Advokátka v kauze MUS: Tuzemská justice chce soudit již odsouzené

Důlní dráhy na Mostecku Foto: Wikipedia

Před soudem se začne tento měsíc projednávat případ údajného tunelování Mostecké uhelné společnosti. Případ je atypický tím, obžalovaní už mezitím byli za to samé jednání pravomocně odsouzeni ve Švýcarsku. Co to znamená pro postup soudu s ohledem na právní zásadu, že nikdo nemůže být za jednu věc souzen dvakrát, hovoří v rozhovoru pro Českou justici obhájkyně jednoho z obžalovaných, Marka Čmejly, Katarína Kožiak.

Obžaloba viní bývalé manažery Mostecké uhelné Antonína Koláčka, Jiřího Diviše, Petra Krause, Oldřicha Klimeckého a Marka Čmejlu z toho, že vymysleli a realizovali plán, jehož cílem bylo ovládnout uhelnou společnost jejími vlastními finančními prostředky. Manažeři Mostecké uhelné společnosti již byli odsouzeni ve Švýcarsku, a vzhledem k tomu, že není možné stíhat dvakrát za jeden trestný čin, jakým způsobem se liší stíhání u nás?
Předně a přesto, že spojení „Manažeři MUS“ se již celkem vžilo, můj klient nikdy nebyl manažerem MUS ani žádné její dceřiné společnosti. Co do vymezení skutků pojímá česká obžaloba část toho skutku, pro který byli již odsouzeni ve Švýcarsku. Znamená to, že švýcarská obžaloba byla mnohem obšírnější, a česká obžaloba je v zásadě částečným opisem části švýcarské obžaloby, a používá v podstatě totožné důkazy. Výtka ve smyslu „ne bis in idem“ se vztahuje na všechny z nich, jelikož byli pravomocně odsouzeni za totožný skutek, i když jen některým byl již také uložen trest, a čekají tak jenom na výkon trestu. U toho došlo rovněž k pravomocnému odsouzení ve smyslu vyslovení viny, tedy uložení trestu se předpokládá. Zrušení rozsudku švýcarským odvolacím soudem ve vztahu k některým obžalovaným včetně mého klienta se týká pouze určité redukce trestu ve prospěch těchto obžalovaných vzhledem k délce trestního stíhání.
Co se ale týká hlavního problému, to je určitá nekomunikace mezi státním zástupcem a zdejším soudem, protože ten neměl úplné informace ohledně odvolacího rozhodnutí švýcarského soudu s tím, že samotná předsedkyně senátu si musela vyžádat informace od švýcarské strany. Švýcarská strana jí poskytla rozsudky, a na otázku, kdy nastoupí k výkonu trestu, však nijak neodpověděla. Pouze sdělila, že odpověď na otázku, jak budou tresty vykonávány, a kdy, je příliš komplikovaná.

Jaké je tedy vymezení skutku v obžalobě? Obžalovaným hrozí pět až deset let vězení a také to, že jim soud uloží povinnost nahradit způsobenou škodu. Švýcarský soud manažery potrestal vězením od roku a čtyř měsíců do čtyř let a čtyř měsíců.
Jsem přesvědčena, že co do vymezení skutku, se obě obžaloby neliší, respektive skutky obsažené v české obžalobě byli součástí švýcarské obžaloby a švýcarské soudy se s nimi vypořádaly. To znamená, že pro totožné skutky jsou totožné osoby již po druhé obžalovány a budou souzeny. Obžaloby se liší v zásadě pouze právní kvalifikací. To, co označuje česká obžaloba jako zneužití informací v obchodním styku, tak to kvalifikovala švýcarská obžaloba jako trestný čin zpronevěry. To znamená, že švýcarská strana považovala již prvotní převod finančních prostředků z MUS za protizákonný a následné převody v zahraničí považovala za legalizaci výnosů z trestné činnosti. Česká strana toto obchází, když převody v zahraničí kvalifikuje jako zneužití postavení v obchodním styku. Nicméně věcně se stále bavíme o těch stejných finančních prostředcích, o těch stejných převodech. A pokud se týká podvodu, tak je tento trestný čin jak v české, tak ve švýcarské obžalobě popsán co do podstatných znaků rovněž velmi podobně a je shodně kvalifikován jako podvodné jednání.

