Advokát Milan Hulík: K očistě a dekomunizaci justice u nás nedošlo

Advokát Milan Hulík Reprofoto: youtube

Úplně nejhorší, co se mohlo stát právnímu státu, bylo zachování kontinuity předlistopadového práva se současným, protože nebyla politická vůle s tím něco dělat. Došlo sice k vypuštění několika politických paragrafů z Hlavy jedna Trestního zákoníku, ale jinak nedošlo k žádným změnám, říká v rozhovoru pro Českou justici advokát a bývalý náměstek generálního prokurátora Milan Hulík.

Povedla se u nás po listopadu 1989 dekomunizace justice?
Byl jsem členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který se po listopadu pokoušel o očistu justice. Sestavil seznam čtyřiceti dvou soudců, kteří soudili v politických procesech. Základním kritériem pro zařazení do tohoto seznamu bylo, že dotyčný soudce odsoudil obžalovanou osobu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Pokud odsoudil k podmíněným trestům, či peněžním, nebyl do tohoto seznamu zařazen. VONS se tehdy obrátil na tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Nováka (ODS), aby využil své pravomoci při navrhování soudců Českou národní radou, aby tyto soudce nezařadil do seznamu soudců, kteří mají být znovu jmenováni. Konalo se několik jednání ministra s VONS, byl jsem jedním z těch, kteří s ním jednali. Ale bohužel se nám nepodařilo prosadit, aby ani jeden, nebo několik z oněch soudců nebylo zařazeno do toho seznamu soudců, kteří nemají být jmenováni, museli z justice odejít, a nemohli v ní dále působit. Postupně jsme redukovali ten seznam, až tam zbylo pouze deset nebo dvanáct oněch soudců, kteří takových případů měli více, ale nepodařilo se nám dosáhnout odchodu ani jednoho z nich.

Jak se k tomu stavěli oni samotní soudci? Cítili nějakou sebereflexi?
S několika těmito soudci VONS skutečně jednal, uspořádal jednání s nimi, oni přijeli, a ptali jsme se jich, proč se chovali tak, že porušovali svoje soudcovské svědomí, a odsuzovali nevinné lidi.  Oni to vysvětlovali různě, ale bohužel ani jeden se nezachoval tak, že by z justice odešel. Je pravda, že časem někteří odešli, ale ne z tohoto důvodu, ale proto, že odešli do advokacie, nebo někam, kde si mohli vydělat více. Takže k očistě justice od soudců, kteří se zkompromitovali za komunistického režimu, vůbec nedošlo.

Nebyl problém v tom, že zákony, které se snažily popsat komunistickou minulost, například zákon o protiprávnosti komunistického režimu byly přijaty až mnohem později, a tak zde nebyl jakýsi výkladový zákon, který by popsal i nepřijatelnost jednání těchto soudců?
Samozřejmě, že zpoždění těchto zákonů hrálo svoji roli. Šlo použít pouze zákon o soudech a soudcích s kárným řízením, ale to muselo být zahájeno do doby jejich jmenování. Nejhorší ale bylo, že VONS nezískal politickou podporu. Václav Benda, člen VONS, byl požádán, aby přes své kontakty na Václava Klause a ODS se pokusil získat podporu pro naše návrhy, ale pan premiér Klaus prohlásil, že ho to nezajímá. Takže VONS nezískal politickou podporu, a jak v důsledku toho sametového vývoje šla situace dál a dál, tak se ta situace stále zhoršovala. K očistě justice prostě nedošlo.

Částečně ale justici vyčistil lustrační zákon.
O tom jsem nemluvil, lustrační zákon se vztahoval i na soudce, několik z nich odělo kvůli spolupráci s StB, a jeden, nebo dva soudci odešli i kvůli členství v Lidových milicích. Ale lustrační zákon neměl co dělat se členstvím v komunistické straně. Týkalo se to pouze funkcionářů KSČ od okresního tajemníka výše, ale to se soudců netýkalo, a to si myslím ani tehdy nebylo s funkcí soudce zastávání stranické funkce myslitelné.

