Advokát Lžičař: Když tam bude obhájce, alespoň nebudou obviněné bít, říkal Štrougal

Advokát Josef Lžičař Foto: archiv

Advokát Josef Lžičař patří mezi nestory české advokacie. U soudců má pověst starého dobrého advokáta, který pro klienta udělá maximum, ale přitom neobstruuje. Před rokem 1989 obhajoval řadu lidí z disentu, včetně Václava Havla. Po sametové revoluci pak zase obhajoval třeba bývalého komunistického ministra vnitra a premiéra Lubomíra Štrougala. Nařčení ze spolupráce s StB odmítá a vzpomíná, jak mu už jako prezident Václav Havel rozmluvil, aby se o výmaz z registru soudil. A prý také napíše paměti. Pokud se tedy k tomu dostane…

Tento rozhovor vznikl na základě našeho telefonátu, kdy jste řekl pro mě poměrně zásadní větu, totiž že byste to sice neměl říkat, ale že už jste toho plný, že je to horší, než to bylo před listopadem 89…
Že se mi zdá, že povinnosti, které jsou kladeny na advokáty a na obhajobu vůbec, že jsou, zřejmě i vlivem EU, podstatně horší, nežli tomu bylo před rokem 90. Provádění advokacie v současné době je nesmírně obtížné i z hlediska úkolů, které jsou na advokáty kladeny. Já jsem si to uvědomoval už dříve. Někdy v roce 2002 jsem zastupoval ve věci, kde šlo o policejní provokaci. Tehdy Ústavní soud ještě za předsednictví staršího pana doktora Cepla rozhodl tak, že ji označil za nepřípustnou. Zkrátka došlo k tomu, že policisté naléhali na jistou osobu, byl to celník, že potřebují získat nějaké zbraně. Já myslím ,že to bylo v souvislosti s tehdejší situací na Balkáně. A ten člověk, který nikdy se zbraněmi neobchodoval, jim slíbil, protože na něho pořád naléhali, že ty zbraně obstará. Když je obstaral, ještě prostřednictvím někoho jiného, tak byl odsouzený. Jeden dostal dva roky, druhý dostal 5 let. Ten co dostal pět let se pak nedožil té nápravy, kterou udělal ÚS. Protože on  zemřel  ve výkonu trestu. A tehdy pan doktor Cepl rozhodl, že žádný demokratický stát neopravňuje, aby používal skrytých iniciativ ze strany policejních orgánů k tomu, aby byla spáchána trestná činnost.  Nález byl nesmírně zajímavý. Ale ta situace spěla dál. A já jsem si to posléze uvědomoval, když jsem sledoval vývoj legislativy, například  institutu spolupracujícího  obviněného.  Jsem odpůrce tohoto prvku v trestním řádu, protože zjišťuji v řadě věcí, že je to velmi účelové. Zejména když se použije jako spolupracujících obviněných lidí, kteří jsou ve výkonu trestu a mají něco slíbeno. Já chápu, že v některých momentech je možno připustit ingerenci státu, když by šlo o terorismus nebo vysloveně o nějaký trestný čin, který ohrožuje  veřejnost.  Bohužel se tohoto institutu začalo využívat – ba dokonce zneužívat.

Mohl byste uvést nějaký příklad?
Mně třeba v současné době vadí, že v jedné trestní věci použijí jako svědka osobu, která má pět záznamů v trestním rejstříku a celé řízení spočívá na něm. Ale to bych mohl jmenovat více případů. Teď se to velmi často používá i Národní protidrogovou centrálou. Při obhajobě jsem zjistil, že skrytý agent patří do sboru policie Slovenské republiky – a svou činností  přiměje konkrétní osobu spáchat trestný čin.

