Štrasburský soud stvrdil právo států zakázat obhajobu sebe sama

Místnost pro veřejná slyšení před Soudem. Zde zasedá Velký senát ESLP. Foto: archiv

Rozsudek, který dláždí cestu k přijímání státního poručnictví v právních systémech. Rozhodnutí, které činí z obviněného pouhý objekt procesu. Odepření svobody volby obhajoby obviněným, kteří však za tuto volbu nesou osobní odpovědnost a ponesou následky. Porušení procesní spravedlnosti a lidské důstojnosti. Redukce práva na obhajobu na právo být obhajován. Takto ostře vystoupili český a polský soudce ve svém disentu k rozhodnutí ve věci Correia de Matos v. Portugalsko.

Případ Correia de Matos rozhodoval Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v závěru roku 2017, avšak rozsudek byl zveřejněn až letos. Stížnost proti Portugalsku, které mu znemožnilo obhajovat sebe sama a naúčtovalo mu služby povinného právního zastoupení podal právník a někdejší advokát pan de Matos v roce 2012.

Právník, který nesměl být advokátem ani obhájcem

Carlos Correia de Matos je portugalský právník, někdejší advokát a auditor. V roce 1993 ho portugalská advokátní komora vyloučila ze svých řad, protože funkce advokáta se podle Komory neslučuje s funkcí auditora. V roce 2008 vystupoval v civilním řízení jako právník a dopustil se urážky soudu. Soudce na něho podal prokurátorovi trestní oznámení pro urážku soudu. V roce 2010 proti němu prokuratura zahájila trestní stíhání. Protože si pan de Matos nenajal obhájce, úřad veřejného žalobce mu ustanovil obhájkyni.

Dne 12. Března 2010 požádal pan de Matos trestní soud o výměnu ustanovené obhájkyně – za sebe samého. Jako vystudovaný právník a někdejší advokát se rozhodl hájit sám sebe jako obhájce. Soud to odmítl s tím, že není oprávněn hájit sám sebe bez pomoci úředně ustanovené obhájkyně.

Jako obžalovaný musel zaplatit obhajobu proti své vůli

Odvolací soud odmítl odvolání s konstatováním, že v trestním řízení není dovoleno, aby obhájce hájil sám sebe v kombinaci s úředně stanoveným obhájcem. V roce 2012 se portugalský Ústavní soud odmítl zabývat stížností pana de Matose na odmítnutí jeho práva zastupovat sám sebe nižšími soudy, protože stížnost nebyla podepsána jeho ustanovenou obhájkyní, ale samotným panem de Matosem. Tentýž rok na podzim vůbec nebyl vpuštěn na jednání před vyšetřujícím soudcem v jeho věci s odkazem na rozhodnutí, že nesmí zastupovat sám sebe. Před soudem ho zastupovala jeho úředně ustanovená obhájkyně. Vyšetřující soudce potvrdil obvinění a dal souhlas s obžalobou pana de Matose před trestním soudem.

Dne 12. Prosince 2013 shledal trestní soud, kde ho znovu zastupovala úředně stanovená obhájkyně, pana de Matose vinným urážkou soudu a odsoudil ho k platbě devíti eur denně po dobu 140 dní a k zaplacení nákladů řízení. „Stěžovateli, který nikdy nežádal právní pomoc k úhradě soudních nákladů, ustanovení advokáta nebo advokáta dle vlastního výběru, bylo nařízeno zaplatit částku 150 euro za své zastoupení ustanoveným advokátem. Tento poplatek odmítl zaplatit a exekuce byla přerušena z důvodu nedostatku prostředků, které by mohly být sraženy,“ uvádí se k této situaci v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Odvolání proti rozsudku odvolací soud opět zamítl, protože bylo znovu podepsáno samotným panem de Matosem.

Od obhajoby nesmí být upouštěno ani za cenu násilného nařízení

Portugalský odvolací soud konstatoval, že podle portugalského práva obhájci v trestním řízení nesmí zastupovat sami sebe, i když jsou sami právníky. Zdůraznil rovněž stanovisko portugalské advokátní komory, podle které je opatření konstituováno jako věc veřejného zájmu a pořádku. Podle soudu od práva na obhajobu nesmí být upuštěno, i když to znamená uvalit na obžalovaného povinnost použít ustanoveného obhájce. A navíc podle portugalského soudu situace, kdy obžalovaný obhajuje sám sebe, vede k záměnám pozic a různých mocí před soudem  – od určeného místa v zasedacím pořádku pro obhájce přes nošení taláru až po situaci, kdy obhájce a obžalovaný v jedné osobě vede křížový výslech svědků.

Odvolací soud vysvětlil, že portugalské právo umožňuje obhajobu obžalovaného pouze jako osobě v její přítomností před soudem. Ale obhájce má velmi komplexní úlohu při organizaci řízení, klade otázky, vede výslechy, má závěrečnou řeč. Je rozdíl mezi osobní přítomností u soudu a zasahováním do řízení, uvedl odvolací soud.

