Soudce Aleš Pejchal: Prvky Úmluvy zná lidstvo velmi dlouho, proto přežilo

Soudce ESLP Aleš Pejchal Foto: Irena Válová

Nesvěřujme ty nejdůležitější otázky směřování dalšího života na planetě fachidiotům, kteří sebe sama bez nejmenších pochybností považují za elitu. Také Afrika má svůj soud pro práva člověka a národů. Existuje-li mezinárodní smlouva o africké Chartě práv člověka a národů, proč porušení lidských práv Afričanů a azylová řízení neřešíme v Africe, říká v rozhovoru o mezinárodních úmluvách, o tom, kdo je vytváří a jak je vykládat, soudce Evropského soudu pro lidská práva Aleš Pejchal.

Jako soudce Evropského soudu pro lidská práva žijete ve Francii nedaleko Štrasburku. Nedá mi proto nezeptat se na situaci ve Francii, kde protestující lidi rozhání policie slzným plynem a obrněnými vozy. Ostatně i ve Štrasburku byla slzným plynem rozehnána demonstrace Kurdů u budovy vašeho soudu. Očekáváte zvýšený počet stížností občanů k Soudu proti Francouzské republice, ať už podle Článku 11 – svobody shromažďování a sdružování nebo podle Článku 10 – Svoboda projevu nebo dokonce v případě násilného zásahu proti občanům a jejich zadržování podle Článku 3 – zákaz mučení? Nemyslíte si, že Francie třeba podle vzoru Turecka odstoupí od části Úmluvy nebo dokonce pozastaví své členství v Úmluvě?
Těch otázek je trochu moc a já jsem jenom český právník a nikoli francouzský věštec. Ale pojďme to zkusit od konce. Francie už článek 15 Úmluvy využila a o odstoupení od svých závazků pro naléhavou situaci informovala generálního tajemníka Rady Evropy, tuším v listopadu 2015. Bylo to po sérii atentátů, které šly poměrně rychle za sebou. No a opatření, která francouzská státní moc přijímala (včetně vyhlášení výjimečného stavu), nemusela být vždy v souladu s jednotlivými články Úmluvy. Turecko totéž učinilo až po Francii, a to v červenci 2016. Francie si tedy z nikoho vzor nebrala. Jenom ve velmi složité vnitrostátní situaci využila článku 15 Úmluvy s tím, že přijímaná opatření v žádném případě nemohla porušovat články 2, 3, odstavec 1 článku 4 a článek 7 Úmluvy. Totéž se týká Turecka. Holt vládnout není vždy procházka růžovým sadem a podobnými principy se řídilo již republikánské zřízení ve starém Římě, kdy v době ohrožení státu dva konzuly střídal diktátor. Je dobře, že Úmluva na takovéto situace moudře pamatuje. Ale samozřejmě členské státy Rady Evropy k využití článku 15 Úmluvy musí přistupovat s krajní odpovědností.
Pokud jde o první sérii dotazů, pak předesílám, že na ně odpovídám den poté, kdy přímo ve Štrasburku došlo k vražedným útokům na vánočních trzích. To je důležité zdůraznit. Lidská komunita je nesmírně složité uskupení a je krajně obtížné činit prognózy. Jakýkoli soud se zabývá pouze případy, které jsou mu předloženy k posouzení. A lidé se chovají spontánně. Někdy mají potřebu si stěžovat, jindy překonají krajně složitou situaci bez toho, že by hledali berličku soudu. Tím mám na mysli jak jednotlivé postižené občany tak na druhé straně lidi, kteří představují, zosobňují státní moc. Domluvit se lze na všem a každý rozumný soudce si přeje, aby jej lidská komunita, jejíž je součástí, potřebovala co nejméně. Tož vás asi neuspokojím, ale jinak odpovědět neumím.