V čem je onen návrat k poměrům horším, než které panovaly před rokem 1990?
Já si myslím, že tohle nebezpečí skutečně hrozí, protože celé trestní řízení je často založené třeba jen na operativním sledování, použití odposlechů a že nějaký skrytý agent něco vypoví. A dochází to do takové situace, že  nastane případ, kdy soud vůbec nevyslýchá svědky a všechno je založené na operativním sledování a odposleších.  Myslím, že to není správné, protože policie má zjišťovat trestnou činnost a používání takticko-operativních prostředků, tzn. sledování, skryté sledování a použití techniky se používá až příliš často. Obávám se, abychom se nesklouzávali na pozice policejního státu. Vadí mi, když dva roky dochází k operativnímu sledování, policie sleduje pohyb nějakých aut, ale nezakročí tím způsobem, aby zjistila, zda se skutečně převážejí chemikálie, nebo drogy.  Pak se vyvozuje trestně právní odpovědnost založená často na domněnkách, že se převážely věci zakázané. Vzpomínám si také na případ, kdy policie zjistila, že čtyři pachatelé  kradou auta, mají je identifikované a mají je zjištěné v okamžiku, kdy ukradli čtyři auta. Dochází k rozmontování a prodávání na náhradní díly. A policie nasadí sledování a nechá je další rok pracovat, oni udělají dalších třináct aut a teprve potom zakročí. To je podle mě v rozporu se zásadou prevence, že policie má předcházet škodlivým následkům trestné činnosti dříve, nežli se to projeví v plném rozsahu. Mě bylo v té věci líto poškozených, majitelů těch dalších aut, protože od těchto pachatelů to nikdy nedostanou zaplacené.  Když jsem pak mluvil s jedním vysokým hodnostářem policie o této věci, tak mi říká ‚přeci je nebudeme zavírat pro tři, čtyři auta, když by posléze  dostali jen podmínku. Prostě čekali na to, až to přesáhne škodu velkého rozsahu, protože dostanou větší pálku. A to si myslím, že je v rozporu i s tím stavem, který byl do roku 1990 a i po roce 1990 to bylo zcela nepřípustné. Kapacita v československém trestním právu  pan profesor Solnař napsal, pokud se týkalo přípravy trestného činu, ve své publikaci Systém československého trestního práva v roce 1972: „Bylo by jistě zahanbující pro orgány Veřejné bezpečnosti, kdyby měly nečinně přihlížet přípravě, natož pak páchání trestného činu a nezakročily způsobem, který stanový trestní zákon. Bylo by to v rozporu se zásadou předcházet škodlivým účinkům trestné činnosti dříve, než se následek projeví v plném rozsahu“.

Tak já předpokládám, že tady by hlavní námitka policie, nebo státního zástupce, byla, že záměr je rozkrýt celou možnou síť…
Ano, základní argumentace je rozkrýt tu síť, aby mohli zajistit  další  pachatele. Ale je to  v rozporu s tím, že bych měl zakročit, abych  zamezil  dalšímu páchání  trestné činnosti. A také musíme zvážit, o jaký trestný čin jde. Pokud jde o sledování drog, třeba po dobu dvou let. Případ je pečlivě zmonitorovaný, ale na těch záznamech vidíte, že se překládají nějaké bedny, ale co v těch bednách je, není řádně  zjištěno. Ale ex post se řekne, převáželi tohle, tohle, tohle…Takže ani ta „věc doličná“, kdyby to byla třeba nějaká chemikálie, nebo zakázaná věc, není přesně zjištěná. Vše vychází z domněnek a hypotéz, že docházelo k trestné činnosti. Máte pravdu v tom, že policie si to vždycky odůvodní tím, že chce rozkrýt tu činnost. Ale je otázka, kde jsou hranice takových postupů.

