Konference Nejvyššího soudu: Kněžínek ocenil, že Šámal chce dát prostor kandidátům „zvenčí“

Uvítací recepce předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala zahájila v pondělí 5. listopadu večer program brněnské části mezinárodní konference "Nejvyšší soudy v měnící se době" Foto: NS

Ke stému výročí vzniku nejen samostatného Československa, ale především jeho Nejvyššího soudu (vznikl v listopadu 1918), uspořádaly jeho nástupnické organizace, tedy Nejvyšší soud České republiky a Nejvyšší soud Slovenské republiky společnou mezinárodní konferenci „Nejvyšší soudy v měnící se době“.

Pořadatelé připravili celkem čtyři odborné panely zaměřené jak na historický vývoj Nejvyšších soudů v uplynulých sto letech, tak na aktuální problémy a leckteré nedořešené otázky.
Mezi aktivními účastníky konference je řada významných představitelů, včetně předsedy Mezinárodního trestního soudu v Haagu Chile Eboe-Osujiho, předsedy Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Lucemburského velkovévodství Jeana-Clauda Wiwiniuse, generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie Michala Bobka či soudce Odvolacího soudu 2. obvodu USA Johna M. Walkera, Jr.

Brněnskou část konference po oficiálním zahájení otevřel svým projevem předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský.
Připomněl, že oddělení jednotlivých složek státní moci nesmí být chápáno jako nepřekročitelná betonová zeď, ale naopak tyto složky musí působit společně, byť v systému vzájemné kontroly, brzd a protivah, aby se žádná z nich nestala tou dominantní. To se podle něj týká i nezávislostí soudní moci, která nemůže znamenat izolovanost justice, ale naopak její funkční propojení s mocí zákonodárnou i výkonnou. Současně je ovšem třeba hlídat, kdy už vnější působení tuto nezávislost ohrožují, což v řadě svých nálezů posuzoval právě Ústavní soud. Rychetský uzavřel, že nezávislost je tím nejcennějším, co moderní justice může nabídnout, je však „nutné si ji vysedět, vyvzdorovat a protrpět … Specifickou formou soudcovské práce je osamělost. A právě z této osamělosti – z odřeknutých obědů, z nepřijatých dárků a z osamělých nocí u počítače se rodí skutečná nezávislost soudce. A až z nezávislých soudců se pak může zrodit nezávislé soudnictví.“

Právě otázce nezávislosti byla věnována i značná část prezentace celé konference. Kromě předsedů pořádajících soudů (Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu České republiky a Daniela Švecová, předsedkyně Nejvyššího soudu Slovenské republiky) se jí účastnili rovněž nově zvolený předseda sítě předsedů NS EU a současně předseda Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Lucemburského velkovévodství Jean-Claude Wiwinius a také ministr spravedlnosti ČR Jan Kněžínek (za hnutí ANO). Zejména mezi ním a předsedou Šámalem to přitom místy poněkud jiskřilo kvůli dlouhodobě odlišným názorům na aktuálnost ustavení Nejvyšší soudcovské rady, která by právě větší nezávislost justice měla garantovat. Oba se sice shodli na tom, že nejprve je třeba jasně definovat požadavky na kvalifikaci, hodnocení a kariérní růst soudců, které musí být obsaženy přímo v zákoně, nikoliv jen podzákonnými normami (jak se o to v závěru minulého volebního období pokoušel ministr spravedlnosti Robert Pelikán).

