Daňový seminář na NSS řešil problémy v dokazování a zneužití práva

Seminář, Komora daňových poradců ČR, Nejvyšší správní soud a Ministerstvo financí ČR, FOTO : PATRIK UHLÍŘ

Problémy s takzvaným zneužitím práva, nerovným postavením daňové správy a daňových subjektů v případě dokazování, či daňové judikáty – to byla témata společného semináře, který se tradičně konal na půdě Nejvyššího správního soudu (NSS) v Brně 11. září 2018.

Akce se zúčastnili daňoví poradci v čele s prezidentkou Komory daňových poradců (KDP) Petrou Pospíšilovou a viceprezidentem Martinem Tučkem. Na semináři dále diskutovali soudci v čele s předsedou NSS, Josefem Baxou, který celý seminář moderoval, a zástupci Ministerstva financí ČR a Finanční správy. Mezi pozvanými hosty byli senátoři Pavel Štohl a Tomáš Goláň, zástupci kanceláře Veřejného ochránce práv a Generálního ředitelství cel.

Seminář přináší odezvu z praxe na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to je na něm cenné, uvedl v úvodu předseda NSS, Josef Baxa. Seminář začal otevřením problematiky zneužití práva, která jde napříč daňovými zákony. Aktuální otázkou je to, zda má být tento právní institut zakotven přímo do českého právního řádu, konkrétně daňového řádu, na což v odborné veřejnosti nepanuje jednotný názor.

Zneužití práva

 Podle člena prezídia KDP Jiřího Nesrovnala zneužitím práva není situace, kdy si daňový subjekt vybere jednu z cest k legitimnímu cíli, která je z hlediska daňového nejvýhodnější.
Zneužití práva by mělo být uplatňováno jako šafránu a nemělo by jít o běžný způsob doměřování daně, konstatoval ve svém vystoupení daňový poradce Tomáš Hajdušek.
V případě, kdy chce správce daně aplikovat zneužití práva, leží důkazní povinnost na jeho straně. To znamená, že musí prokázat jaké transakce, resp. právní jednání, představují zneužití práva a proč; že hlavním cílem bylo získat daňovou výhodu a že je to v rozporu se smyslem čí cílem právního předpisu.

Prezidentka KDP Petra Pospíšilová, FOTO : PATRIK UHLÍŘ

Dvojí metr v dokazování

Dalším projednávaným tématem na společném zasedání byla problematika důkazního břemene správce daně a daňového subjektu. Přednášející, Roman Landgráf, k tomu říká: „V dokazování nejde jenom o to, kdo má důkazní břemeno, ale i o to, jakou míru důkazu (důkazní standard) je správné vyžadovat. Častý požadavek správce daně prokázat „najisto“ nebo „mimo jakoukoli pochybnost“ je zjevně nesplnitelný, tedy absurdní, pročež nezákonný. Jak dále upozornil, správce daně vyžaduje po daňovém subjektu zjevně nepřiměřené důkazní břemeno. FÚ požadují pro dokazování daňovým subjektem prakticky jistotu, což je zjevně nesplnitelný (absurdní) důkazní standard. Naproti tomu správce daně své důkazní břemeno zhusta ignoruje, neboť často nepředloží a neprovede žádné důkazy, které by vyvrátily účetnictví a další důkazy předložené daňovým subjektem; FÚ pouze vysloví nějaké pochybnosti.“

Správce daně také velmi často doměřuje podle pravidla o objektivním důkazním břemeni, tedy za situace, kdy se skutkové okolnosti nepodařilo prokázat. Ačkoli se vůbec nepodařilo prokázat, jak se podstatné skutky či děje odehrály, správce daně doměří daň; tedy nikoli tak, že by správce daně zjistil, že je něco nesprávně. Kritiky se od Langráfa dočkal i NSS, jehož judikatura ohledně důkazního břemene státu se odchyluje od zákonného textu. Přestože ustanovení § 92/5/c) DŘ hovoří o povinnosti prokázat skutečnosti vyvracející, ovšem judikatura se spokojuje s vyslovením (důvodných) pochybností.

Dušan Šrámek