Advokátka Katarína Kožiak Foto: Twitter

Oslovila česká justice švýcarskou stranu?
Soud se aktuálně k tomu postavil takovým způsobem, že máme nařízeno hlavní líčení v několika termínech, nicméně ještě před tím soud oslovil švýcarské orgány s tím, že sám vyslovil názor, že se může jednat o totožné skutky. Je pravdou, že v tomto případě český soud potřebuje mít oficiální překlady švýcarských rozsudků, aby postavil najisto, zda domněnka, že se jedná o totožné skutky, je opravdu naplněna.  Myslím si, že pokud k tomu český soud dojde, tak je namístě, aby zjišťoval, kdo z obžalovaných má uložený jaký trest švýcarskými soudy, a jakým způsobem, a zda-li je ten trest vykonáván.  V takovém případě by měl také přemýšlet nad tím, jestli má smysl vůbec český proces vést z hlediska zásady hospodárnosti a efektivity, zda není v tomto případě lepší hlavní líčení odročit do doby, než bude postaveno na jisto, že u jednotlivých obžalovaných je již trest vykonáván.

V čem by se tedy proces v ČR a ve Švýcarsku mohl lišit?
V opačném případě podstoupíme naprosto stejný proces, se stejnými důkazy, se stejnými svědky, kteří budou vypovídat tak, jak již vypovídali u švýcarských soudů. Budou se platit stejné náklady řízení, a z tohoto pohledu je to naprosto absurdní. Navíc si myslím, že postavení klientů je teď takové, že ví, že už byli odsouzeni. Proto, aby ještě stáli před českým soudem, má sice nějaký význam, aby mohli objasnit okolnosti celého případu, což jim bylo u švýcarských soudů v určité fázi znemožněno, ale jiný než morální a mediální aspekt už jejich výpovědi dle mého názoru mít význam nebudou. Rovněž je na místě se ptát, zda by mohl jakýkoliv soud na světě přistupovat k obžalovaným nezávisle a nezaujatě při vědomí, že soudí již odsouzené.

V čem konkrétně naopak vymezení skutků liší?
Co se týká zneužití postavení v obchodním styku, které kvalifikoval švýcarský soud jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, tam nastala situace, kdy český státní zástupce přistoupil k hodnocení převodů mezi zahraničními entitami, tedy nikoli přímo k vyvádění peněz přímo z MUS, ale k převodům mezi dceřinou společností MUS a fondem.  Absurdnost takové kvalifikace a takového hodnocení spočívá zejména v tom, že v té době, kdy k převodům docházelo, už jsme mohli hovořit o koncernu. Je tedy vůbec otázkou, zda v rámci koncernu skutečně můžeme kvalifikovat převody mezi společnostmi jako převody, které jsou k újmě jedné nebo druhé společnosti. Já myslím, že se nacházíme v jednom rámci a v jedné skupině. Byl tam klasický vztah mezi ovládanými a ovládajícími osobami, což je naprosto běžná situace. Ostatně i Obchodní zákoník tomu věnuje několik ustanovení, a požaduje pouze, aby existovala mezi těmito společnostmi ovládací smlouva, a jinak se na to pohlíží jako na legitimní situaci.

Je tato obhajoba podpořena nějakými jinými, nezávislými důkazy?
Existují jak audity MUS, tak zahraničních entit, které každoročně přezkoumávaly tu skutečnost, jestli vložené finanční prostředky ze strany MUS mají na druhé straně odpovídající aktiva. Tyto audity vždycky vyžadovaly a přezkoumávaly hodnotu akcií, která stála proti těm finančním prostředkům.  A vždycky konstatovaly, že ta hodnota tam existuje, což znamená, že ty akcie nebyly nijak devalvované, a jejich hodnota vždycky odpovídala vloženým finančním prostředkům. Bylo to v zásadě hledání cesty jak „držet“ a kontrolovat vlastní akcie, aniž by došlo k porušení restrikcí týkajících se nabývání vlastních akcií. Je potřeba se na ten případ především podívat očima devadesátých let, ve kterých se odehrával, protože v té době krachovala jedna banka za druhou, a samotná MUS přišla o sto miliónů korun, jelikož banka, u níž měla peníze, tenkrát zkrachovala. Takže z pohledu tehdejšího managementu se jevilo jako nesmírně rizikové mít jakékoli finanční prostředky uložené v bance. Takže pokud se rozhodli převést finanční prostředky oproti odpovídající ceně akcií do zahraničí, tak pouze jednali s péčí řádného hospodáře, protože nenechávali peníze v tehdy rizikových českých bankách. To je jedna věc. Druhá věc je, že ty akcie jako takové existovaly na volném trhu. Mohl je nakupovat kdokoli, a pokud se nakumuloval větší balík akcií MUS, měl vyšší hodnotu, než menší balíčky. V tom jediném spořívala celá byznys oportunita. V okamžiku, kdy existoval větší balíček, bylo přirozené hledat investora v zahraničí. Tímto investorem měla být společnost Appian, která ale později od toho obchodu odstoupila, což nutně vedlo k hledání řešení co s tím dál.

