Obhájce disidentů Jiří Machourek: Očista justice po roce 1990 nebyla důsledná, problém ale vyřešil čas

Právník roku Jiří Machourek Foto: ČAK

Politické procesy proti disidentům zásadně soudili předsedové soudů, popřípadě jejich náměstci na úseku trestním, popisuje v rozhovoru pro Českou justici poměry známý obhájce disidentů, advokát Jiří Machourek, který letos vstoupil pro Právnické síně slávy. „Již tím byla dána vážnost těchto procesů a domnívám se, že tito soudci byli přesvědčeni o tom, že rozhodují po právu. Výsledky těchto kauz byly předem dány, většina větších procesů probíhala za asistence StB, průběh byl nahráván.“ Jak dále říká, očista justice nebyla důsledná, odešli jenom ti, kteří se významně podíleli na vykonstruovaných procesech.

Šlo o náhodu, že jste se začal věnovat právě politickým procesům, anebo to byl záměr od počátku?
Rozhodně nešlo o náhodu. Záměr obhajovat nespravedlivě stíhané jsem pojal již v době svého dospívání. V padesátých letech jsem sledoval politické procesy, zejména pak procesy církevní, a to jak v našem tisku, tak na zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Londýn či Vatikán. Proto jsem se opakovaně hlásil ke studiu na PF UK, kam jsem byl přijat až po šesti letech od ukončení gymnázia.
Advokátní zkoušky jsem složil v roce 1976, v té době jsem se přátelil s kolegyní advokátkou Zdeňkou Urválkovou, která měla kontakt na brněnský disent. Byla to snacha známého prokurátora z padesátých let Josefa Urválka a jak sama říkala, snažila se napravovat hříchy svého tchána. Ta mne seznámila s Jirkou Mullerem, studentským vůdcem z roku 1968, který se v roce 1976 vrátil z výkonu trestu v trvání pěti a půl roku za trestný čin podvracení republiky. Šlo o jednu z vůdčích osobností brněnského disentu, se kterým jsem spolupracoval a současně jej i obhajoval v sedmdesátých a osmdesátých letech. Přes něj jsem byl, spolu s tehdejší manželkou, zapojen i do přepisování samizdatové literatury či zpráv VONSu či Infochu.

Jak vážně brali tyto procesy soudci, kteří je soudili, a do jaké míry šlo o předem daná rozhodnutí?
Politické procesy proti disidentům zásadně soudili předsedové soudů, popřípadě jejich náměstci na úseku trestním. Již tím byla dána vážnost těchto procesů a domnívám se, že tito soudci byli přesvědčeni o tom, že rozhodují po právu. Výsledky těchto kauz byly předem dány, většina větších procesů probíhala za asistence StB, průběh byl nahráván.
Například v trestní věci Jaroslava Němce pro trestný čin pobuřování, projednávaný u OS v Kroměříži, předseda soudu dokonce přerušil hlavní líčení a vyzval mně, abych se dostavil do jeho kanceláře. Zde mne zastrašoval tím, že věc je nahrávána a že bych měl zvážit formu vedení obhajoby.  Jsem přesvědčen o tom, že v těchto případech byla předem stanovena i výše trestu.

Který případ vás osobně nejvíc zaujal?
Snad nejvíce mne zaujala kauza Ivana Martina Jirouse, který byl spolu s Jiřím Tichým stíhán pro trestný čin pobuřování, a to v souvislosti se sepsáním a rozšiřováním petice „Tak dost“. Šlo o reakci na úmrtí Pavla Wonky ve věznici v roce 1988. Magor v této petici provedl výčet zločinů komunismu, kolik osob bylo popraveno, kolik osob bylo internováno v komunistických koncentrácích, o mučení politických vězňů atd. Jirous mi mluvil z duše a protože se psal už rok 1989, projevila se tato doba i na výši trestu. I když se jednalo o páté trestní stíhání, byl mu na dané poměry uložen relativně nízký trest v trvání 18-ti měsíců, pochopitelně nepodmíněný. Tuto kauzu rozhodoval soudce Ilja Libenský, který se choval zcela nestandardně ve prospěch obžalovaného, telefonicky mne opakovaně informoval o pozadí procesu a domnívám se, že i osoba tohoto soudce měla dopad na vcelku mírný trest.
S Jirousem jsem byl stejný ročník narození, myslím, že při návštěvách ve věznici jsme se dosti sblížili a probírali jsme nejen obhajobu, ale i čistě osobní věci.
Na této kauze lze poukázat na rozdíl od obhajob obecné kriminality. Jako obhájce jsem se mohl vnitřně s jednáním klienta ztotožnit, což u obecné kriminality možné není.