Celý profesní život se věnujete trestnímu právu?
Většina agendy bylo trestní právo. Ale i když se civilní agendě vyhýbám, tak se tomu neubráníte. Třeba teď mám nějaké dva sousedské spory. To je něco děsivého. To nejde odhadnout výsledek řízení vůbec. Kdysi jsem se v jedné věci ptal soudce krajského soudu, jak by to rozhodl a on říkal: ‚hoď si korunou, já rozhodnu tak a kolega, který sedí vedle v kanceláři, rozhodne jinak, jsme nezávislí‘. Takhle přeci nejde právo brát. Já vím, že velké změny byly potřeba po roce 1990 udělat, ale faktem je, že aby se právo  dostalo do povědomí lidí, tak to chce nějakou dobu. Já nemluvím o rakouském občanském zákoníku, který  byl z roku 1811, a s nějakými dvěma novelami platil až do roku 1950. Tam se pak mohlo předpokládat, že právo bude imputováno do myšlení dědy, otce, vnuka a nějakým způsobem se to vžije. Teď se nemůže vžít nic, protože to vyjde a za chvilku je udělaná novela a novela novely.

A co oblast trestního práva?
Když jste nakousl trestní právo, tak trestní zákon je docela obstojný, i když některé skutkové podstaty jsou příliš rozšířené. V případě trestního řádu je docela úspěch, že od roku 1961 platí do současné doby. A základní principy si myslím, že budou muset převzít i ti, co se budou chtít podepsat jako otcové toho nového, protože tam jsou základní principy v pořádku. Budu-li dodržovat základní zásady trestního řízení tak, jak jsou v §2, tak bych řekl, že by se na tom dalo stavět. Dochází sice  k nějakým novinkám, jak jsem popsal v úvodu, kdy se zavádějí instituty jako spolupracující obviněný či dohody o vině a trestu, které budeme muset akceptovat.

Neměl byste je naopak jako advokát přivítat?
Nepokládám za spravedlivé a výchovné, když se někdo na úkor ostatních spolupachatelů vyviní z trestné činnosti, protože je „napráská“. Já se domnívám, že zohlednění toho, že na někoho dolehne svědomí a rozhodne se k přiznání, soud může a mohl ocenit i v předchozí době a jít pod dolní hranici sazby. Bylo tam  ustanovení §40 o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Ustanovení §88 ve starém trestním zákoně bylo formulované tak, že k okolnosti, která podmiňuje uložení vyšší trestní sazby, se přihlédne, zvýší-li  se stupeň  společenské  nebezpečnosti. Tedy jestliže jsem třeba v sazbě 5-12let a soudce zjistí, že nejsem takový ničema, že by k mé nápravě stačil trest třeba pod dolní hranici trestní sazby, může jít dolů pod  sazbu. I teď tam může jít. Ale dělat tento obchod s práskači, to může vést k tomu, že to není spravedlivé. Já jsem byl svědkem toho, kdy u hlavního líčení se jeden ze spoluobžalovaných najednou rozhodl, že řekne pravdu. Nevím, jestli to byla pravda, nebo to byl nějaký obchod, ale „napráskal“  těch dalších sedm, soudce ho hned pustil z vazby a dali mu trest, který mu přesně  pokryl  vazbu. Ti ostatní dostali od 6 do 9 let. Já doteď nevím, jestli to bylo, nebo nebylo po pravdě, moc důkazů tam nebylo. Prostě si myslím, že i ta dohoda o vině a trestu, nebo  spolupracující obviněný, vše by mělo být nějak ověřené a přitom i výchovné.

Vrátím se trochu zpět. Vaše nejzásadnější námitka vůči současné praxi orgánů činných v trestním řízení je nadužívání operativní techniky a sledování.  Čím si to vysvětlujete?
Já si myslím, že to zjednodušuje práci orgánů činných v trestním řízení. Dříve mravenčí práce policistů, aby prokázali trestnou činnost, je nahrazována tím, že se nasadí odposlechy, videokamery. Trošku to vede, já nechci říct ke zlenivění, ale usnadnění práce orgánů činných v trestním řízení, zejména policistů.