Za začátku rozhovoru si rovněž nemohu odpustit otázku na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, která upravuje smlouvy mezi suverénními a svobodnými státy. V souvislosti s tzv. Brexitem nyní uvedl generální advokát Soudního dvora EU Campos Sánchez-Bordona, že Británie může od mezinárodní smlouvy o Brexitu ještě odstoupit před jejím uzavřením, neboť Lisabonská smlouva je smlouvu podle Vídeňské úmluvy. To považuji za mimořádně významné.
Často ve svých disentech k Vídeňské úmluvě odkazujete s tím, že Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách je mezistátní smlouvou podle Vídeňské úmluvy. Podle Vídeňské úmluvy nelze jít nad rámec smluvního ujednání a ani státy ani soud se nesmí dopouštět širokých výkladů, které dávají vzniknout novým právům, nárokům, odvozeninám od práv a základních svobod.
Mohl byste vyložit působení Vídeňské úmluvy ve vztahu k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách jako ke každé jiné mezinárodní smlouvě
Nepovažoval bych za korektní, abych jakkoli veřejně komentoval názor, který jako oficiální stanovisko předložil kolega ze Soudního dvora EU. Tečka.
Pojďme se raději povídat o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Víte, to je nesmírně důležitá mezinárodní smlouva, doslova páteř mezinárodního práva, která je drží v jeho složitosti pohromadě tak, aby se mu dalo přehledně porozumět.
Mezinárodní právo jako takové dříve tvořily především mezinárodní obyčeje, které státy mezi sebou obvykle dodržovaly. Samozřejmě se i uzavíraly mezinárodní smlouvy, které státy respektovaly anebo také ne. Všeho přibývalo více a více a výklad jak obyčejů, tak smluv se nesmírně různil.
Byla to po druhé světové válce a Organizace spojených národů (OSN) hned v roce 1949 na prvním zasedání své Mezinárodní právní komise došla k závěru, že takto to dále nejde. Začala zkoumat, co s touto poněkud nepřehlednou situací udělat. Tedy nalézt pokud možno jednotné právo mezinárodních smluv. Práce na jeho kodifikaci trvaly téměř dvacet let, aby v květnu 1969 na mezinárodní konferenci konané ve Vídni spatřila světlo světa vámi zmiňovaná smlouva. Byl to, nejen podle mého skromného názoru, jeden z největších počinů v moderním mezinárodním právu vůbec. Přitom její jazyk, a to je důležité, je velice přehledný, jakoby samozřejmý. Ono je to logické. Jak jsem již popsal, mezinárodní právo se vyvíjelo spontánně, bez jednotících regulací. A Vídeňská úmluva tuto skutečnost bere v potaz. Vychází z dlouholeté zkušenosti a více méně ji transponuje do právní normy. Neříká, ode dneška bude všechno jinak. Jenom žehlí hodně pomačkané mezinárodní právo do pohlednější formy, která už se ale nesmí pro příště pomačkat.
Naprosto nejdůležitější je odstavec 1 článku 31 této úmluvy: „Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.“
A tady je i skryta odpověď na vaši otázku. Přesně takto by měla být Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod vykládána. Výklad Úmluvy soudcem ESLP musí být, dle mého názoru, konzervativní, pokorný a přitom velmi přesný. Soudce ESLP je mezinárodním soudcem a na poli mezinárodního práva není místo pro interpretaci mezinárodní smlouvy podle zcela volného uvážení, nahodilé osoby (myslím tím samozřejmě trochu nešetrně soudce), která má po určitý časově omezený úsek – devět let – pravomoc ji závazně vykládat.

Předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš (vlevo) vítá soudce ESLP Aleše Pejchala. Foto: Irena Válová

Když už jsme u mezinárodních smluv – právo jimi začíná být tvořeno ve stále větší míře, mezinárodní smlouvy se stávají pramenem národního práva stále častěji  – není to jen Úmluva o lidských právech a základních svobodách a Lisabonská smlouva o EU, jsou to další pakty z dílny Rady Evropy – například Istanbulská smlouva nebo dokonce původem z OSN – tzv. migrační pakt. Právo přestává vznikat zdola, nové právo je v národních státech uskutečňováno prostřednictvím evropských nebo dokonce celosvětových organizací. Může takové právo fungovat? Právní řád, který není výtvorem lidí na jejich území, ale přichází odněkud z jiných částí světa a dokonce z jiných a některých exotických právních kultur?
Právo je vždy vytvářeno lidmi, nikým jiným. I mezinárodní smlouvy vytvářejí lidé. Jsou to ti, kteří reprezentují obyvatelstvo žijící na území toho kterého státu. Teď samozřejmě nehovořím o evropském právu, tedy právu Evropské unie, kde je to trochu složitější, ale o právu mezinárodním. Mezinárodní smlouvy „nepřicházejí“ ani ze shora ani ze zdola. Vždy procházejí procesem, na němž se podílejí jak národní parlamenty, tak národní vlády i hlavy států. A právní řád, který je platný v tom kterém státě, by měl být v souladu nejen s právem přirozeným (obvyklým) v tom kterém státě, ale rovněž se spontánním řádem svobodných občanů, kteří onen stát tvoří. Asi cítíte, že odpovědnost národních zákonodárců, pokud jde o přijímání mezinárodních smluv, je tedy obrovská a je otázkou, zda se jí dokáží zhostit. Na druhé straně již Cato (podle starořímského historika Livia) věděl, že „žádný zákon nedokáže dostatečně uspokojit všechny.“
Asi nejlepší bude vzpomenout na lidovou moudrost, že všeho moc škodí a neratifikovat takové mezinárodní smlouvy, které de facto nepřinášejí žádné obohacení pro národní právní řád a přitom jejich jazyk je cizorodým prvkem v solidní národní úpravě daného problému. Lepší recept pro dnešní „přeinformované“ lidské společenství nemám.
A jeden příklad z horké současnosti k vašemu tématu. Koncem listopadu tohoto roku více jak 65 % procent švýcarských voličů hlasovalo v referendu proti iniciativě označované „Švýcarské právo, nikoli zahraniční soudci“. Tedy, pokud by jakákoli mezinárodní smlouva byla shledána v údajném rozporu se švýcarskou Ústavou, muselo by Švýcarsko svůj mezinárodní závazek přehodnotit. Jak vidíte, většina voličů řekla ne tomuto navrhovanému doplnění švýcarské Ústavy. Jde o „výtvor“ lidí na svém území anebo přichází odněkud z exotiky?