Očista justice ale byla jenom součástí většího problému, a tím byla dekomunizace celého právního řádu. Probíhal například spor se zastánci kontinuity právního řádu, reprezentovaný například autorem socialistické Ústavy Zdeňkem Jičínským.
Tak to bylo úplně to nejhorší. Kontinuita předlistopadového práva s tím polistopadovým. Veškeré zákonodárství zůstalo, samozřejmě že došlo k vypuštění několika politických paragrafů z Hlavy jedna Trestního zákoníku, ale jinak nedošlo k žádným změnám, a když, tak jenom kosmetickým. Pojem „pravidla socialistického soužití“ v Občanském zákoníku nahradila „pravidla občanského soužití“, ale znovu opakuji, že šlo jenom o kosmetické úpravy.  Zůstalo u kontinuity, a to bylo úplně to nejhorší. V oblasti práva tak nedošlo k rozchodu s komunistickým režimem, což se kupříkladu stalo v roce 1945, když prezident Edvard Beneš vydal dekret o obnovení právního pořádku, kterým se zrušovalo celé zákonodárství, které existovalo za okupace, a zrušovaly se i rozsudky, které byly vyneseny za Protektorátu, s výjimkou civilních věcí, jako byly třeba rozvody, různé smlouvy a podobně. Zrušovaly se ale všechny trestní věci, zrušovala se celá řada správních rozhodnutí, a celý právní řád se vracel k tomu právnímu řádu, který tady byl před 15, březnem 1939. Takže ta možnost tady byla.

A proč myslíte, že se tak nestalo? Chyběla politická vůle?
Mluvil jsem o tom s prezidentem Václavem Havlem, vysvětloval jsem mu to. Havel mi řekl, že o tom mluvil s profesorem Jičínským, a ten mu oponoval, že by to nebylo možné, že by neplatily vůbec rozvody a podobně. Tak jsem jej informoval o tom, že už to jednou vyzkoušeno bylo, že vše jako byly rozvody, dobrovolné převody majetku, darovací smlouvy, to vše že by zůstalo, ale že by byly zrušeny všechny zákony, které charakterizovaly minulý režim, a dávaly možnost postihovat lidi s demokratickým smýšlením. To se nestalo, a pan prezident se divil, když jsem mu řekl, že ta možnost zde existovala. Když jsem mu řekl, že měl asi špatné právní poradce, tak připustil, že asi špatné právní poradce opravdu měl.

Čtyřicet let je ale přece jenom něco jiného než šest let. Šlo po tak dlouhé době udělat nějakou dělicí čáru v legislativě, která se za tu dobu nějak vyvíjela, a navázat například na prvorepublikovou?
Pochopitelně, že by to bývalo bylo daleko obtížnější. Á dokonce ani netvrdím, že by se bývaly musely zrušit všechny zákony. Kupříkladu Trestní zákon, ačkoli to zní paradoxně, kromě již zmíněné Hlavy první, která byla politicky motivovaná, obsahoval trestné činy, které jsou stále stejné, ať již jde o vraždy, znásilnění, loupeže a další. Takže tam toho nebylo zase tolik co měnit.
Nejhorší to bylo právě v oblasti Občanského zákoníku, který byl změněn až před pěti lety. Přitom se tady nabízela úžasná možnost. Základy socialistického Občanského zákoníku vycházely z toho známého kodexu Františka I., z rakouského Občanského zákoníku, který u nás platil za I. republiky, potom v jedné pozměněné formě i po roce 1948. Takže byla možnost vrátit se k tomuto rakouskému Občanskému zákoníku z roku 1811, a pouze některé paragrafy pozměnit, modifikovat, a mohli jsme jej mít na stejné bázi, jako byla původní norma. To se ale bohužel nestalo, takže tady dalších dvacet let platil socialistický zákoník, samozřejmě i v oblasti správního práva. Jediný zákoník, který se použil, který se recipoval, byl Obchodní zákoník. Ale to se mohlo povést i v jiných právních odvětvích, a nevím, proč se to nestalo, protože právo se dá recipovat, recipuje se běžně. Není to porušení autorského práva, když někdo převezme jiný zákon, a dokonce země tak právně a kulturně odlišné, jako je Jižní Korea, použily zákoníky, evropské – ať již rakouský, nebo německý, právě pro tu jejich dokonalost.  A my jsme k tomu u nás měli nejblíže, protože ten zákoník tu za I. republiky platil, takže ho stačilo jenom trošičku zmodernizovat, a nemuseli jsme mít v oblasti civilního práva komunistický zákoník.

