Soudce Pytloun postupoval v kauze Hnilicových v souladu se zákonem, obstrukcím měl ale čelit razantněji

Podle předsedy kárného senátu Radovana Havelce mohl Pytloun volit důslednější postup

S formálně čistým štítem odešel od Nejvyššího správního soudu v Brně (NSS) soudce Městského soudu v Praze Jaroslav Pytloun. Kárný senát nevyhověl návrhu soudcova nadřízeného, aby byl jako kárné provinění označen Pytlounův postup v trestní kauze manželů Hnilicových. Dvojice advokátů čelila od roku 2012 trestnímu řízení kvůli útisku nájemníků ve svém domě, než ale padl pravomocný rozsudek, byl případ promlčen. Podle kárného senátu sice soudce nevyužil efektivně všech prostředků ke zdárnému uzavření případu, jeho pochybení ale nedosáhla intenzity kárného provinění.

Advokáti Lenka a Karel Hnilicovi měli podle obžaloby z října 2012 během tří předchozích let šikanovat dvojici nájemníků ve svém pražském domě a tím je přinutit k vystěhování – postupně z bytu odebrali vnější okna a nezajistili vytápění, pak nechali odpojit i vodu. V listopadu 2013 jim soud prvního stupně vyměřil za útisk ve formě spolupachatelství podmíněné tresty 8 a 7 měsíců.

Po jejich odvolání se celý případ dostal poprvé na stůl předsedy senátu Městského soudu v Praze Jaroslava Pytlouna, který ovšem v roce 2015 oba advokáty zprostil obžaloby s tím, že může jít jen o přestupek, a případ proto postoupil příslušné městské části. S tím ale nesouhlasilo Nejvyšší státní zastupitelství, jeho dovolání vyhověl Nejvyšší soud – Pytlounovo rozhodnutí zrušil a přikázal mu věc znovu projednat. Od té chvíle ale začalo soudní jednání váznout.

Opakovaně padaly námitky podjatosti, skoro ze všech nařízených jednání se obžalovaní dopředu omlouvali kvůli údajně špatnému zdravotnímu stavu Lenky Hnilicové, soud ale dostával pouze potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, většinou navíc s povolenými vycházkami. Později také o odročení požádal jejich advokát, v jednom případě rovněž soudní znalci. V říjnu 2017 musel Jaroslav Pytloun vydat usnesení, že případ byl v polovině září promlčen. Tentokrát už Nejvyšší státní zastupitelství nezasáhlo, protože rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo v souladu se zákonem.

Jednat se ale rozhodl předseda MS Libor Vávra. Nejprve si nechal svým kontrolním senátem důkladně prověřit celý spis, a přestože závěr vyzněl v Pytlounův prospěch, podal k NSS kárný návrh. V něm vinil Pytlouna z nedůsledného přístupu se závažným následkem. Současně ale soudu doporučil neukládat za kárné provinění žádný trest, protože se podle něj jednalo o ojedinělé provinění a kárný senát by prý měl především „vymezit mantinely“ pro podobné případy. Kárný senát se s celou causou podrobně seznámil ze spisu a během ústního jednání 4. října, kdy provedl všechny úkony s výjimkou vlastního rozhodnutí.

Na to si soudci vyhradili další tři týdny, protože šlo svým způsobem o precedenční rozhodnutí. A v něm nakonec padl „osvobozující“ verdikt: podle senátu nebylo Pytlounovo jednání kárným proviněním. Z celkem devíti konkrétních pochybení uvedených ve Vávrově návrhu byly ve zdůvodnění akceptovány pouze tři, kdy měl Pytloun s ohledem na zjevně obstrukční taktiku obžalovaných použít razantnější prostředky, než se v podobných situacích obvykle aplikují.

Například žádosti advokáta o odročení kvůli prokazatelné kolizi s jeho jiným trestním případem neměl vyhovět, ale odkázat na využití substitučního zastoupení. Stejně tak už po druhé omluvě Lenky Hnilicové ze zdravotních důvodů měl trvat na tom, aby svoji indispozici doložila lékařským potvrzením na základě prohlídky v den nařízeného jednání. Tento postup sice Pytloun aplikoval, ovšem až při jednom z posledních jednání. Současně ovšem kárný senát připustil, že tato pochybení byla jen jednou z příčin vedoucích ke zmaření účelu trestního řízení s manžely Hnilicovými.

Poukázal na problém v samotném zákoně, který pro tyto trestné činy stanovuje jen relativně krátkou promlčecí dobu, takže soudce může promyšlené obstrukční taktice čelit jen velmi obtížně. Se spisem navíc během řízení pracovalo kvůli různým stížnostem jak vedení Městského soudu, tak Vrchní soud v Praze – ani v jednom případě nebyl Pytlounovi jeho postup vytčen.

VS při rozhodování o opakovaných návrzích poškozené na přikázání provedení procesních úkonů tyto návrhy čtyřikrát zamítl a odůvodnil to tím, že v řízení k žádným průtahům nedochází. Závěrem tedy předseda kárného senátu Radovan Havelec konstatoval, že všechna pochybení byla hraničními případy, kde by zvolený postup za normálních okolností nebylo možné považovat za chybný.

S ohledem na reálnou hrozbu promlčení měl ale doktor Pytloun postupovat s větší efektivitou bez ohledu na to, že nadřízení k jeho postupu neměli žádné výhrady. K nim pak směřovala poslední připomínka, respektive zjevná výtka.

Předseda připomněl, že podle ustálené judikatury NSS je podání kárného návrhu prostředkem ultima ratio. Má být tedy podáván jen tehdy, pokud je navrhovatel o kárném provinění zcela přesvědčen a nemůže sloužit k testování, zda v hraničních případech ke kárnému provinění došlo, nebo ne. Tím spíš, že kontrolní senát MS, který celý spis podrobně zkoumal, dospěl k závěru, že Jaroslav Pytloun postupoval plně v souladu se zákonem. „Jde sice jen o podpůrný materiál pro kárného navrhovatele, záleží výlučně na něm, zda se se závěry ztotožní, nebo ne. Ovšem pokud se se závěry neztotožnil a jednalo se o věc takto hraniční, měl podle mínění kárného senátu zvolit jiná opatření, než podat kárný návrh,“ uzavřel celé zdůvodnění Havelec.

Ivan Holas