Nezaniká v tom hluku mezinárodních úmluv ohledně všeho první a zcela dostačující smlouva z roku 1950, která obsahuje základní práva a svobody lidí, tedy Úmluva o lidských právech a základních svobodách, podle které soudí soudci Evropského soudu pro lidská práva? Před deseti lety jsme v naší knize rozprav o právu, spravedlnosti a politice Základní slova, rozebírali situaci, kdy stát reguluje naše životy od chvíle, kdy se ráno probudíme. Jenže od té doby naše životy regulují kromě našeho státu ještě mnohem více nadnárodní organizace. Nepotlačuje takové množství smluv ve skutečnosti svobodu, kterou Úmluva zakotvuje, ale o které se úplně přestává mluvit?
Tady bych si dovolil hluboce nesouhlasit s vaším tvrzením obsaženým v otázce, že o Úmluvě se přestává mluvit. Mám poněkud opačný pocit. Uvědomme si, že Úmluva je toliko regionální (evropskou) nikoli celosvětovou mezinárodní smlouvou. A přitom se jí dovolává čím dál tím více lidí, kteří se v Evropě ani nenarodili ani v ní dlouhodobě nežili. Mám na mysli především žadatele, tedy fyzické osoby, ne nestátní nadnárodní organizace, o azyl v některé z evropských zemí. Z valné většiny jsou to lidé z afrického kontinentu, kteří svoji žádost o azyl odůvodňují především obavou o ohrožení svého života nebo právě vámi zmiňované svobody ve své domovské zemi. Jejich situace je velmi diskutována nejen na evropském kontinentu, dochází k přehodnocování mezinárodních závazků, hledá se řešení. A je zapomínáno na jednu podstatnou věc.
V říjnu 1986 nabyla účinnosti Africká charta práv člověka a národů. Tato velice zajímavá, rovněž regionální mezinárodní smlouva, obsahuje obdobný seznam ochrany lidských práv pro kteréhokoli jednotlivce jako kterákoli jiná „lidskoprávní“ mezinárodní smlouva, tedy i jako Úmluva. Navíc však má ustanovení, řekněme specifická, a to o právech národů a o povinnostech jednotlivců – pro současnou Evropu téma jakoby velmi, velmi vzdálené. Schválně používám výrazu „jakoby“ neboť práva národů i povinnosti jednotlivců je téma, dle mého názoru, nesmírně žhavé. Afrika, přesně řečeno Organizace africké jednoty (Africká unie) má také svůj Africký soud pro práva člověka a národů, a to od ledna 2004, jenž sídlí ve městě Arusha v Tanzánii. Samozřejmě, přístup jednotlivce k tomuto soudu je poněkud komplikovanější než k Evropskému soudu pro lidská práva, africké členské státy jej příliš nerespektují, ale přesto se naskýtá otázka: Nebylo-by pro Evropu i Afriku poněkud, řekněme, rozumnější neřešit důsledky problému na evropské půdě (azylová řízení), ale příčiny problému (porušení základních práv jednotlivce některým z afrických států) na půdě africké? Když už pro toto řešení existuje platná mezinárodní smlouva a je založena kompetentní mezinárodní instituce?
Možná se zdá, že poněkud odbíhám od otázky, ale není tomu tak. Chtěl jsem pouze zdůraznit, že i prostřednictvím mezinárodního práva lze zcela určitě řešit místní problémy, především pak ochrana života a svobody lidské bytosti, pokud jsou tyto problémy posuzovány od samého počátku v místě jejich vzniku. Neodpustím si podotknout, řešeny a posuzovány v souladu s přirozeností, v souladu se spontánním řádem svobodných občanů.

