Soudce Mottl: Advokátský proces může znamenat omezení přístupu k soudu

Soudce Tomáš Mottl je nyní na stáži u Nejvyššího soudu Reprofoto ČT

Jednou z mnoha změn obsažených ve věcném záměru nového civilního řádu soudního je zavedení advokátského procesu, tedy povinného zastoupení advokátem. Možná pozitiva i negativa takového kroku řešili odborníci na konferenci Ministerstva spravedlnosti a Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

O první části konference již Česká justice informovala. Ve druhé části, kterou uvedl soudce Tomáš Mottl, se vystupující věnovali zastoupení v civilním sporém řízení. Mottl jako přelomovou změnu zmínil zavedení povinného zastoupení advokátem, tedy tzv. advokátský proces. Jeho výhodou je podle Mottla ochrana stran, které jsou zastoupeny profesionálem, na druhou stranu to může znamenat jisté omezení přístupu k soudu. Jako praktické pak označil možnost, s níž věcný záměr počítá, zvolit si více zmocněnců (čl. 27). To má svůj význam zejména ve vysoce odborných sporech například v oblasti ochrany průmyslových práv, kde se účastník řízení může nechat zastoupit advokátem a vedle toho patentovým zástupcem. Jako praktické z pohledu soudu pak označil čl. 31, podle něhož advokátní procesní plná moc nezaniká smrtí účastníka.

Na Tomáše Mottla navázal plzeňský soudce Zdeněk Pulkrábek, jenž připomněl, že věcný záměr počítá s povinným zastoupením advokátem v zásadě v každém řízení o opravném prostředku a v prvním stupni, kdy je stanovena hranice 50 tisíc korun (nejde o hodnotu peněžitého plnění, ale předmětu sporu). Nabízejí se námitky, zda to neomezuje svobodu stran a právo na přístup k soudu a rovněž, zda tím nevznikají další a další náklady. Na druhou stranu zastánci vycházejí kromě jiného z předpokladu, že advokát pomůže tomu, aby spor byl veden koncentrovaně a rychle, aby byly činěny včasné a smysluplné návrhy. Sociální koncepce, z které nový civilní řád vychází, je založena na ochraně ne domnělých ale skutečných práv, advokát dokáže využít k tomu nutné a potřebné zbraně. Zároveň lze argumentovat principem rovnosti, který je ve veřejném zájmu, kdy s povinným zastoupením advokátem odpadne soudci „vedení účastníků za ruku“. Pulkrábek ovšem jako důvod pro zavedení advokátského procesu uvedl i to, že to povede k transparentnosti, kdy advokáti budou činit jakýsi odborný dohled nad činností soudce.

Dále Pulkrábek hovořil o tom, jak se projeví chybný závěr soudu, že v daném případě není povinné nechat se zastoupit advokátem – pak půjde o procesní vadu, která je významná tehdy, mohla-li mít vliv na správnost rozhodnutí. Naopak chybný závěr, že je povinné zastoupení, je porušením práva na slyšení.

Po Zdeňku Pulkrábkovi se slova ujala Eva Dobrovolná z Právnické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Stejně jako Tomáš Mottl zmínila změnu, s níž počítá věcný záměr civilního řádu soudního, a to je zastoupení strany více zmocněnci. Pro zachování současné úpravy je zejm. argument jednodušší komunikace se soudem a možné problémy s doručováním. Ty lze ovšem vyřešit bez obtíží, kdy obdobně jako v trestním řízení si účastník zvolí zástupce pro doručování, nebo lze stanovit, že postačuje doručit pouze jednomu z nich (což se objevuje v zahraničních úpravách). Podle Dobrovolné není důvodu, aby v civilním procesu na rozdíl od trestního řízení tato možnost nebyla. Zvolení více zástupců, kteří jsou specializovaní v určité oblasti, umožňuje dle jejího názoru dosáhnout větší efektivity, přispívá to k věcnosti i hospodárnosti sporu. Navíc jak ukazují zahraniční zkušenosti, kolize mezi prohlášeními zástupců se ději zcela výjimečně, neboť advokáti jednají v nejlepší prospěch svého klienta. A i takové situace lze řešit například neúčinností některých úkonů či volným uvážením soudu, který rozpor posoudí.

Poslední příspěvek věnovaný advokátskému procesu měl Miroslav Hromada, který povinné zastoupení advokátem hodnotil z pohledu soudce. Dle něj to povede ke zjednodušení průběhu řízení a jeho zrychlení. Ovšem nesouhlasí s argumentem ochrany práv účastníků a nalezením správného rozhodnutí. A k tomu jako příklad doplnil, že podle navrhované úpravy, dostaví-li se k soudu strana bez právního zástupce, může protistrana navrhnout rozsudek pro zmeškání. Dále nastínil situaci, kdy se strana sporu vyjádří zcela srozumitelně a kvalifikovaně (například učiní námitku promlčení), ale přesto soud nebude moci k podání přihlížet. Je tak otázkou, zdali toto bude soudní praxe respektovat a jestli by soud neměl mít možnost uvážit, zda úkon bude vyvolávat účinky. Současně Hromada upozornil na to, že je potřeba vyjasnit pojem „hodnota předmětu sporu“, s nímž věcný záměr operuje.

K dotazům z publika, konkrétně k modifikaci poučovací povinnosti soudu, pak Eva Dobrovolná uvedla, že se počítá s rozlišením situací, kdy je strana zastoupena advokátem a kdy nikoliv, což neznamená, že poučovací povinnost by zcela odpadla.

Současně vedle zavedení advokátského procesu vystupující hovořili i o tzv. pomoci chudým, tedy otázce pomoci účastníkům s náklady. Na konferenci několikrát zaznělo i z řad publika, že vyřešení otázek problematiky je klíčová. K dotazu týkajícího se úpravy odměn advokátů pak Dobrovolná sdělila, že v současné chvíli, kdy se diskutuje nad věcným záměrem, je třeba vyjasnit, co chceme, teprve poté upravit kdo a jak bude hradit odměnu a náklady.

(ros)