Oddlužení by mělo být limitováno pouze starými dluhy, zaznělo na semináři

Statisíce Čechů mají problémy s dluhy Ilustrační foto: archiv

Pokud uspokojení nezajištěných věřitelů nepostačí na 30 %, dlužník si bude moci podat žádost o dávku v hmotné nouzi, protože důsledky chybného nastavení systému nemohou nést jen soukromé osoby, coby věřitelé. Ve svém alternativním návrhu oddlužovací novely insolvenčního zákona to zmínili na semináři v Poslanecké sněmovně Jan Plaček z Vysoké školy ekonomické v Praze a Bohumil Havel z Ústavu státu a práva. Součástí návrhu je rovněž zafixování období vzniku pohledávek. „Toto opatření lze považovat za klíčové pro eliminaci morálního hazardu,“ uvádějí autoři.

Podle Havla se hledá úprava, jejímž cílem je řešit dluhovou zátěž v reakci na dobovou nevhodnou regulaci spotřebitelských úvěrů, nebankovních půjček a exekučního řízení – ad hoc řešení. Není přitom cílem nastavit negativní motivaci do budoucnosti, protože aktuální legislativní prostředí je od minulosti významně odlišné.
Na semináři o odllužení v Poslanecké sněmovně zmínil zákon o spotřebitelském úvěru či regulaci nebankovních poskytovatelů půjček. „Stát má tendenci zajišťovat sociální podporu, ta ale nesmí narušovat standardy právního státu, resp. narušovat legitimní očekávání, což se dotýká i insolvence a ekonomických cyklů.  Insolvenční prostředí reaguje se zpožděním na ekonomické cykly. Pokud roste ekonomika, klesá počet insolvenčních návrhů, pokud klesá ekonomika, počet insolvenčních návrhů naopak roste, což se projevilo v období recese, kdy se to týkalo fyzických i právnických osob.“

Rozdílné zájmy

Jak dále autoři uvádějí, do procesu insolvenčního řízení jsou zainteresovány čtyři subjekty s rozdílnými zájmy. Stát má zájem na fungující ekonomice, stabilním výběru daní a sociálním smíru.  Pro insolvenční správce je důležitá jednoduchá a přehledná administrativa a maximalizace zisku. Dlužníci preferují minimalizaci nákladů (resp. výdajů) a věřitelé naopak minimalizaci ztrát (resp. maximalizaci zisku). Jako podmínku splnění oddlužení za pět let a 30 % splacení dluhu vidí v zachování jednoznačných pravidel. Soudním zvážením je možné zrušit podmínku 30 % pro vstup do procesu oddlužení, s tím, že po pěti letech insolvenční správce vydá zprávu pro insolvenční soud, kde odůvodní výši uspokojení nezajištěných věřitelů a popíše způsob plnění povinností dlužníka. Pokud uspokojení nezajištěných věřitelů nepostačí na 30 %, dlužník si podá žádost o dávku v hmotné nouzi, protože důsledky chybného nastavení systému nemohou nést jen soukromé osoby coby věřitelé. „Rizika novely Insolvenčního zákona jsou v tom, že navrhovaný legislativní návrh cílí nejen na závazky (dluhy) vzniklé v roce 2008 i dříve, ale i na závazky (dluhy) budoucí, aniž by byly dány důvody, což podporuje morální hazard dlužníků. Navíc justice není kapacitně vybavena na okamžitý nápad až 450 tisíc řízení, takže hrozí objektivní kolaps stávajících mechanismů.“

Další východiska pro formulaci kvalitního legislativního návrhu by proto měla vycházet ze zafixování období vzniku pohledávek, typicky vzniklé před datem 1. 12. 2016, od kdy je účinný Zákon o spotřebitelském úvěru (257/2016 Sb.) „Toto opatření lze považovat za klíčové pro eliminaci morálního hazardu, s tím, že pro dlužníky, kteří mají výše uvedené pohledávky, lze zavést možnost, že soud povolí oddlužení, i když není zaručeno plnění 30 % na vstupu, pokud okolnosti ukazují na poctivý záměr.“

Popření nemravných pohledávek

 Vedle toho navrhují Havel s Plačkem popření nemravných pohledávek, protože v rámci procesu vymáhání se jeví jako problematické pohledávky s příliš vysokým příslušenstvím, které nejsou mnohdy popřeny. Je proto nezbytné definovat pravidla pro povinné popření pohledávek, jejichž příslušenství převyšuje jistinu například o více jak 30 %. „Častá nemravnost výše příslušenství garantuje, že se nejedná o neústavní zásah do práv věřitelů, přičemž obdobné pravidlo lze aplikovat, pokud by se jednalo o pohledávky přiznané v ad-hoc rozhodčím řízení. Alternativně lze říci, že takovéto pohledávky jsou popřeny ex lege jako další účinek zahájení insolvenčního řízení/zjištění úpadku.“

Součástí návrhu je i zjednodušení systému odpisu pohledávek, protože správa pohledávek je často v kolizi s Občanským zákoníkem, a je proto potřeba formulovat pravidla, kdy mohou veřejné instituce odepsat pohledávky, což znamená zjednodušit daňové odpisy pohledávek.

Jako klíčové aspekty konce procesu oddlužení vidí oba autoři v rámci procesu oddlužení ponechat soudům možnost, aby schválily závěrečné oddlužení, byť nebyly splněny zákonem stanovené podmínky za předpokladu, že se dlužník choval poctivě a splnil alespoň pohledávky za podstatou a rovněž rostoucí roli a nároky na kvalifikaci insolvenčních správců.

Dušan Šrámek