Nečekaná odpověď, ale pojďme ještě dál. Ukazuje se, že jednotlivé státy nebo nadnárodní organizace uzavírají dohody, smlouvy s nadnárodními korporacemi o tak zásadní věci jako je právo na svobodu projevu, tedy také o právu být informován, což je podmínka existence demokracie. Na nadnárodní organizace je státy uvalována povinnost cenzurovat projevy občanů a tyto firmy onu povinnost přijímají. To je situace, kterou jsme v České republice znali za diktatury. Může mít něco takového opodstatnění ve společnosti svobodných jedinců? V Základních slovech jste zákaz nazval fenoménem, který chrání svobodu. Jenže ono je toho zakazováno více a více včetně věcí banálních a prostor svobody je už viditelně menší a menší.
Já si na tom trvám, že zákaz je kouzelný fenomén svobody. Zákaz znamená – tento druh chování je zakázán – jinak si každý může dělat, v podstatě co chce. Můžeme v této souvislosti hovořit i o dodržování slušnosti.
Vy však mluvíte o příkazech, tedy musíš se chovat přikázaným způsobem a běda, pokud se tak nechováš. Ne nezbytný příkaz je neskutečný nepřítel svobody. A tady máte pravdu, poněkud mnou upravenou, je toho přikazováno více a více a na svobodu téměř nezbývá místo. Prakticky nikdo, včetně velmi dobrých právníků, neví, zda v tom či onom případě člověk skutečně dodržel všechny příkazové normy, jež obsahuje platný právní řád. Jako jeden ze soudců soudu, jenž je povolán rozhodovat o ochraně základních svobod jednotlivců, činím ze svých chabých sil vše proto, aby se prostor svobody nezmenšoval. Ale jsem také jenom člověk.

A všechna ta nová opatření a ustanovení, ať se týkají čehokoli, cílená nikoli na každého svobodného jednotlivce, ale na skupiny lidí, na skupiny firem a na skupiny států jsou přijímána demokraticky zvolenými politiky a vzorově odůvodněna tak, jak Úmluva předepisuje podmínky, za kterých může být zákon „proti svobodám“ lidí jako například zákony umožňující sledování lidí a bourající tisícileté zásady bankovního tajemství nebo advokátní důvěrnosti přijat: nezbytností v demokratické společnosti, národní bezpečností, předcházení nepokojům a zločinnosti a ochranou práv a svobod jiných. Jenže, nestáváme se nakonec všichni jinými většinově kvůli menšinovým jevům – včetně například atentátů nebo absurdním výkladům diskriminace –  a pokusům řešit je prostřednictvím dalších práv, povinností, omezení, příkazů?
Myslím, že už jsem na tuto otázku dostatečně odpověděl v rámci otázek předchozích. Navíc snad, že život v demokratickém uspořádání způsobu chování lidské komunity je docela složitý. Klade nároky především na každého jednotlivce, na jeho individuální odpovědnost. Leč neumím vymyslet, a nejenom já, lepší způsob spolužití s ostatními než je demokracie, tedy způsob společného života, v němž je zachován dostatečný prostor pro svobodu každého. Pokud většinově v lidské komunitě převládne názor, že tato komunita svobodu nepotřebuje, že jsou důležitější jiné hodnoty, pak je to pro opravdového demokrata nesmírně těžké…
A již jen krátce. Úmluva sama o sobě je velice obecný předpis, a proto velice záleží na jejím výkladu. Jak takový výklad má dle mého názoru vypadat, jsem již uvedl.