V čem měl podle obžaloby spočívat trestný čin podvodu?
Podle obžaloby měl podvod spočívat v tom, že český stát, který byl méně než padesátiprocentním vlastníkem, měl rok před tím, než došlo k prodeji, dostat povinnou nabídku na odkup akcií. Dovozuje se to právě spojením jednotlivých entit, které ovládaly v tu dobu majoritní balíček, čímž mělo dojít k překročení podílu pro podání povinné nabídky o 0,02%. To má opět několik právních problémů, jelikož některé z těch akcií byly jednou ze společností ze skupiny Newton, která byla obchodníkem s cennými papíry, drženy pro třetí osoby, jejich klienty, které byly nezávislé. Nicméně státní zástupce to vykládá tak, že i tento obchodník s cennými papíry byl propojen se zbytkem těch zbývajících entit. To si osobně nemyslím, protože k tomu není ani dostatečný důkaz ve spisu. Ale zejména je tu absurdní tvrzení obžaloby, že jednotliví členové vlády, kteří v tu dobu schvalovali nákup akcií, si mysleli, že prodávají akcie někomu jinému, než prodávali. Přitom se stačí podívat na tehdejší usnesení vlády, kterým se ten nákup akcií schválil, a je z toho zřejmé, kdo je kupující, že to byla společnost Investenergy, a nikoli společnost Appian, která už v tu dobu neměla zájem, respektive ani nemohla nakoupit, protože Stephen Norris, který americký Appian v tu dobu reprezentoval, prošel krachem. Navíc i média již v té době byla plná zákulisních informací o účasti manažerů MUS na odkupu akcií.

Nespočíval ale podvod už v tom, že manažeři nakupovali akcie za peníze MUS
Samozřejmě, že toto je takovým leitmotivem obžaloby, a že tedy MUS kupovala akcie za své vlastní prostředky. Tak tomu ale právně nebylo. Navíc je nutno říci, že v období, než se ten nákup realizoval, a i několik let později, dokonce do současnosti, obchodní zákoník počítá s možností nabývat majetek společnosti za její vlastní prostředky. Toto považuje i v dnešní době stát za povolené, a pokud v té době obchodní zákoník v tomto smyslu nepočítal s nabýváním vlastních akcií, můžeme se bavit maximálně o porušení Obchodního zákoníku, ale rozhodně to nepatří do roviny trestního práva. Pokud MUS nabývala jakýkoli majetek, v tomto případě akcie za vlastní finanční prostředky, které měly sloužit k sanacím, nicméně nebyly pro tento účel nijak vázány, tak je to jenom přesun majetku z jedné kapsy do druhé, jelikož v té době byl již vytvořen koncern.

Obžaloba nicméně tvrdí, že obžalovaní působili jako organizovaná skupina a jednali podle předem připraveného plánu, který měl vyvolat zdání legálnosti celého procesu ovládnutí MUS.
Toto tvrzení je pouhým hodnotícím soudem obžaloby. Je naivní si myslet, že na počátku se sešli obžalovaní a vymysleli ďábelský masterplan s cílem ovládnout MUS za její vlastní finanční prostředky, který měl poškodit samotnou společnost a stát. Jednak není pravdou, že by byl v tomto v případu kdokoliv poškozen. MUS prošla díky tehdejším manažerům úspěšnou reorganizací a funguje dodnes na rozdíl od skutečně vytunelovaných a dnes již neexistujících podniků. Dále, to co označuje obžaloba za plán, byla velká řada kroků reagujících na nejrůznější události včetně změny právních předpisů v průběhu několika let. Nic takového není možné naplánovat.

Dušan Šrámek