Námitka orgánů činných v trestním řízení je, že je to podle práva a že to pomáhá zásadním způsobem odhalovat trestnou činnost.
Ale mělo by to mít hranice,  neměl bych  nikdy připustit, aby  trestná činnost s vědomím státu byla páchána dál.  Rozsah trestné činnosti narůstá a pro osoby podezřelé se zvyšuje možnost přísnější trestní sazby, ale mělo by to mít nějakou hranici. Když třeba vidím dvouleté sledování a posléze provedení nějakého zákroku z hlediska moci úřední a státní,  to není zcela správné. Měl bych zabránit tomu, aby trestná činnost nenarůstala a nešla do velkých rozměrů. A tím se kratince dostávám k tomu, že s vědomím státu je třeba po dobu dvou let trestná činnost páchána a orgány činné v trestním řízení  to vědí od začátku. Klasicky to byl i zmíněný případ krádeží těch aut.

Vykonáváte advokacii více jak půl století. Dá se z vašeho pohledu porovnat kvalita výkonu trestní spravedlnosti v ČR? Byly tam nějaké zásadní zlomy? Jak byste je definoval?
Řekl bych, že z hlediska odhadu, jak trestní věc může dopadnout, se to dalo odhadnout spíše do roku 1990, nežli došlo k prvním změnám trestního řádu. Byla zde úzká skupinka osob, které jsou označovány jako disidenti, kde došlo k nesprávnosti, šikaně atd. Ale v těch dalších věcech se dal odhadnout výsledek trestního řízení. Teď bohužel neodhadnete v trestních věcech, jak to může končit. Nehledě na to, že se to trestní řízení stává úplně bezbřehé. Když spáchám nějakou trestnou činnost, měl by trest následovat pokud možno co nejrychleji a teď nemluvím o délce řízení. Znám  třeba případ, kdy šestkrát dojde ke zproštění, to trestní řízení už bude trvat desátý rok, odvolací soud to vždycky zruší, potřetí vymění soudce a teď  se dále pokračuje.

To je případ bývalého diplomata Sedláčka?
Přesně tak.

To je poměrně pověstná kauza. A kde je zakopán pes?
Já si to nedovedu představit. Já si myslím, že to není trestná činnost, když se ministerstvo nepřipojí k trestnímu řízení a tvrdí, že jim škoda nenastala.  Šestkrát zproštěn, dělá to třetí soudkyně v první instanci, vždy to odvolací soud „shodil“, aniž by nařizoval jednání.  Mám takové podezření, jakoby tam byl nějaký zájem, není to normální. I kdyby se to stalo, ta údajná škoda byla milion a půl, tak má vůbec význam, po tolika letech, ukládat nějaký trest? Když se to stalo někdy v roce 2008, 2009?

Když zůstaneme u té předvídatelnosti, tak kde vidíte základní problém, že tu není?
Možná interpretace věcí u soudu…Nechci se dovolávat toho, že dřív byla také judikatura Nejvyššího soudu. Teď  NS může judikaturu upravit nebo dát dohromady jenom když se to tam dostane. Mě to samotného trošku tíží. Žiji celý život v právu, ale tak nejistý v posuzování právních věcí, jak je to v posledních letech, jsem nikdy nebyl. Člověk byl schopen to odhadnout. Když máte někoho, kdo spáchal trestnou činnost, tak víte, jaký asi trest bude, jaké je to rozpětí. A teď neodhadnu nic. A trošičku mi vadí, že řada rozhodnutí, které lze použít v trestním řízení, jsou rozhodnutí ze současné doby, tzn. od roku 1990, ale třeba rozhodnutí k subjektivní stránce trestného činu, tzn. zavinění, ty jsou z předchozího období. Protože tam na tom nelze nic změnit. Subjektivní stránka, subjektivní znaky jsou předmětem dokazování. Zásada presumpce neviny je stejná desítky let. Ale mně se zdá, že často nejsou respektovány ani základní zásady trestního řízení. Po objektivní stránce jsem se mohl něčeho dopustit. Ale když neprokážu subjektivní stránku, tak bych neměl naplnit žádnou skutkovou podstatu a měl bych za tohoto stavu být nevinný.

