Kateřina Šimáčková: Ideální postava soudce neexistuje

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková Reprofoto: ČT

Jsou různé cesty, jak může vypadat personální obsazení soudu. Nejlepší podle ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové je, aby soud byl pestrý a byl složen z lidí s různými kariérami a životními zkušenostmi. Uvedla to v posledním čísle časopisu Státní zastupitelství. Rozhovor ve spolupráci s vydavatelstvím Wolters Kluwer nyní přináší i Česká justice.

V roce 1992 jste byla asistentkou soudce Antonína Procházky. Jaké to bylo, v šestadvaceti letech stát u zrodu českého ústavního soudnictví?
Pro mě to byla mimořádná příležitost setkat se s lidmi, kteří stáli u počátku proměny z práva totalitního režimu do práva demokratického právního státu. Nebyl to jen pan doktor Procházka, ale i ostatní soudci. To byly iniciační zážitky, u soudu byli zastoupeni nejen lidé se zkušenostmi boje s komunismem, jako právě doktor
Procházka, ale i velmi moderně uvažující internacionalisté, jako třeba Jiří Malenovský nebo paní doktorka Strážnická.

Který tehdejší judikát Ústavního soudu vás nejvíce zaujal?
Tak třeba teď v Benátské komisi hodně hovoříme o judikatuře k lustračním zákonům. Velmi zajímavé pro mě bylo rozhodnutí týkající se pracujících důchodců a jejich účasti na daňovém a sociálně zabezpečovacím systému. Tehdy poprvé jsme řekli velmi důležitou věc,
že když nějakou zranitelnější skupinu zvýhodníte, tak to neznamená zakázané znevýhodnění ostatních. Dnes nám to připadá úplně samozřejmé, ale tehdy to bylo veliké téma debaty.

Jako své tři největší vzory uvádíte ústavní soudce Antonína Procházku, Vladimíra Klokočku a Elišku Wagnerovou. Proč?
Antonín Procházka je ilustrací takového zjednodušujícího pravidla, že nejlepší kvalifikací pro ústavního soudce je čas strávený ve vězení za účast v boji za demokracii. To byl člověk, který za svoje názory ručil mnoha lety ztracené osobní svobody. Setkání s profesorem Klokočkou pro mě bylo mimořádně zajímavé v tom, že jsem v českém prostředí potkala skutečného německého profesora ústavního práva. Dlouhá léta žil v Německu a tam učil ústavní právo. On nám ukazoval, jakým způsobem se tam přemýšlí o právu, v zemi, kde se padesát let vyvíjela lidskoprávní doktrína i judikatura. Byl to vynikající pedagog, který dokázal velmi jednoduše mluvit o velmi složitých věcech. Eliška Wagnerová je pro mě inspirativní svým životním osudem, nedávno jsem studentům na přednášce doporučovala, aby si přečetli knihu Padni komu padni, kterou o ní napsal Tomáš Němeček. Všechny velké právní případy, kterými se zapsala do dějin ústavního soudnictví, velmi úzce spojovala s konkrétními lidskými osudy.

Práva jste vystudovala v době, kdy nešlo příliš čekat, že tu jednou bude nějaké nezávislé soudnictví. Jak jste viděla svoji kariéru?
Věděla jsem, že budu žít v režimu, ve kterém stejně nikdy žádnou pracovní kariéru neudělám. Byla jsem schopna udělat kompromisy, abych mohla studovat, ale rozhodně ne takové, abych mohla stoupat výš po kariérním žebříčku. Moje maminka lékařka se mi
snažila vysvětlit, že člověk je šťastný tehdy, když dělá práci, ve které může pomáhat konkrétním lidem. Jedním takovým řemeslem je to její, a když chce člověk dělat humanitní vědy, je podobným oborem právo. Musím říct, že brněnská právnická fakulta v 80. letech nebyla místem, kde bych se cítila úplně šťastna. Uvědomila jsem si, v jak pokrytecké době žijeme, opakujeme nějaké floskule a vlastně ani nikdo nechce, abychom jim věřili, jen abychom jejich memorováním projevovali loajalitu k režimu.