A nové procesní normy, jak civilní tak trestní, jsou dokonce ještě v nedohlednu.
To je fakt, i když daleko důležitější jsou oba hmotněprávní kodexy. Tím, že nebyly přijaty včas, a že došlo k právní kontinuitě, se stírají rozdíly mezi komunistickým a demokratickým režimem, protože to všechno stálo na jedné právní noze. A to bránilo nějakému většímu politickému vyrovnání. Dotknulo se to nakonec i rehabilitací a restitucí, kdy například židovský majetek se příslušným zákonem vracel jako poslední, a bylo řečeno, že se netýká majetku, který už byl mezitím zprivatizován. Měl jsem případ, kdy z celé rodiny přežil jenom jeden člen v Austrálii, zbytek zahynul v Osvětimi, a ten majetek mu nebyl vydán, protože už na něj byl připraven privatizační projekt. Soud konstatoval, že kdyby ten majetek vydán byl, že by byla větší nespravedlnost, než kdyby tomu bylo opačně.

Nešlo ale přece jenom o soudce, daleko větším postrachem byli prokurátoři. Jak se podařilo odstranit ty z nich, kteří se podíleli na politických procesech?
Poté, co se VONS nepodařilo nic udělat se soudci, tak se do státních zástupců už vůbec nepustil. Když jsem dělal náměstka generálního prokurátora Jiřího Šetiny, tak jsem se pokoušel a navrhoval mu nějakou očistu v tomto směru, ale to už bylo úplně beznadějné, protože za tím už nestál ani VONS, a nebyla ani žádná politická síla. Specifikem pak byla vojenská prokuratura, která se pak stala prokuraturou civilní, a někteří vojenští prokurátoři se stali dokonce ústavnímu soudci (Jaroslav Fenyk – pozn. autora), přestože vojenská prokuratura byla daleko ostřejší, než prokuratura civilní.  Obhajoval jsem disidenta Petra Pospíchala, jehož proces se konal přímo v kasárnách, kdy byl obžalován z rozšiřování Infochu, což byl materiál Charty 77, a to bylo jako v padesátých letech. Nemohu pochopit, jak se mohl stát bývalý vojenský prokurátor soudcem Ústavního soudu.

Jak si vysvětlujete, že v čele tří nejvyšších soudních institucí, tedy Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu sedí dva bývalí členové KSČ a jeden kandidát členství?
To souvisí s tím, co už jsem řekl. Mne mrzí ten třetí, protože Josefa Baxu považuji za jednoho z nejlepších našich soudců, jeho kritika české justice je brilantní, ale kdyby nepřišel listopad 1989, tak by se nejspíše stal členem strany. Je ale přinejmenším divné, aby předsedou Ústavního soudu byl třicet let poté bývalý člen KSČ, byť si to pak částečně odčinil v disentu. Je to paradox, když existuje zároveň nález senátu Ústavního soudu bývalého soudce Vojena Güttlera z roku 2012, který říká, že členství soudce v KSČ bylo morálním pochybením. A takových paradoxů tady máte po převratu plno.

Dušan Šrámek