Takže je zde něco jako „krajové právo“?
Já jsem kdysi převzal věc do odvolání z Brna. Za pokus zkrácení daně, 8,5 milionu, dal tomu člověku brněnský soudce 6,5 let. Převzal jsem to do odvolacího řízení k Vrchnímu soudu do Olomouce. A současně v tom týdnu jsem měl shodou náhod pražskou věc, kdy také došlo k pokusu zkrácení daně, tentokrát o 90 milionů. Tady v Praze to odvolací soud posoudil a dal dvěma pachatelům pět a dvěma čtyři roky. Olomoucký vrchní soud brněnský rozsudek potvrdil. A když jsem mluvil s tím soudcem, tak mu říkám, že ti lidé se třeba sejdou ve výkonu trestu a jako advokát to těžko těm pachatelům můžete vysvětlit. A  soudce olomouckého soudu mi na to řekl: ‚Pane doktore, my jsme tu na Moravě přísnější‘.  Markantní rozdíly registrují advokáti v řadě věci.

Stručně řečeno tu narážíte na to, že vyšší soudy ne zcela dobře vykonávají svoji roli.
Rozhodně ne všechny senáty. Jeden soudce Nejvyššího soudu mi řekl ‚my se tím budeme zabývat, až se to k nám dostane, nebudeme dávat žádná sjednocující stanoviska‘. A když se zamyslím nad tím, kdy se to může dostat k NS, tak jedině na základě dovolání,( §265 odst 1, písm. g), otázka zásadního právního významu. A praxe je taková, že to ještě většinou odmítnou. A odmítají to takovým způsobem, a to mi tedy vadí, s jednoduchou argumentací ‚my jsme důkazy neprováděli, nemůžeme je hodnotit‘. Že to je vrcholné právo soudů prvního stupně, volné hodnocení důkazů a vnitřní přesvědčení soudce. Zdá se mi, že když toho chce odvolací senát zneužít, tak může a stejně i dovolací soud.

My se tu bavíme již skoro hodinu a slyšel jsem soudce, slyšel jsem policie, ale ještě jsem neslyšel slovo státní zástupce.
Nevynechávám státní zástupce. Zase musíme rozlišit, že jsou státní zástupci pečliví a jsou státní zástupci, kde si myslím, že by měli být více důslední . Vždyť na státního zástupce teď vysloveně přešly rozhodovací pravomoci. Ale na adresu státních zástupců bych řekl, že je to trošku zavinění autorů komentáře k trestnímu právu –  jen soud rozhoduje o vině nebo toho současného výkladu. Kdysi konkrétní státní zástupce mi řekl ‚já vím, že je to na zastavení trestního stíhání, ale já to nechám na soudu, ať posoudí  otázku viny‘ a věc zažaluje. Je vnitřně bytostně přesvědčen, že obžalobu neudrží, ale přesto to zažaluje. Já se ptám, proč to takto děláš? A on mi řekl ‚třikrát, čtyřikrát zastavím trestní stíhání a mám tady kontrolu z Nejvyššího státního zastupitelství, jestli jsem náhodou nebyl podplacený, raději to zažaluji, ať si to rozhodne soud‘. Takže je v tom trošičku alibismus ze strany státních zástupců, že žalují věci, o kterých ani nejsou přesvědčení, že mohou obstát.