Do soudcovského taláru, nejprve na Nejvyšším správním soudě, jste se dostala takovým anglosaským stylem. Měla jste roky zkušeností advokátky a vyučující na právnické fakultě. Co říkáte na argument zastánců klasického kontinentálního modelu, kteří říkají, že lidem přišlým zvenčí chybí znalost soudcovského řemesla?
Co je to soudcovské řemeslo? Pokud je to dobře postavit právní argumentaci, to musíte umět jako advokát i jako akademik. Pokud je to poznat práci soudců, pak jako advokátka jsem jí viděla mnohem více než standardní soudce, protože jsem se soudila po celé republice. Pokud je to znát nějaké procedury, v naší justici je velké množství postupů, které jí spíše škodí, takže myslím, že není špatné, když sem tam přijde někdo, kdo mluví spíše hlasem účastníků řízení než hlasem toho, co je užitečné a pohodlné pro soudce.

Jaký způsob výběru soudců by měl převážit?
Myslím si, že neexistuje ideální postava soudce. Jsou různé cesty, nejlepší je, aby soud byl pestrý, byl složen z lidí s různými kariérami a životními zkušenostmi. Takovým soudem je v České republice jen Nejvyšší správní soud, kde se setkávají lidé s velkou zkušeností
buď z advokacie, nebo ze správních úřadů, legislativy, a tradiční kariérní soudci. Myslím, že jim to velmi prospívá, soud je schopen uvědomit si pohledy všech stran.

Už když vás před pěti lety jmenovali na Ústavní soud, někteří novináři vás označovali za novou Elišku Wagnerovou. Cítíte se tak?
Takové přirovnání bych považovala za poctu. Mám pocit, že ona je právě tou soudkyní, která hodně myslí na účastníky řízení, zatímco ostatní soudci někdy spíš upřednostňují soudcovský stav a spokojí se s formálním vyřizováním případů. Na rozdíl od ní se nedívají
na právo očima jeho skutečných konzumentů.

Tehdy jste v jednom rozhovoru uvedla, že nebudete zasahovat do věcí více, než je nezbytně nutné. Daří se vám to? Zrovna Elišce Wagnerové její kritici vyčítali přílišný aktivismus.
Právní systém, a to jak zákony, tak soudní rozhodnutí, jsou ve třetí dekádě Ústavního soudu obecně kvalitnější. Máme docela dobře fungující justici, velmi často kvalitní rozsudky. Z podstaty věci proto Ústavní soud může být o něco zdrženlivější, není třeba systém
korigovat tak často jako dříve.

Ve vaší judikatuře zdůrazňujete tak zvané právo na účinné vyšetřování, které se týká určité úzké kategorie trestných činů. Kde se ta doktrína zastaví, bude se jednou týkat každého trestného činu?
To ani není možné, abychom nerozmělnili ochranu těch nejdůležitějších základních práv. Evropský soud pro lidská práva ty pozitivní povinnosti státu v oblasti trestního práva zdůrazňuje při ochraně života a práva nebýt vystaven ponižujícímu a nelidskému zacházení
či mučení. Přidává největší excesy v oblasti ochrany soukromí a osobní svobody a zákazu otrocké či nucené práce. Tam má stát opravdu mnohem větší míru pozitivních závazků odhalit trestnou činnost a pořádně ji vyšetřit. Samozřejmě tomu nemůžeme postavit na roveň například zásahy do majetku. Pro mě je nejdůležitějším tématem, když se uvedených zásahů do práv člověka dopustí policisté, dozorci ve věznici nebo jiní reprezentanti státu. K tomu se stát musí postavit čelem, jde o mnohem závažnější povinnost než
například vyšetření běžného majetkového deliktu.

Jedním z kontroverzních judikátů je ten ve věci rekognice v trestním řízení, kde jste napsala disent. Tady se nabízí otázka, do jaké míry má Ústavní soud přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy.
Většinový názor Ústavního soudu byl takový, že se rekognice nedělá tak, že některé fotografie vůbec neodpovídají popisu pachatele a navíc se fotka podezřelého
opakuje ve dvou sadách. Proto jsme v tom rozhodnutí stanovili základní pravidla, která se u rekognice nesmí porušit. Listina základních práv a svobod ukládá respektovat princip presumpce neviny. Jsem přesvědčená, že v tomto konkrétním případě nebyl předložen
dostatek důkazů k odsouzení našeho stěžovatele, nebyl tedy dodržen ústavně požadovaný důkazní standard pro odsouzení. V takovém případě musí ústavní soudce shledat, že byl porušen princip presumpce neviny… Je to jediný případ, kdy jsem v trestní věci vyjádřila
disent. To nesvědčí o mém přílišném aktivismu, dělají to i další ústavní soudci – vzpomínám například disent profesora Musila proti odsuzování každého kapsáře za neoprávněné opatření platební karty.