Analýza: Právo vést vlastní obhajobu v. její zákaz

Podle následné analýzy portugalského práva Evropským soudem pro lidská práva rozhodoval portugalský odvolací soud v souladu s portugalskými zákony: Právo na obhajobu je zakotveno v portugalské Ústavě, která uvádí, že musí být zajištěno podle trestního řádu stejně jako právo na odvolání. Ten, kdo se hájí, musí mít zajištěno právo vybrat si obhájce, který mu bude nápomocen se všemi procesními úkony. „Zákon stanoví, ve kterých případech a v jakém stupni řízení je právní zastoupení povinné,“ cituje v odůvodnění Evropský soud pro lidská práva portugalskou Ústavu.

Poté Evropský soud pro lidská práva v rozsudku analyzuje předmětná ustanovení trestního řádu, které v Portugalsku detailně stanovují povinnosti obhájce a popisují, kdy a jak v trestním řízení koná a přesně upravují jeho postavení. Následně Soud cituje mezinárodní Konvenci o lidských právech, ale také například odkazuje k jednacímu řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ICC. Je to totiž tribunál ICC, který naopak poskytuje obžalovanému právo hájit se osobně nebo prostřednictvím obhájce podle svého výběru.

Podle Charty základních práv EU má každý právo na spravedlivý a veřejný proces v rozumné době a před nezávislým a nestranným soudem. Každý má právo na právní pomoc a musí mu být dána možnost rady a zastoupení. Z komparativního materiálu, který je součástí rozhodnutí, vyplývá, že 35 členských států Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách zavedlo právo vést vlastní obhajobu v trestním řízení, zatímco čtyři státy to výslovně zakazují. Mezi státy, kde je dovoleno obhajovat sám sebe v trestním řízení, patří například i Slovensko, Německo, Velká Británie, Rusko nebo Turecko. Zakázáno hájit sám sebe je naopak v Norsku, Itálii, Španělsku a San Marinu.

ESLP: Povinnost přijmout právní pomoc je věcí států

Jak vyplývá z odůvodnění Soudu, stěžovatel pan de Matos ovšem tvrdí, že Portugalsko tím, že mu znemožnilo obhajovat sám sebe, porušilo právo na spravedlivý proces – Článek 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Podle něho bylo v Portugalsku právo na právní pomoc přeměněno na povinnost  absolutní a závazné právní pomoci, která negovala právo vést svoji vlastní obhajobu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na ustanovení 64 portugalského trestního řádu, který vyžaduje, aby obviněná osoba byla zastupována obhájcem ve všech stupních řízení včetně fáze vyšetřování v přípravném řízení, aniž by byl poskytnut důvod pro nepovolení zastoupení sebe sama.

Poté, co Evropský soud pro lidská práva shrnul množství úmluv, legislativy národní i mezinárodní a komparativní analýzu různých systémů, dospěl k závěru, že některé státy mají uzákoněnu povinnost přijmout právní pomoc v trestním řízení, jiné umožňují sebe zastoupení.  Soud se proto rozhodl pro test kompatibility závazného právního zastoupení s Článkem 6, § 1 a 3 Úmluvy jako principů, které by měly být aplikovány: Závěrem jsou tato zjištění a) Článek 6 nedává obviněnému nezbytně právo, aby sám rozhodoval, jakým způsobem bude zajištěna jeho obhajoba b) Rozhodnutí, která alternativa reprezentace bude vybrána a zda stěžovatel může zastupovat sám sebe nebo musí mít za určitých okolností soudem ustanoveného obhájce, je věcí domácí legislativy a jednacích řádů soudů.

Pan de Matos chce zrušit povinné zastoupení advokátem

Soud rovněž do svého rozhodování zahrnul otázky spravedlivého procesu za okolností daného případu, kdy podle odůvodnění pan de Matos se svojí soudem ustanovenou obhájkyní nekomunikoval, nedůvěřoval jí jako nezkušené osobě, avšak nepožádal o výměnu obhájkyně a ani si na ni na domácí půdě nestěžoval. „Soud nemůže, než poznamenat, že stěžovatel si sám vybral neúčastnit se slyšení před vyšetřujícím soudcem a soudního řízení pro nedostatek důvěry v obhájkyni, aniž by však naznačil, že se obhájkyně dopustila nějaké procesní chyby,“ uvedl Soud v odůvodnění rozhodnutí.

A  konečně, uvedl Soud, z opakované stížnosti stěžovatele na povinné právní zastoupení v trestním řízení se jeví, že stěžovatelova obava se netýká tohoto konkrétního trestního řízení, ze kterého vzešla jeho současná stížnost, nýbrž je veden touhou prosadit svůj principiální postoj proti povinnému zastoupení advokátem podle portugalského práva.

Proto nedošlo k porušení Článku 6 – právo na spravedlivý proces, konstatoval Evropský soud pro lidská práva hlasy devíti soudců proti osmi soudcům.