Zeptám se úplně jednoduše, když porovnáte roli státních zástupců a prokurátorů před rokem 89, tak ta jejich samostatnost je neporovnatelná. Tehdy byli součástí monokratické prokuratury. Tehdy se jasně řeklo, co a jak a oni museli konat. Dnes mají poměrně velkou míru volnosti.  A tehdy se tento alibismus také děl?
V té době, když prokurátor rozhodl o zastavení trestního stíhání, tak to bylo konečné. Bylo zastaveno. Mohl o něm rozhodnout vyšetřovatel a prokurátor mu to buď podle § 174 o dozoru  zákonnosti o přípravném řízení zrušil, nebo nezrušil a v ten okamžik měli tu moc, nebo pravomoc, že o té věci mohli rozhodnout meritorně. Je pravda, že tam mohly být mimořádné opravné prostředky. Včetně podané stížnosti pro porušení zákona. Teď se mi zdá, že někteří státní zástupci žalují věci, o nichž nemohou být vnitřně přesvědčeni, že mohou obstát. A ukazuje se to na řadě věcí, kde se to táhne. Důkazní břemeno leží na žalobci. On se od podání žaloby stává stranou, tam se vyrovnává postavení, že je stranou v trestním řízení a tím pádem na hřišti spravedlnosti je soudce, který rozhodne, které důkazy provede, nebo neprovede. Ale státní zástupce musí prokázat vinu. A proto si myslím, že by měli, i z hlediska hospodárnosti a účelnosti, když nejsou přesvědčeni o tom, že ta věc může obstát, sami vzít na svá bedra  odpovědnost a zastavit trestní stíhání. Protože pak dochází k tomu, že je tu odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Oni zvedají náklady státu, když podají  obžalobu o níž vědí, že neobstojí a dojde ke zproštění.

Neznám případ, kdy by SZ byl popotahován za to, že by rozhodl alibisticky.
To říkáte úplně dobře. To je to, co si myslím, je to teď možná trochu kacířské, ošklivé na adresu státních zástupců, že by měla být vyvozována odpovědnost státních zástupců za to, že třeba zažalují věc, která byla od začátku patrná, že nemůže obstát.

Námitka je, že by se pak báli věci, které nejsou zcela jasné, žalovat.
To by mohli, ale faktem je, že jsou často určitou příčinou toho, že dochází jednak k průtahům a také k nárůstu škody, kterou posléze musí platit stát.

Je rok 2019, 30 let od listopadu 89. Minulý rok se vzpomínalo se na vznik republiky, teď bude rok, kdy se budeme vracet k roku 89, ke zlomu a vzpomínání na období před ním. Vy jste jako advokát začal v roce 1967 svoji praxi kde?
Šel jsem mimo Prahu, byl jsem 3 roky v Rakovníku a potom jsem šel do Prahy.

Jste z právnické rodiny?
Ne, nejsem.

Jak jste se k právu dostal?
Protože jsem nechtěl jít na lékařskou fakultu, jako můj bratr.

Takže jste z lékařské rodiny?
Ne, ale můj starší bratr dělal lékařskou fakultu.

A odkud jste?
Já jsem od Vyškova. Já byl jediný z gymplu ve Vyškově, kdo šel na práva. V roce na 1961 na práva brali jenom 120 lidí. Byl to odraz té doby. Vyšla socialistická ústava 100 z roku 1960 a tvrdilo se, že právo odumře. Maminka byla nešťastná, že jsem se na práva dostal. Tehdy byly  fakulty  v Praze a Bratislavě. A přesto, že do Bratislavy bych to měl blíž, tak jsem šel do Prahy a brali nás 120, končilo nás 66. Se mnou do ročníku, když už jste to nakousl, on je o půl roku starší, chodil Pavel Rychetský a ještě z těch známějších spisovatel  Petr Prouza, který se na právo  ykašlal. My jsme byli takový ročník, který se měl sžít s dělnickou třídou. První semestr jsme měli v Hrádku nad Nisou, státní výrobna autodílů. 6 měsíců jsme tam byli a chodili nám tam přednášet z Právnické fakulty.

Proč jste tam měli první semestr?
Protože jsme tam byli zavření, abychom se sžili s dělnickou třídou. Já jsem byl třeba půl roku kovářem. Pavel Rychetský dělal myslím v kalírně. Někdo byl na zubárně. Jezdili nám tam přednášet, myslím rodinné právo a ještě něco, dva uvědomělí studenti ze čtvrtého ročníku právnické fakulty, a to pozdější profesor Mečl a Petr Pithart. K těm jsme vzhlíželi jako k bohům, protože byli ve čtvrtém ročníku. Byli to takoví, nechci říct „dozorci“, ale prostě tam s námi byli.

