Autoři záměru civilního řádu: Pravidla advokátního procesu komplikuje neexistence Bílé knihy justice

Činnost pracovní skupiny pro přípravu věcného záměru civilního řádu soudního (CŘS) byla komplikována tím, že nebyla dokončena tzv. Bílá kniha justice, o níž by bylo možné se opřít při úpravě věcné příslušnosti. Konstatuje to kolektiv autorů CŘS v článku Věcný záměr civilního řádu soudního z pohledu advokacie ve složení Petr Lavický z PF MU v Brně, Alena Winterová, PF UK v Praze, Eva Dobrovolná z PF MU v Brně, Bohumil Dvořák, soudce Nejvyššího soudu a Zdeněk Pulkrábek, soudce Krajského soudu v Plzni, působí na PF ZČU v Plzni. Článek vyšel v Bulletinu advokacie.

Role advokáta jakožto zmocněnce strany se podle autorů článku v civilním řízení soudním odvíjí hlavně od postavení strany. Od toho, jaký vliv má strana na zahájení či skončení řízení, na vymezení jeho předmětu, na postup soudu nebo na objasňování skutkového stavu, přičemž věcný záměr vliv stran, a tudíž i jejich advokátů, nezanedbatelně rozšiřuje. Činí tak zejména očištěním dispoziční zásady od jejích socialistických, a dokonce i pozdějších modifikací, na něž si praxe sice zvykla, ale které jsou v demokratickém právním státě neobhajitelné. „Strany civilního sporného řízení uplatňují právo na soudní ochranu, když sledují své soukromé zájmy, a proto musí záležet výhradně na jejich vůli, zda a o čem se řízení bude konat. Soudní ochrana jim nemůže být vnucována.“

Budou i výjimky

Věcný záměr civilního řádu soudního se podle autorů v určitých ohledech odchyluje od nynější právní úpravy zastoupení advokátem na základě plné moci, a tím, že se navrhuje zavést pravidlo povinného zastoupení stran advokátem s výjimkou řízení před okresními soudy ve věcech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřesahuje 50 000 Kč, a v řízení o stížnosti proti usnesení okresního soudu v takové věci. Pro řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení by povinné zastoupení mělo platit vždy bez ohledu na hodnotu předmětu sporu. „K tomu je zapotřebí v první řadě zdůraznit, že navržený text nepředstavuje definitivní podobu pravidla, které by mělo být v budoucím civilním řádu soudním obsaženo, ale je východiskem diskuse, která by měla proběhnout. V ní je nutné počítat s tím, že z povinného zastoupení budou pochopitelně výjimky, což ostatně výslovně důvodová zpráva k tomuto pravidlu uvádí.“ Nemá například rozumný smysl vyžadovat, aby byla zastoupena strana, která má potřebné právnické vzdělání, resp. za niž jedná zaměstnanec s takovým vzděláním. Povinné zastoupení má smysl, jenom pokud jde o osoby práva neznalé.

Čtěte také: Pravomocný rozsudek až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pelikán představil teze civilního kodexu

Jako pracovní východisko je nutné chápat rovněž hranici 50 000 Kč pro advokátské spory v řízení před okresními soudy. Autoři nicméně kritizují, že činnost pracovní skupiny zde byla velmi komplikována tím, že nebyla dokončena tzv. Bílá kniha justice, o níž by bylo možné se opřít při úpravě věcné příslušnosti. „Právě věcná příslušnost úzce souvisí s vymezením případů, v nichž má být v řízení před soudem prvního stupně vyžadováno povinné zastoupení advokátem. V závislosti na podobě pravidel věcné příslušnosti si lze představit i takové řešení, že povinné zastoupení bude vyžadováno jenom pro řízení před krajskými soudy jako soudy prvního stupně, nikoli též pro řízení před okresními soudy. Záleží na tom, jak bude věcná příslušnost mezi krajské a okresní soudy rozdělena.“

Předmětem diskuse může být samozřejmě rovněž otázka, zda strana má být advokátem zastoupena nejen v opravných řízeních (odvolacím, dovolacím a s uvedenou výjimkou stížnostním), ale také v řízení před soudem prvního stupně.