Šámal vzal na vědomí Kněžínkův názor, že „zřízení Nejvyšší soudcovské rady není předmětem tohoto volebního období“, současně ale varoval, aby se tato otázka opět neodsunovala. „Já si nedokážu přestavit a řeknu to na rovinu, že tyto otázky (hodnocení soudců, kariérní růst atd.) budeme řešit bez orgánu, který zastřešuje soudnictví jako celek. Máme zde už nálezy Ústavního soudu, které jednoznačně říkají, že toto nemůže dělat ministerstvo spravedlnosti, že to je jednoznačný vnik moci výkoné do justice, jak o tom právě hovořil Pavel Rychetský.
Chápu, že pro výkonnou moc je to nepříjemné, protože se musí vzdát určitého mocenského postavení vůči justici, ale my se té otázce skutečně nevyhneme a pro justici to rozhodně není odložená záležitost.“ To, že Nejvyšší soudcovská rada nezvyšuje uzavřenou a izolovanost soudní moci, dokazuje podle předsedkyně Nejvyššího soudu Slovenské republiky Daniely Švecové právě slovenský model.

Tamní radu tvoří celkem 18 členů – z toho je jen polovina vybraná přímo z řad justice, po třech nominantech má pak prezident, vláda a parlament. Podobný model je například v Itálii, kde pak Nejvyšší soudcovská rada podle Pavla Šámala nachází s politiky společnou řeč a daří se jí i přímo v parlamentu prosazovat významná rozhodnutí pro justici. Naopak podle Jeana-Paula Wiwiniuse v Lucembursku Nejvyšší soudcovskou radu prosazuje ministerstvo spravedlnosti, zatímco odmítavě se k jejímu ustavení staví justice, protože zatím nedošlo ke shodě, jakým způsobem vybírat „nejustiční členy“. Téma „izolovanosti“ justice bylo probráno i z dalších úhlů pohledu.

Jan Kněžínek ocenil úsilí předsedy NS ČR Pavla Šámala dát na Nejvyšším soudu prostor rovněž soudcům, kteří nepřicházejí přímo z řad justice, ale „zvenčí“. To by mělo být do budoucna pravidlem také na soudech nižších stupňů a promítnout se přímo do Zákona o soudech a soudcích, i když předcházet by tomu podle ministra měla ještě rozsáhlá debata. Připomněl, že obecně není zastáncem příliš častých a rychlých změn právních předpisů, protože to oslabuje právní vědomí a tím i princip právního státu. Leckdy stačí na společenský vývoj reagovat pouze sjednocováním judikatury Nejvyšším soudem. Zákonům přijatým parlamentem teprve tento proces dává skutečný obsah, tato cesta je ovšem poměrně dlouhá, a pokud bude docházet k neustálým novelizacím, judikatura skutečný právní stav nikdy nedožene.

Všichni účastníci briefingu se shodli rovněž na nutnosti prezentovat zásadní rozhodnutí justice tak, aby by byly široké veřejnosti nejen snadno dostupné, ale především pochopitelné. První požadavek je přitom dnes již poměrně snadno realizovatelný – většina vrcholných soudů, včetně NS ČR i NS SR uveřejňuje svá rozhodnutí na internetu, přestože se jedná o tisíce případů ročně (pro srovnání – lucemburský NS vydává ročně asi 250 rozhodnutí a ÚS vynesl 130 nálezů za posledních 20 let).
Jan Kněžínek prozradil, že v budoucnu by se měla na internetu objevovat rozhodnutí soudů všech stupňů jako další prvek kontroly soudní moci. Problémem přinejmenším v České republice je ovšem velmi nízké právní povědomí veřejnosti, protože základní a střední školství mu nevěnuje téměř žádnou pozornost.
Navíc tomu nepřeje ani dnešní doba zaměřená především na velmi krátká sdělení, kterými nelze složité právní otázky dobře prezentovat. Alespoň částečným řešením je praxe NS ČR, který svolává tiskové konference i k některým konkrétním kontroverzním rozhodnutím. Předseda Pavel Šámal si ovšem posteskl, že ani to leckdy nestačí, pokud veřejnost nechápe, že i Nejvyšší soud je vázán příslušnými zákony, které může pouze vykládat, nikoliv však měnit. Přesto kvituje s povděkem, pokud se o rozhodnutích NS diskutuje, byť třeba ve vypjatém duchu.

Ivan Holas