V případu ústavní stížnosti soudce Kamila Kydalky říkáte, že soudce se nemá sám příliš aktivně zapojovat do volební kampaně a plédovat pro nějakého kandidáta. Právní řád však soudcům umožňuje být členy politických stran. Není ta situace trochu schizofrenní?
Myslím, že ne. Když se podíváme na stanovy jednotlivých politických stran, z povinností straníků implicite vyplývá, že by mohly být v rozporu se zásadou soudcovské nezávislosti. Soudce nemá explicitní zákazy, ale má povinnost přispívat k důvěryhodnosti justice, její legitimitě, nezávislosti a nestrannosti. Důležité je přitom nejen to, aby justice nezávislá a nestranná skutečně byla, ale aby i tak na lidi působila. Obávám se, že soudce, který se vyjadřuje na předvolebních letácích, byť v komunální politice, nesplňuje u lidí představu soudcovské zdrženlivosti. Kromě toho musí být soudce loajální k základním hodnotám ústavního systému, lidé od justice očekávají, že se bude tvářit hodně nestranicky. Právě v zemích, v nichž v minulosti byly velké politické tlaky na justici, je třeba mít postavenou zeď mezi spravedlností a politikou ještě přísněji než jinde. Například v Německu mohou
soudci kandidovat do obecních zastupitelstev, jsou země, ve kterých je určitá politická aktivita soudce možná. Ale všimněte si, že když si přečtete deníky ve všech západoevropských zemích, nenajdete vyjádření soudce k politické otázce. To se samozřejmě netýká politických otázek v oblasti organizace justice.

Jak vypadá běžná práce ústavního soudu, kolik hodin denně na něm strávíte?
Strávím tam hodně času, asi víc než ostatní kolegové a než činí běžná pracovní doba. Všichni máme tři asistenty, někdy ty úvazky dělím, abych měla specialisty na konkrétní otázky. Většinou mám dva kmenové asistenty na každodenní práci, pak na čtvrtúvazek trestního specialistu, dále mám specialisty z organického ústavního práva, kterému se nevěnuji tolik, jako základním právům.

Jaká je spolupráce s kolegy, ať už v plénu nebo senátu? Je tam dělná atmosféra?
Určitě. Jsou tam uznávaní specialisté z jednotlivých právních oborů. Musím říct, že se mi o něco lépe spolupracuje s právními praktiky, kteří jsou zvyklí pracovat se spisem a každodenně řešit řadu sporů a případů. Chápou, že právo je v první řadě nástroj rozhodování konkrétních sporů a konkrétních lidských případů. Akademici mi zase otevírají obzory a otázky, které by mě nenapadly.

Jste členkou Benátské komise Rady Evropy. Nedávno jste vydali kritickou zprávu o situaci v polské justici. Sledujete Polsko i nadále a je to varování pro ostatní státy?
Byla jsem mezi zpravodaji, kteří připravovali zprávu k zákonu o polské prokuratuře. Protože váš časopis Státní zastupitelství se této problematice často věnuje, musím říci, že stanovisko Benátské komise dokonce tento časopis dvakrát citovalo. Hodně mi to pomohlo,
je vidět, že čeští státní zástupci se o situaci v Polsku zajímají. Právě zákon o prokuratuře se stal jedním z největších jablek sváru mezi Evropskou unií a Polskem. Naše stanovisko bylo jedním z klíčových, které EU použila při aktivaci článku 7. Situaci nadále sledujeme
a je třeba říci, že se moc nezlepšuje. Pro mě jsou nejzajímavější na celém polském mementu dvě věci. Nejčastější argumenty zákonodárce, proč je třeba prokuraturu centralizovat, proměnit, zefektivnit a zrychlit, byly špatné kroky, které prokuratura přijímala v době před nástupem Práva a spravedlnosti. Nejlepší imunizací proti tomu, aby k takovým změnám došlo, je, když bude justice pracovat co nejlépe a legitimně, což znamená i ukazovat veřejnosti, jak pracujeme, proč pracujeme tak jak pracujeme, a že naše práce má výsledky. Myslím si, že polská prokuratura i justice byla velmi
zapouzdřená, lidé měli za to, že nefunguje k jejich prospěchu, neměla vysokou legitimitu ve společnosti. To velmi usnadnilo omezení nezávislosti justice a politické zásahy do trestního řízení a vedení obžaloby.