Advokáti exponenty buržoasie

V současné době je u nás povinné zastoupení advokátem vyžadováno v civilním řízení pouze pro dovolání. Je ale nutné si uvědomit, že dovolání je opravným prostředkem, který je zaměřen pouze na správnost právního posouzení věci. Základy úspěchu či neúspěchu ve věci jsou však budovány mnohem dříve, neboť objasňování skutkového stavu ve sporném řízení předpokládá především aktivitu stran. „Práva neznalá a nezastoupená osoba není něčeho takového zpravidla schopna, a stejně tak je často problematický celkový způsob vedení sporu a realizace jednotlivých procesních úkonů. Nedává proto rozumný smysl vyžadovat povinné zastoupení až pro opravná řízení, tedy ve fázi, kdy základy úspěchu nebo neúspěchu ve věci již byly v řízení dány, protože opravné prostředky neslouží k odstraňování chybného postupu strany, bez ohledu na to, že nebyla zastoupena, ale k odstraňování chyb, jichž se dopustil soud.“

Autoři v této souvislosti upozorňují na to, že povinné zastoupení advokátem se u nás uplatňovalo až do přijetí zák. č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. O dvě léta později přijatý občanský soudní řád č. 142/1950 Sb. odstranil povinné zastoupení zcela. Podle tehdejší důvodové zprávy „advokáti ve své převážné většině byli exponenty vládnoucí buržoazie“, a proto „znamenalo ustanovení o nuceném zastupování účastníků advokáty ve svých důsledcích hmotnou podporu vykořisťovatelské třídy“. Občanský soudní řád z roku 1963 v takto nastaveném trendu pokračoval. Z uvedeného je zřejmé, že odstranění povinného zastoupení z našeho právního řádu bylo odůvodněno především ideologickými argumenty, které jsou z dnešního pohledu zcela nepřijatelné. „Ve skutečnosti totiž civilní sporný proces není založen na bezkonfliktní spolupráci soudu a účastníků řízení, nýbrž na kontradiktorním postavení stran, které mezi sebou vedou spor o právo a svou procesní činností ve svém vlastním zájmu přispívají k objasnění skutkového stavu. Soud je jenom „nezúčastněným třetím“, tj. nezávislým a nestranným orgánem, který má spor mezi nimi rozhodnout. Je však velmi problematické, má-li být soud nestranný, ale zároveň poskytovat práva neznalé straně poučení, jak má postupovat, aby v řízení neutrpěla újmu.“

Rovnost stran

 Povinné zastoupení, pokračují autoři, s sebou nese přinejmenším výhody, že již ve fázi před zahájením soudního řízení posoudí skutkovou a právní stránku věci advokát, který coby osoba práva znalá může lépe než právní laik zvážit, zda je vůbec namístě řízení zahájit či nikoli, například proto, že právní nárok, o němž se klient domníval, že mu náleží, vůbec nemá oporu v právním řádu, nebo proto, že důkazní situace nedává vyhlídky na úspěch apod. Odborné zastoupení stran zvyšuje pravděpodobnost smírného vyřešení věci, a dospěje-li advokát k závěru, že je namístě přistoupit k podání žaloby, ví pochopitelně mnohem lépe než strana, jaký procesní nástroj k tomu zvolit, a jaký obsah by žaloba měla mít, tedy co jsou skutečnosti zakládající nárok, jaké důkazní návrhy učinit, jak formulovat žalobní petit. Obdobně to platí pro vyjádření žalovaného k žalobě, resp. vůbec pro způsob vedení sporu a veškerou procesní činnost stran. Podání a přednesy učiněné nezastoupeným laikem často obsahují chyby, jejichž odstraňování vyžaduje čas a úsilí soudu nebo které už později ani nebude možné odstranit. Povinné zastoupení advokátem z tohoto hlediska přispívá procesní ekonomii a ochraně zájmů strany;

povinné zastoupení advokátem je nástrojem zaručujícím faktickou rovnost stran v procesu. Na rozdíl od poučovací povinnosti tento nástroj neohrožuje soudcovskou nestrannost.

„Na druhou stranu je nutné vidět, že výlohy spojené s povinným zastoupením advokátem budou pro strany představovat určitou finanční zátěž. Proto povinné zastoupení nemůže být absolutní; zejména nemůže mít místa tam, kde by neplnilo svůj účel, jako u osob práva znalých nebo v řízeních, v nichž to není pro jejich nižší závažnost, složitost nebo hodnotu předmětu sporu zapotřebí. To je věcí formulace výjimek z pravidla povinného zastoupení, o nichž je nutné diskutovat. Stejně tak je kategorickým požadavkem, aby se povinné zastoupení advokátem nestalo překážkou přístupu k soudu pro nemajetné osoby; tomu pochopitelně musí zabránit pomoc s náklady, s níž věcný záměr také počítá,“ uzavírá analýza v Bulletinu advokacie.

(sr)