V odůvodněních rozsudků ESLP se testy národní legislativy a zohlednění mezinárodních smluv ve vztahu k přiměřenosti, účelu a k legitimitě vyskytují stále častěji. Většinou jsou národní opatření shledána v souladu s Úmluvou a procesy v národních státech za spravedlivé. Znamená to, že výsledkem spravedlivého procesu může být i lidsky nespravedlivý rozsudek – jak o tomto fenoménu hovoříme v Základních slovech, který dokonce může potvrdit i Evropský soud pro lidská práva? Anebo to znamená, že jednotlivé státy Úmluvy se naučily pracovat s lidskými právy a základními svobodami, uznávají je, dodržují je a jen některé skupiny lidí se prostě mýlí, pojem lidská práva mají za něco jiného, než ve skutečnosti představuje?
Tady mám odpověď velmi lapidární. Každý kvalitní soudce se snaží o co nejspravedlivější rozsudek. A každý spor má dvě strany, z nichž vždy jedna má za to, že prohrála, a proto nebylo rozhodnuto spravedlivě. Tudíž se každý kvalitní soudce nejdříve snaží sporné strany usmířit, pokud to samozřejmě alespoň trošku jde. Smír je nejlepší, nejrozumnější a v zásadě nejspravedlivější výsledek sporu.
A mohu-li mluvit o České republice, ta alespoň v posledních letech se z pohledu soudců Evropského soudu pro lidská práva jeví jako téměř bezproblémová země, pokud jde o dodržování Úmluvy. Úmluva však neupravuje úplně vše, co je důležité pro lidskou komunitu a potažmo i pro justici. To ale ani nelze od této mezinárodní smlouvy chtít. Mýlí se tedy ten, kdo vyžaduje od výkladu Úmluvy více, než je v Úmluvě obsaženo.

Soudce Evropského soudu pro lidská práva Mark Villiger (druhý zleva) poslouchá projev soudce ESLP Aleše Pejchala na konferenci o case-law v Senátu v říjnu 2014. Foto: Irena Válová

Některé v současnosti diskutované smlouvy se pokoušejí nastolit jakousi „celosvětovou spravedlnost“, což je hezké, ale nastolit spravedlnost přesunem a dovozem lidí nebo distribucí kultur nelze. Ostatně v Základních slovech o tom rovněž hovoříme. Co se týče kultury, podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách je na území států tzv. západu, Ruska a Turecka jediná kultura: Kultura svobody a občanských práv. Právo na život, zákaz mučení a otroctví, právo na soukromý a rodinný život a na manželství, svoboda myšlení, svoboda projevu a shromažďování, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivý proces, to jsou články té první Úmluvy z roku 1950. Nemyslíte, že právě toto jsou ony často jako klacek používané „západní hodnoty“, které ovšem nikdo nedefinuje? Že sama Úmluva je západní hodnota, od které nesmíme ustoupit?
Nemám rád slovník typu, západní hodnota, východní hodnota a tak dále. Hovořme o slušnosti, zvycích, tradicích. Přesunovat se bez problému dají supermarkety nebo relativně jednoduchá výroba, ne však základní nehmotné prvky spontánního soužití lidské komunity. Úmluva plynule navazuje na křesťanství a její autoři se po druhé světové válce pokusili definovat nejdůležitější prvky slušnosti, protože právě slušnost je dle jejich hluboké víry (přečtěme si pozorně preambuli Úmluvy) nezbytná, aby lidská komunita dokázala žít nekonfliktně. Tyto základní prvky, o kterých hovoříte ve své otázce, lidstvo zná velice dlouho, a proto vždy většina lidské komunity preferovala život bez zbytečných konfliktů. Pokud se menší část lidské komunity zcela nepřirozeně snažila tyto základní prvky soužití odstranit (v podstatě za cenu ztráty vlastního pudu sebezáchovy), pak ta většina se naopak zcela přirozeně bránila a lidstvo zůstalo zachováno až do dnešních dnů. Je bytostně přirozené pro jakoukoli komunitu vědět, že jsou-li některé odlišné zvyky, tradice, náboženství zdrojem konfliktu, pak se prostě mísit mohou obtížně, opatrně anebo vůbec.
Je to stejné jako s jinými prvky a to chemickými. Některé z nich jsou samostatně zcela neškodné, ale když se smísí s jinými chemickými prvky, tak vybuchnou. Proč vytvářet výbušné prostředí v lidské společnosti, když toho vůbec není zapotřebí? Nebo jinak, komponovat dokonalou harmonii tónů není ani pro vynikajícího hudebního skladatele nic jednoduchého, i když výsledná skladba posléze zní zvukomalebně a přitom velmi jednoduše. Pokud se však pokusu o harmonii ujme hudební analfabet, jenž jednotlivým tónům nerozumí, neslyší je, vznikne pouze zvukový chaos, který se nedá poslouchat. Základní problém demokraticky smýšlející části lidstva nespočívá v ustupování nebo neustupování od „západních hodnot“. Jde pouze o to, aby nejdůležitější otázky při rozhodování o dalším směřování života na této planetě nesvěřovalo lidstvo dobrovolně, bez ohledu na spontánní řád společenství svobodných občanů, „fachidiotům“, kteří sebe sama, bez nejmenších pochybností, považují za elitu. Jestliže tak lidstvo bude činit, pak zcela ztratí sebezáchovný pud. Stále optimisticky věřím, že se tomu nestane.

Irena Válová