Bude mít politická moc ve visegrádském regionu pokušení polský model realizovat i jinde?
Obávám se, že ano, ostatně ještě dříve než v Polsku docházelo k nepřijatelným změnám v Maďarsku. Tam ty změny byly ještě nebezpečnější v tom, že Orbán na rozdíl od Kaczynského měl ústavní většinu, a ústavní změny zasahující do principů právního státu
se z pozice mezinárodních orgánů kritizují mnohem složitěji. V Maďarsku byl útok silnější vůči justici než vůči prokuratuře. V Polsku to začalo Ústavním soudem, pak přišla na řadu prokuratura a obecná justice.Velmi často jde o přechodná ustanovení, která mění starý systém v nový a v jejichž rámci se systémy zbaví těch „nebezpečných“ lidí, kteří nejsou poslušní. Tím se dostávám k druhému polskému mementu. Tamní prokuratura i justice byly hodně uzavřeny příchodu nových lidí, obyčejní mladí právníci se tam velmi těžko dostávali. A proto přivítali všechny ty změny, protože jim to umožnilo kariérní postup – vstoupit do justice nebo nastoupit na místa těch odstraněných neposlušných. Někdy jsem z toho měla skoro takový pocit jako z Československa 70. let, vždy když politický systém odstraní neposlušné, najdou se ti poslušní, kteří rádi jejich místa obsadí. A bohužel si nemohu být jista, zda česká justice funguje tak, aby ji občané byli ochotni bránit, pokud do ní politická moc bude chtít zasahovat.

Na fakultě učíte s přestávkou už od počátku 90. let. Vyvíjí se nějak profil studenta práv?
Určitě se mění způsob výuky. Myslím, že na výchově a vzdělávání mladých právníků by se měli podílet i právní profesionálové, nejen akademici, někdy říkám jako vtip, že na medicíně taky kromě patologů učí i chirurgové. Hlavní část pedagogické činnosti zaměřuji na to, aby studenti získali i profesní dovednosti a začali přemýšlet třeba i o profesní etice. Dnešní právníci dostávají mnohem pestřejší nabídku specializací a zlepšování se v různých dovednostech, zejména v právní argumentaci.

Letos v květnu se vaše rodné Brno dostalo do celostátních médií kvůli narušení divadelního představení skupinou jménem Slušní lidé. Co si o tom myslíte?
Asi je to pořád boj o to, jak definujeme svobodu, její hranice. Obecně mě velmi udivuje, jak často jsou ve 21. století náboženské symboly a jejich užívání předmětem sporu, přijde mi zajímavé, že to ještě může vzbudit takové emoce. Běžný liberální pohled ať si každý užívá symboly, jaké chce, získává poslední dobou palčivý nádech. Ale ke konkrétní kauze se nemohu vyjadřovat, protože může skončit u Ústavního soudu.

Eliška Wagnerová přešla z Ústavního soudu rovnou do vysoké politiky. Přemýšlela jste do budoucna o něčem takovém?
Politika je povolání, Eliška Wagnerová se jí zabývala jak v disentu, tak na začátku 90. let, je jí bližší. Já jsem dostudovala práva v jednadvaceti letech a od té doby každý den až do dneška dělám právničku. Politiku by měli dělat lidé, kteří jsou opravdu politici, mají politické dovednosti a zabývají se jí. Člověk by měl pracovat v oblasti, ve které je nejlíp vycvičen, a tou je u mě určitě právo.


JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D. (* 1966)
Vystudovala brněnskou právnickou fakultu (1988), kde dnes působí jako vyučující na katedře ústavního práva a politologie. V roce 1992 byla asistentkou ústavního soudce Antonína Procházky, v letech 1994 až 2009 pracovala jako advokátka. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Nejvyššího správního soudu, od roku 2013 je ústavní soudkyní. V letech 2007 až 2009 byla členkou Legislativní rady vlády. Od roku 2010 je členkou Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise) za Českou republiku. Je autorkou několika právnických učebnic.


Tento článek přebíráme z časopisu Státní zastupitelství. Vydavatelem časopisu je společnosti Wolters Kluwer, časopis můžete získat zde.