Byly dány nějaké meze obhajoby, nebo mohl advokát argumentovat jakkoliv?
Pochopitelně hranice obhajoby byly dány, nemohl jsem se navenek s jednáními klientů ztotožňovat, nic mi však nebránilo v tom, abych se, například v kauze Jirouse, nemohl domáhat zjištění pravdivosti údajů v dané petici. Navrhovali jsme proto vyžádání zprávy od Ministerstva vnitra o počtu popravených osob, o počtu osob internovaných jáchymovských dolech, tak, aby byla přezkoumána pravdivost údajů u dané petice. Soud ovšem tomuto návrhu nevyhověl.

Problém byl rovněž v tom, že se řada politických procesů časem začala překlápět v kriminální delikty.
V sedmdesátých letech se jednalo ještě o zcela nezastřené politické procesy. V průběhu let osmdesátých, v souvislosti se zahraničními reakcemi na politické procesy, byla snaha disidenty soudit za běžné kriminální delikty. Tak například evangelický farář Jan Šimsa byl stíhán za útok na veřejného činitele, když v průběhu domovní prohlídky měl napadnout policistu, Petr Cibulka v poslední kauze z let 1988 – 89 byl stíhán za nedovolené podnikání spočívající v prodeji nahrávek Jaroslava Hutky. Pokud by toto stíhání probíhalo v sedmdesátých letech, byl by stíhán za trestný čin pobuřování a nikoliv za nedovolené podnikaní. Této změně postihu disidentů nešlo čelit, jedinou možnou obranou byly zprávy VONSu či zprávy odvysílané na zahraničních rozhlasových stanicích, ve kterých bylo politické pozadí odhalováno.

Advokát Jiří Machourek Foto: ČAK

Čelil jste kvůli obhajobě disidentů nějakým problémům?
Sám jsem si to nedovedl vysvětlit, ale po dlouhou dobu mně tyto obhajoby bez jakýchkoliv postihů procházely. Dá se říci, že jsem si krůček po krůčku v tomto směru vydobyl výjimečné postavení. I když jsem věděl, že jsem často sledován a to v souvislosti s tím, zda a komu předávám zprávy o obhajovaných kauzách, návrh na mé vyškrtnutí z advokacie podal náčelník Krajské zprávy StB v Brně až počátkem roku 1989. Argumentoval způsobem obhajob, zejména pak tím, že mé zprávy o stavu věci byly čteny na zahraničních rozhlasových stanicích, kam jsem je měl údajně předávat. Ve skutečnosti však toto zajišťoval Jan Šabata, kterému jsem tyto zprávy předával.
Návrh na mé vyškrtnutí byl projednáván i na úrovni tehdejšího nejvyššího orgánu advokacie Ústředí české advokacie, byla vypracována dobrozdání o tom, že při obhajobách jsem povinnosti advokáta nepřekročil, do listopadu 1989 nebylo o této žádosti rozhodnuto a poté byla již tato žádost zcela bezpředmětná.

O Trestním řádu z roku 1961 se hovoří jako o normě, která reagovala na justiční zločiny v padesátých letech a proto zajišťovala celou řadu práv obviněným o obžalovaným. Jak jej hodnotíte?
Trestní řád z roku 1961, který s různými novelami platí dodnes, nepochybně formálně umožňoval obhajobu v procesech konaných v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nikdy jsem však nedosáhl zproštění od obžaloby.
Od počátku mé advokátní praxe již platil mezinárodní pakt o občanských a politických právech, na který reagovala Charta 77, který obhajobu v politických procesech umožňoval. Faktem však zůstává, že soudy ve své rozhodovací pravomoci tento Pakt neaplikovaly, často jej ani neznaly. Pochopitelně v této době ještě trestní řád neznal právní úpravu odposlechů, sledování osob či použití agenta. To ovšem neznamená, že by v této době nebyly tyto instituty bez právní úpravy využívány. Například na telefonních centrálách byly speciální místnosti, ve kterých byl odposlech prováděn, běžně se využívalo sledování osob či použití agenta provokatéra. Nejvíce využívaný byl institut domovní prohlídky, bez které se neobešlo žádné trestní stíhání disidentů.
Do práv na obhajobu bylo ze strany vyšetřovatelů StB zasahováno například tak, že mi byly odmítány informace o plánovaných úkonech, tzn. že jsem byl vyrozuměn o tom, že bude proveden v určitý den a hodinu výslech bez uvedení jména osoby, která má být vyslechnuta. Nicméně i toto jsem si cestou stížností vymohl.

