Pokud se člověk dostane do tíživé finanční situace a nemá na zaplacení soudního poplatku, neznamená to, že mu je automaticky odepřeno právo na spravedlnost v podobě soudního řízení. Ústavní soud se tak zastal vězně, který chtěl podat návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a neměl na zaplacení soudního poplatku 28 tisíc korun.
Stěžovatel byl v roce 2014 shledán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a přečinu úvěrového podvodu, kterých se dopustil při výkonu advokacie při manipulování s advokátními úschovami. Nyní vykonává čtyřletý trest odnětí svobody.
V srpnu 2016 podal k Městskému soudu v Brně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti jednomu ze svědků v jeho trestní věci, domáhal se po něm zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím. Zároveň požádal soud o osvobození od soudního poplatku, jehož výše činila 28 000 Kč.
Uvedl, že ve výkonu trestu pracuje a po odečtení nákladů na výkon trestu činí jeho měsíční odměna 350 Kč. Jeho veškerý majetek postihly exekuce a navíc je proti němu vedeno insolvenční řízení. Městský soud mu osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Zdůraznil přitom, že situace, ve které se stěžovatel ocitl, je důsledkem jeho trestné činnosti. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele nevyhověl.
V rámci odůvodnění doplnil, že stěžovatel dosud vlastní nemovité věci, byť jsou postiženy exekucí. Nedostatek prostředků na účtu či v hotovosti neznamená nárok na osvobození od soudního poplatku, k němu mohou vést pouze mimořádné případy, ve kterých se poplatník nezaviněně ocitne v celkově nepříznivé situaci. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, a proto se obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud.
Odmítnutí všech, kteří si za tíživou situaci můžou sami
Druhý senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Právo na přístup k soudu nesmí skončit za mřížemi věznice, postup obecných soudů by k tomu však vedl. „Odmítnutí osvobodit od soudního poplatku všechny osoby, které se dostaly do nepříznivých poměrů v důsledku trestné činnosti, by se materiálně rovnalo odnětí pravomoci soudů rozhodovat o celé množině občanskoprávních žalob takových osob, to však judikatura Evropského soudu pro lidská práva zakazuje. Argumentace městského soudu, se kterou krajský i Nejvyšší soud souhlasily, by navíc ve svém důsledku znamenala odepření přístupu k soudu všem, kdo se dostali do finančních nesnází „vlastní vinou“, nejen osob trestně odsouzených. Důvěryhodný stát a demokratická společnost založená na rovnosti lidí však nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace,“ stojí v nálezu.
Zcela nepřiměřený je pak podle ÚS požadavek městského soudu, aby za stěžovatele uhradil soudní poplatek někdo jiný z jeho rodiny či blízkého okolí. Nejen, že podle soudců nemá zákonnou ani judikatorní oporu, ale jeho uznání Ústavním soudem by vedlo k „absolutizaci“ povinnosti uhradit soudní poplatek a vyprázdnění institutu osvobození od soudních poplatků.
Na druhou stranu z Úmluvy nelze vyvodit právo na neomezenou bezplatnou právní pomoc nebo bezplatné vedení soudního řízení. „Povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s podáním žaloby k civilním soudům tedy nelze považovat za omezení práva na přístup k soudu, které by bylo samo o sobě neslučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy,“ uvádí se v nálezu. nPřípad je podle něj také extrémním vybočením, kdy zcela výjemčně nezaplacení soudního poplatku zasahuje do základních lidských práv. Soud tak musel kasačně zasáhnout do oblasti rozhodování obecných soudů, ve které jinak bývá velmi zdrženlivý.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Brně, který bude muset znovu posoudit žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu, o ní rozhodnout.
(epa)