Jak byste ta studia na právnické fakultě v 60. letech popsal?
Já bych řekl, že jsme možná měli štěstí, že v těch letech docházelo k takovému pomalému oteplování a studia na právnické fakultě byla v podstatě pohodová. Protože v roce 1963 už byla provedena rehabilitace Slánského a ty roky na fakultě byly docela v klidu, řekl bych.

A kdybyste měl vzpomenout z kantorů na pozitivního člověka, který na vás zanechal silný vjem, nebo naopak negativní? Mohl byste jmenovat?
Nesmírně jsem si vážil profesora Kincla, to byl  vzdělaný člověk. Přednášel světové dějiny státu a práva a samozřejmě jsem si vážil pana profesora Solnaře. On byl postrach fakulty, ale opravdu hlava. Pak pan docent Růžek na trestním právu, který byl nesmírně mírný a laskavý. To byly takové výrazné osobnosti, které ve mně utkvěly. V šestém semestru jsem byl na vyhození z fakulty. Protože jsem na třetí děkanský termín dělal zkoušku, ze které se málo vyhazovalo – státní právo kapitalistických zemí, to byla taková okrajová zkouška. O mrtvých jen dobré, ale od té zkoušky mě dvakrát vyhodil pan profesor Klokočka, posléze soudce ÚS. Až jsem tu zkoušku udělal u profesora Ratingera a mohl se stát právníkem.

Proč advokát?
Víte, že v té době, v roce 1966, jsme byli asi poslední ročník, který na tom byl špatně? Platilo vládní nařízení č. 16/1966 sb. o umísťování absolventů vysokých škol a my jsme dostávali umístěnky, určení místa. Já jsem měl nastoupit jako vyšetřovatel městské správy Veřejné bezpečnosti. Ale protože jsem na vojně dostal vředovou chorobu dvanácterníku, tak jsem se stal nevojákem a pro VB tedy bohudík nevhodným. Chtěl jsem zůstat v Praze, ale advokacie i justice v Praze neměla místo. Tak když jsem dostal možnost nastoupit do advokacie, tak jsem nastoupil do Rakovníka. Tam jsem začínal.

A do Prahy jste přišel kdy?
Prvního dubna 1970. Tehdy mě do Prahy dostal JUDr. Vladimír Čeřovský.

Ke kolika případům obhajoby disidentů jste se dostal? Známá je vaše obhajoba Václava Havla. Ale předpokládám, že jich bylo víc. A jak jste se k nim vůbec dostal?
Poprvé to bylo, když byli v roce 1971 stíhaní pro podvracení republiky studenti, konkrétně Jiří Müller. A dostal jsem se tam tehdy proto, že jeden advokát, který to měl dělat, nějak onemocněl. A potom se to tak nějak vršilo. Dvakrát jsem obhajoval Václava Havla, Rudolfa Zemana,  Martina Palouše, Ivana Havla, Tomáše Dvořáka a další osoby. Ale bylo jich víc, už si ani nevzpomenu.

Vzpomínáte si na tu dobu, jak se chovali jednotliví soudci v těch případech? Vzpomínáte na někoho velmi pozitivně?
Docela zajímavě v té době rozhodoval JUDr. Bělohradský. To byl myslím soudce na Praze 4. Potom z justice odešel. Ten byl velmi rozumný. A myslím, že ten tehdy také dělal oba dva  maďarské studenty, a to Georg Kerenye  a druhého si už nepamatuji – stal se politikem posléze v Maďarsku vedoucím politické strany. Šlo o skutek, který se vztahoval k 21. srpnu na Václavském náměstí. Citlivě věci  posuzoval  i na Praze  soudce Dohčevič. To bylo  již mírnější období na rozdíl od procesu s VONSem v roce 1979. Atmosféra procesu  nebyla příznivá, neboť se stát  hodlal vypořádat s kritiky soudního rozhodování a činnost, která nebyla trestná, byla posuzována  jako podvracení dle první hlavy trestního zákona. Bohužel, i když se posuzování  věci formálně opíralo o právo, výsledky neodpovídaly  skutečné společenské nebezpečnosti, převážila represe. Naprostá většina rozsudků podléhala posléze  zákonu o soudní rehabilitaci, kdy se stát pokusil odčinit křivdy v souvislosti s trestním postihem.  Jsem přesvědčen, že soudci nebyli v jednoduché situaci – rozhodování bylo obtížné, zejména bylo-li na některých osobách zájem státu je izolovat. Přesto se někteří soudci snažili dodržovat platný právní řád a v jeho regulích rozhodovat.

