Podle vrchního soudu došlo v případu Nečesaného k pokusu o manipulaci svědků

Z usnesení vrchního soudu vyplývá, že krajský soud se až příliš držel právního názoru Nejvyššího soudu Foto: Reflex

Kauza Lukáše Nečesaného se vrací opět na začátek. Rozhodl o tom Vrchní soud v Praze na základě odvolání krajského státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2017. Ten Nečesaného osvobodil poté, co Nevyšší soud nařídil případ projednat v jiném senátu.

VS v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl Nečesaný zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 21. 2. 2013 fyzicky napadl poškozenou Ludmilu Brantovou, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.

Odůvodnění rozsudku, který má Česká justice k dispozici, je poměrně rozsáhlé – má celkem 95 stran a je zřejmé, že mu soud prvního stupně věnoval značnou pozornost. V jeho úvodu konstatuje, že se jde už o čtvrté rozhodnutí nalézacího soudu a rekapituluje, kdy a kým byla předchozí rozhodnutí zrušena. Nesouhlasí ale s následným rozhodnutím. „Méně pozorný čtenář by se mohl domnívat, že se jedná o přesvědčivé, jasné a brilantní zhodnocení důkazní situace. Ve skutečnosti tomu tak není, protože na tyto úvahy navazují další úvahy nalézacího soudu, které jsou s předchozími v příkrém rozporu,“ uvádí se v odůvodnění.

Nefér postup státní zástupkyně

Kritice podrobil odvolací soud námitku státního zástupce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, kterými v napadeném rozsudku argumentuje. Kromě toho, že soud při opakovaném hlavním líčení vyslechl všechny podstatné svědky a znalce, přečetl se souhlasem stran také protokoly o předchozím hlavním líčení. Obsahem těchto protokolů je převážně obsah prováděných důkazů. Přítomná státní zástupkyně se po dotazu předsedy senátu proti tomuto postupu nijak neohradila a nenavrhla čtení dalších protokolů. „Za této situace má odvolací soud za to, že je poněkud nefér, aby poté, kdy meritorní rozhodnutí neodpovídá představám odvolatele, byla namítaná domnělá procesní chyba na samém počátku hlavního líčení. Pokud se státnímu zástupci postup soudu nelíbil, měl to dát najevo hned, přímo v jednací síni. Ostatně proto je tam jeho přítomnost nutná. Pokud jde o rozsah provedeného dokazování, má odvolací soud za to, že soud prvního stupně řádně provedl všechny relevantní důkazy a že se skutečně nenabízí jeho další doplnění,“ pokračuje odůvodnění.

Nesprávné zaklínadlo názorem Nejvyššího soudu

Zásadní výhrady má však odvolací soud ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým vrátil kauzu na samotný počátek. V dané věci podle něj nečiní problém to, zda je právním názorem Nejvyššího soudu soud prvního stupně vázán či nikoliv, ale to, co z obsahu shora uvedeného rozhodnutí lze označit za právní názor ve smyslu § 265s odst. 1 trestního řádu. Aniž by se odvolací soud snažil o nějakou kritiku odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, musí konstatovat, že, přes značnou obšírnost a množství citované judikatury, žádné stanovisko k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného ani procesního práva usnesení NS neobsahuje.

Nejvyšší soud nezaujal jasné stanovisko k přípustnosti jednotlivých provedených důkazů, nenařídil provést některý z důkazů, které nebyly dosud provedeny, ani nenařídil jednotlivý konkrétní důkaz opakovat. Otázkou aplikace hmotného práva se z pochopitelných důvodů nezabýval vůbec. Nařídil pouze, aby celé dokazování proběhlo znovu před jiným senátem. Nejedná se tedy o právní názor ale maximálně o „pokyn dovolacího soudu “, kterým však není soud prvního stupně vázán. „Pokud se tedy soud prvního stupně zaklíná u hodnocení každého z důkazů závazným právním názorem Nejvyššího soudu, je tento postup naprosto nesprávný a odvolací soud jej nemůže akceptovat. Hodnocení důkazů tak trpí takovou vadou, kterou nelze v řízení před odvolacím soudem napravit, a proto odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.“

Čím si Nečesaný vysloužil manipulaci případu?

Při hodnocení jednotlivých důkazů by si podle senátu Vrchního soudu soud prvního stupně měl ujasnit, zda skutečně byla prokázána nějaká manipulace s důkazy ze strany vyšetřujících orgánů, jak to naznačuje nejen obhajoba, ale nepřímo i obsah odůvodnění shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. A pokud ano, z jakého důvodu by se orgány činné v trestním řízení do takové nebezpečné činnosti pouštěly. Ať už se jedná o manipulaci s výpovědí poškozené Ludmily Brantové, manipulaci s důkazy na místě činu, s pachovými stopami, s výpovědí svědka Jiřího Fundy či s výpovědí svědka Mgr. pplk. Jana Žerovnického.

Soud by si měl také ujasnit, zda se jedná o běžnou praxi orgánů činných v trestním řízení, či zda k takové masivní manipulaci za účelem odsouzení nevinného obžalovaného došlo pouze v této konkrétní trestní věci. „V tom případě by pak bylo na místě zjistit, čím si právě Nečesaný zasloužil takovou pozornost orgánů činných v trestním řízení. Pokud je v pozadí tohoto neetického jednání orgánů činných v trestním řízení obhajobou namítaná snaha o diskreditaci otce obžalovaného Luďka Nečesaného, bylo by vhodné pro tuto domněnku předložit nějaký důkaz.“

K pokusu o manipulaci došlo, ale jinými

Odvolací soud naproti tomu dovozuje, že je už nyní zřejmé, že ke snaze o manipulaci došlo, ovšem nikoliv ze strany orgánů činných v trestním řízení. Vyslovuje v této souvislosti přesvědčení, že státnímu zástupci neunikl dopis prarodičů obžalovaného Lukáše Nečesaného, kterým se snaží ovlivnit a zastrašit poškozenou Ludmilu Brantovou a který by svým obsahem mohl naplnit znaky skutkové podstaty návodu k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku, případně vydírání podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to i bez ohledu na to, jak trestní stíhání jejich vnuka dopadne.

Totéž platí podle soudu i o výpovědi svědkyně Jany Tiché, zejména ve spojení s výpovědí svědkyně Kateřiny Uhlířové. Také zde by se mohlo jednat o snahu ovlivnit křivou výpovědí ve prospěch obžalovaného důkazní řízení. Závěr soudu o nevěrohodnosti této svědkyně má oporu v provedeném dokazování. Přesto však je udivující, že soud nakonec konstatuje, že její výpověď „na vnesení pochybností o věrohodnosti pachových stop postačuje“, čímž vlastně deklaruje její věrohodnost. „Závěrem lze ještě uvést jeden právní názor odvolacího soudu, který ovšem není ničím novým, a to, že fyziodetekční vyšetření (vyšetření na detektoru lži), nemůže být použito jako důkaz v trestním řízení a nelze jím tedy ani argumentovat ve prospěch věrohodnosti svědectví svědkyně Marie Nečesané,“ uvádí rovněž odůvodnění.

Dušan Šrámek