Právník Rozehnal: Osoba dotčena příspěvkem na sociální síti musí mít možnost soudní ochrany

Na internetu přibývá rasistických a xenofobních útoků Foto: archiv

Kriminalizace určitého projevu může pouze zakrývat pravou podstatu problému, na který společnost neumí reagovat. Zároveň může taková restrikce zvýšit radikalizaci původců cenzurovaných příspěvků a zahnat je do ghetta, což může vyústit v sociální otřesy, říká v rozhovoru pro Českou justici advokát a expert na mediální právo Aleš Rozehnal.  Restrikce svobody slova navíc vedou k pokřivení demokracie.

Mělo by být nějak regulováno zveřejňování příspěvků na sociálních sítích?
Dlouhou dobu panovala představa, že internet je prostředí extra legem a že se tedy jedná o jakýsi štít před právní regulací. Jednání v kyberprostoru se však nijak neliší od jednání, které známe z jiných médií. Neexistuje důvod, proč by měl být kyberprostor imunizován od klasické regulace. Zveřejňování příspěvků na sociálních sítích tedy již regulováno je a myslím, že dostatečně. Jinou otázkou je účinné dodržování této regulace. Nepřípustné ale je, že na sociálních sítích si vytvořil vlastník kvaziprávní pravidla, která nerespektují právní řád státu, ve kterém dochází ke zveřejňování příspěvků.

Pokud by taková regulace měla být, jakým směrem by se měla ubírat? Tak, jako to navrhuje poslanec Václav Klaus mladší, nebo směrem, jak je to již dnes v Německu, to znamená i s následnou soudní žalobou za neprávem odstraněný, nebo naopak poškozující obsah?
Každý má právo zveřejnit, co uzná za vhodné; to je podstata svobody projevu. Ale pokud zveřejní něco v rozporu se zákonem, musí nést následky svého jednání. Svoboda slova je jedním ze základních znaků demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek osobnostního rozvoje i naplnění. Předpokladem tedy je formulovat zákony tak, aby byly dostatečně precizní, respektive srozumitelné, a umožnily občanům řídit se jimi. Cestou tedy není ani nepenalizovat zveřejnění více méně jakéhokoli obsahu, jak navrhuje poslanec Klaus, ani nějaká tuhá regulace.
Osoba, která je ale dotčena příspěvkem na sociálních sítích, musí mít možnost soudní ochrany. Ochrana demokratického právního řádu proti těm, kdo by ho ohrožovali, nemůže přespříliš zužovat meze svobody projevu. Žádná právní norma neodstraní rasismus, xenofobii, neslušnost nebo nenávist, neboť ty jsou v některých lidech zakořeněny, a i tito lidé mají právo na svobodu projevu. Kriminalizace určitého projevu může pouze zakrývat pravou podstatu problému, na který společnost neumí reagovat. Zároveň může taková restrikce zvýšit radikalizaci původců cenzurovaných příspěvků a zahnat je do ghetta, což může vyústit v sociální otřesy. Restrikce svobody slova navíc vedou k pokřivení demokracie.

Právník Aleš Rozehnal Foto: archiv

Kde by měla vést hranice oprávněného mazání příspěvku? V intencích porušení trestního zákona?
Hranice je položena tam, kde začíná ochranu demokracie před jejími odpůrci, a to paradoxně i za cenu potlačení základních principů, na nichž stojí. Tato obrana musí být natolik silná, nakolik jsou připraveni demokracii její nepřátelé zničit. Tato obrana je potřebná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a komunistickou totalitou v celé Evropě. Jestliže odpůrci demokracie chtějí demokracii zničit, musí se i demokratický režim bránit těmto odpůrcům, a to v nutných případech i omezením základních práv. Konkrétněji je hranice určena trestním právem a předpisy o ochraně osobnosti.

Má český uživatel už dnes právo bránit se žalobou vůči provozovateli sociální sítě proti neoprávněnému zablokování nebo smazání příspěvku, nebo naopak za nesmazaný příspěvek, kterým se cítí poškozen?
Ano, taková možnost existuje, byť je vzhledem k formulaci zákona o některých službách informační společnosti relativně komplikovaná.

Kdo vlastně nese případnou odpovědnost za zveřejněný obsah? Autor, nebo provozovatel?
Odpovědnost nese provozovatel. Odpovědnost provozovatele není vyloučena v případě, že obsah serveru obsahuje vyjádření třetí osoby. Podmínkou vzniku odpovědnosti je však alespoň lehká nedbalost ve vztahu k protiprávnosti zveřejněné informace. U digitálních médií tedy hraje klíčovou úlohu vědomost pořizovatele o tom, že jsou na jeho infrastruktuře uloženy protiprávní informace. Provozovatel musí být tedy na protiprávnost většinou upozorněn. Poté musí informaci odstranit, jinak nese odpovědnost za její obsah. Existují však typy informací, jejichž protiprávnost je zřejmá. V takovém případě nastává odpovědnosti provozovatele i bez upozornění třetí osobou. Jako příklad může sloužit propagace fašismu či hrubá urážka. Provozovatelé sice často fungují pouze jako zprostředkovatelé komunikace povětšinou anonymních uživatelů, ale nemohou se odpovědnosti za tuto komunikaci zcela zbavit, protože dávají k dispozici svoji komunikační infrastrukturu, což je zdrojem jejich zisku.

Jsou společnosti provozující sociální sítě technologické, či mediální firmy, a není jejich nejasné postavení základní příčinou sporů, co se týče zveřejňování obsahu  a jeho odstraňování?
Jsou obojí. Nicméně některé klasické instituty mediálního práva, jako je např. právo na odpověď nebo objektivní odpovědnost za obsah se u nich neuplatní, a to z důvodu odlišnosti od jiných médií, která je zřejmá a nepopiratelná. Jejich zvláštní právní regulace nemá původ ve výjimečnosti těchto médií, ale pouze ve zvláštnosti techniky přenosu informací a v tom, že klást na ně stejné nároky jako na klasická média by nebylo spravedlivé.

Do jaké míry je možné vzhledem k faktickému postavení brát tyto společnosti jako čistě soukromé, a do jaké míry už plní roli veřejné služby?
Jsou to čistě soukromé korporace a není na ně možno klást požadavky poskytovatelů veřejné služby. Nicméně produkují obsah, který se v ekonomické terminologii označuje jako veřejný statek. Ústavní hodnota médií, tedy i sociálních sítí jde daleko za finanční zájmy jednotlivců a společností vlastnících média. Média nejsou pouze jedním z dalších produktů trhu.

Bylo by řešením nějaké nucené rozdělení těchto společností například na mediální a technologickou větev?
To není možné ani účelné. Řešením není další regulace, ale respekt k regulaci stávající.

Dušan Šrámek