Vždy  jsem byl zastáncem práva platného v dané době. Tak je tomu i nyní a domnívám se, že právo musí být respektováno a dokud nejsou zákony změněny, je třeba  je dodržovat. Čas většinou ukáže, je-li  třeba se špatných zákonů zbavit. Myslím si, že i soudci mají dodržovat platné zákony a pokud tomu není tak – nelze vyloučit, že by měli být voláni k odpovědnosti pokud pochybili. Chci tím zdůraznit, že  volné hodnocení důkazů a vnitřní přesvědčení nemohou být  bezbřehé. Souhlasím s názorem, že i soudcovský stav musí být předmětem kritiky pokud si to zaslouží.  Nelze tolerovat případy, kdy soudce by rozhodoval pod tlakem státní moci, resp. politické moci. Zřejmě v předchozí době mohli být někteří soudci pod tlakem z vnějšku. Takový stav se nesmí opakovat.

A byl na vás – obhájce v minulé době  vnější tak?
Nikdy  jsem žádný  na mně vedený tlak nepocítil. Jen to mělo ty důsledky, že jsem 20  let nesměl vyjíždět do zahraničí.  Podařilo se mi  obstarat devizový příslib a dvakrát či třikrát mi Ministerstvo vnitra zamítlo vycestování, že má cesta není v souladu se státními zájmy. Proč tomu tak bylo, mi nikdy  nebylo zdůvodněno.

A nevyhledal vás někdy soudce a řekl, musím rozhodnout takhle  byť si o tom myslím svoje?
Nestalo se mi to, takovou zkušenost nemám.  Samozřejmě  v letech osmdesátých byla již podstatně příznivější atmosféra a také přístup k nám jako obhájcům byl odlišný od let dřívějších.
Obhajoba  začala být významnou v rámci trestního řízení a nacházeli jsme  více pochopení u orgánů činných v trestním řízení. Myslím si, že jako advokáti – obhájci, jsem měli možnost více našim klientům prospět již v přípravném řízení. Vyšetřovatelé  respektovali ustanovení § 165 trestního řádu a v zásadě bez problémů nám umožňovali účast u vyšetřovacích úkonů od počátku zahájení trestního stíhání. Toto právo účasti u všech vyšetřovacích úkonů pokládám za nesmírně důležité pro čistotu trestního procesu a záruku  zejména pro klienty. Zmiňuji se o tom proto, že je  možné vnímat snahy o vyřazení obhajoby z vyšetřování. Byl by to nepochybně krok zpátky. Musím připomenout, že do vyšetřování jsme se dostali již v roce 1965 po novele trestního řádu.  V padesátých letech neměl  obhájce možnost sledovat činnost  vyšetřovacích orgánů.  Sluší  se připomenout, že do  vyšetřování jsme se dostali na základě  „Usnesení ÚV KSČ o prohloubení účasti obhajoby v přípravném řízení“ z téhož roku. Šlo zřejmě o reakci na zrůdnosti vyšetřování z  padesátých let, kdy nezákonnosti se děly  za aktivní účasti dozorujících prokurátorů – prokurátor byl rozhodující osobou řídící vyšetřování.  Vzpomínám si na  slova  tehdejšího šéfa advokacie JUDr. Hrazdiry, který zcela otevřeně hovořil o výrazném přičinění Dr. Štrougala, který  po vysvětlení, proč mají být obhájci již ve vyšetřování,  měl pronést „No, když tam budou obhájci u výslechů, tak nebudou obvinění biti“…

Petr Dimun