exekučního řízení a zpoplatnění každého procesního podání účastníka po zahájení exekuce, ať už jde o stížnost, návrh na zastavení exekuce nebo odvolání. Z těchto poplatků by se pak hradila činnost soudu a exekutora spojená s jejich zpracováním. Věřím, že v případě patologických stěžovatelů by těchto podání navíc výrazně ubylo.

Na Slovensku byla nedávno odstartována velká exekuční reforma, jejíž součástí je i zřízení teritoriality. Jak jsou dosavadní zkušenosti s touto reformou, a do jaké míry by byla přenositelná i v našich podmínkách?
Z poznatků slovenských kolegů, co se mi donesly, vyplývá, že můžeme být rádi, že nic z toho u nás nebylo zavedeno. Teritorialita se tam neosvědčila, finanční stabilitu exekutorským úřadům nepřinesla a naopak exekutory zatížila mnoha povinnostmi. Celá novela pak jen zdražila agendu spojenou s prováděním exekucí, a to jak na straně exekutorů, tak věřitelů. Věřitelé pohledávky raději vymáhají jinou cestou než exekucí nebo je nevymáhají vůbec.


JUDr. Lukáš Jícha

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2008 působí na exekutorském úřadě v Přerově. Pravidelně přednáší a publikuje o exekucích v odborném tisku a dalších médiích. Je členem Právní a legislativní komise Exekutorské komory České republiky a členem zkušební komise Exekutorské komory České republiky. V minulosti byl členem Komise pro rekodifikaci civilního práva procesního a lektorem Justiční akademie v Kroměříži. V dubnu 2016 byl jmenován soudním exekutorem do uvolněného exekutorského úřadu v Přerově, kde předtím působil na pozici exekutorského kandidáta. Je mu 34 let.


Dušan Šrámek