Setkal jste se s nějaký excesem ohledně práv obhajoby i v polistopadové sféře?
I když v současné době se zabývám spíše právní pomocí na úseku občanskoprávním, nesetkal jsem se s tím, že by mi orgány činnými v trestním řízení bylo cíleně zasahováno do práva na obhajobu. Pokud k některým excesům dochází, pramení často z neznalosti zákonné úpravy a takové pochybení lze cestou stížnosti napravit.

Česká advokátní komora vnímá jako jednu ze zásadních otázek práva na obhajobu princip mlčenlivosti mezi advokátem a klientem. Jak ji vnímáte vy?
Advokátní mlčenlivost je snad nejdůležitější povinností advokáta, zachovávání mlčenlivosti je již obsaženo ve slibu. Za důležité považuji to, že povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze jeho klient, popřípadě jeho právní nástupce. V padesátých letech mohl povinnosti mlčenlivosti advokáta zprostit ministr spravedlnosti a advokáti měli dokonce oznamovací povinnost ohledně protistátních trestních činů. Ode dne účinnosti zákona o advokacii z roku 1963 tak mohlo učinit Ústředí české advokacie, a to z důležitého státního zájmu. Pokud je mi známo, ÚČA nikdy tomuto požadavku nevyhovělo.
Za důležité považuji i to, že podle současné právní úpravy je advokát touto povinností vázán i v případě, že jej klient mlčenlivosti zprostí, pokud dospěje k závěru, že je to v zájmu klienta.
Se snahou prolomit povinnost mlčenlivosti advokáta se bohužel setkáváme často. Jde o pokusy orgánu činných v trestním řízení získávat u advokátů důkazy pro trestní stíhání a to jednak odposlechy hovorů klienta s advokátem či při domovních prohlídkách v advokátních kancelářích. Advokátní komoře byly dokonce uloženy pokuty za to, že policii nevydala listiny obsahující advokátní tajemství. Tato rozhodnutí však soud zrušil.
Obdobné pokusy jsou činěny i v oblasti daňového práva. V tomto směru musí advokát důsledně dodržovat povinnost mlčenlivosti, správci daně nesmí sdělovat jakékoliv informace o klientovi v souvislosti s vyfakturovanými službami, o což se správce daní někdy snaží. Pokus prolomit advokátní mlčenlivost v souvislosti s předpisy proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, spočívající v povinnosti advokáta poskytovat správci daně informace získané na tomto základě, naštěstí zákonnou úpravou neprošly.

A setkal jste se v současnosti s něčím, co by připomínalo politické procesy z dob komunismu?
Politizací soudních procesů rozumím stav, při kterém není rozhodování soudu nezávislé a je přímo či nepřímo ovlivňováno politickou mocí. Není mi znám žádný případ a to ani z vlastní praxe, ani z mediálně známých případů, který by byl politizován, byť v rámci obhajoby bývá obviněnými takto označován.

Po roce 1990 jste se krátce podílel ve funkci předsedy Krajského soudu v Brně na očistě justice od zkompromitovaných soudců. Jak se tato očista povedla?
Očista justice po roce 1990 byla složitá. Nebylo možné postupovat obdobně, jako po roce 1948, kdy zkušené soudce nahrazovali absolventi dvouleté právnické školy pracujících, kteří bez ohledu na dosažené vzdělání nastupovali do funkcí soudců z povolání. Bylo třeba zachovat kontinuitu a tak se často kladla na prvé místo odbornost toho kterého soudce a nikoliv jeho minulost. Z justice proto odcházeli pouze soudci, kteří se zcela zásadně zpronevěřili v době totality svému postavení, zejména ti, kteří se podíleli na politických procesech. Z tohoto hlediska nebyla očista justice důsledná.
V současnosti však tento problém již vyřešil čas, do justice nastoupila nová generace totalitou nezatížených soudců.


JUDr. Jiří Machourek

Svoje vysněná práva dlouho studovat nesměl, takže si vylepšoval „kádrový profil“ několika dělnickými profesemi. Teprve po šesti letech se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy dostal a ukončil ji v roce 1973. Krátce poté pracoval jako podnikový právník, ale ještě koncem roku 1973 byl přijat ke Krajskému sdružení advokátů v Brně jako koncipient. Advokátní zkoušky složil v roce 1976 a od této doby vykonává advokacii.
V krátkém období od dubna do srpna 1990 vykonával funkci předsedy Krajského soudu v Brně. Po ukončení této funkce se vrátil do advokacie ve sdružení Bulinský, Havlíček, Mach a Machourek, a to až do roku 2002. Následně až doposud vykonává advokacii spolu s dcerou Mgr. Ditou Machourkovou ve sdružení se spolupracujícími advokáty Mgr. Hanou Kyjovskou a Mgr. Michalem Uko.


Dušan Šrámek