Pejchal: Právo obhajovat sebe sama je základ spravedlivého procesu

Rozdílem hlasu pouhého jednoho soudce potvrdil Soud, že státy mohou uvalovat na své občany povinné právní zastoupení a zakazovat dokonce i obhájcům, aby obhajovali sami sebe. Vlastní stanoviska k rozhodnutí devíti soudců nakonec vypracovalo osm soudců, Byli mezi nimi i český soudce Aleš Pejchal a polský soudce Krysztof Wojtyczek se společným disentem: „S respektem nesouhlasíme s pohledem kolegů soudců, podle kterých nebyl Článek 6 § 1 a 3 Úmluvy v tomto případě porušen…Souhlasíme, že procesní právo ve vztahu k právu hmotnému je nástrojem implementace hmotných pravidel práva. Jeden z hlavních cílů jakéhokoli právního procesu je vyprodukovat výsledek. Přesto role procesního práva není omezena na zajištění hmotné spravedlnosti. Procesní právo má vlastní autonomní cíle, které zahrnují lidskou důstojnost, fyzickou integritu, svobodu, osobní autonomii a procesní spravedlnost,“ uvedli soudci Pejchal a Wojtyczek.

Je zjevné, že právo obhajovat sám sebe je základním prvkem práva na spravedlivý proces, konstatují soudci.

Obviněný není objektem procesu, nýbrž jeho aktivním účastníkem

Poté soudci svůj závěr vysvětlují: „Práva podle Úmluvy by měla být nahlížena jako systém, nikoli jako osaměle stojící a izolovaně aplikovatelné. Článek 6 §3 by měl být chápán nejen v kontextu s dalšími ustanoveními Článku 6, ale rovněž s dalšími články Úmluvy, zejména s Článkem 3, Článkem 5 a Článkem 8.“

„Právo obhajovat sám sebe je také právem obhajovat se proti opatřením ve stádiu vyšetřování, zvláště proti zadržení a vazbě a dalším omezením osobní svobody. Je to právo bránit se vadným zásahům státní moci, ale také například tisku, který tenduje stigmatizovat obviněného s následky pro jeho pověst a soukromí,“ uvedli v disentu soudci.

Podle obou soudců proces, který je spravedlivý, respektuje právo být slyšen. Což neznamená pouze právo mluvit, ale také právo konat v procesu. „Obviněný je oprávněn nejen předestřít svoji verzi událostí, ale také se aktivně účastnit a jednat s právními účinky v procesu. Právní subjektivita osoby je prvním předpokladem procesní spravedlnosti. Jinými slovy, procesní spravedlnost předpokládá uznání dotčené osoby právním subjektem a každá mentálně kompetentní osoba se má těšit plné právní způsobilosti v procesu. Proces nemůže být spravedlivý, pokud je obviněný pouhým objektem procedury a nikoli aktivním subjektem, který je nejen schopen prezentovat své pohledy, ale také se aktivně účastnit vykonáváním svých procesních práv osobně,“ předestřeli svůj přímý pohled na věc soudci.

Následky obhajoby nese obviněný, nelze ho proto zbavit volby

Jak dále soudci uvádějí, obhajoba v procesu před soudem velmi často vyžaduje činit zásadní rozhodnutí: zda přiznat některá obvinění, zda odmítnou obvinění nebo zda usilovat o dohodu, zda říci pravdu nebo lhát.

„Tyto volby předpokládají pečlivé zvažování hodnot, které jsou ve vzájemném konfliktu, obsahují různá rizika a mohou mít rozhodující vliv na budoucnost obviněného. Právník může pomoci identifikovat možnou strategii obhajoby, pravděpodobnost úspěšnosti i rizika, která zahrnuje, ale nemůže osobně nést následky volby. Je to obviněný, kdo nese následky volby, a proto nemůže být nikdy zbaven svobody rozhodnout o své vlastní budoucnosti. Litujeme, že většina se rozhodla vůbec nevzít tyto věci v úvahu,“ konstatují soudci Pejchal a Wojtyczek.

Rozsudek dláždí cestu k poručnictví v právu

Podle soudců se ti, kteří hlasovali pro to, že Portugalsko neporušilo právo na spravedlivý proces, dopustili navíc nesprávné  interpretace Úmluvy o lidských právech a základních svobodách: „Interpretace Úmluvy by měla dodržet obvyklá pravidla pro interpretaci smlouvy kodifikovaná ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Výchozím bodem je text Úmluvy. Znění článku 6 §3 není jednoznačné. Ustanovení garantuje každému právo na obhajobu. Právo na obhajobu může být uplatněno ,osobně nebo prostřednictvím právní pomoci´. Objekt práva v Článku 6 §3 je definován těmito slovy: Obhajovat se osobně nebo prostřednictvím právní pomoci podle svého výběru.  Tento text nemluví o právu obhajovat se osobně nebo o právu obhajovat se prostřednictvím právní pomoci,“ upozornili soudci.

„Litujeme, že většina se rozhodla  přistoupit na paternalistické opatření a redukovat základní lidské právo obhajovat sám sebe na právo být obhajován. Takový nesvobodný přístup není bez následků. Tento rozsudek dláždí cestu pro širokou akceptaci prvků paternalismu v právním systému,“ uzavírají svůj disent soudci Aleš Pejchal a Krysztof  Wojtyczek.

Irena Válová