Antonio Koláček pravděpodobně podá žádost o odklad vězení, chce se obhájit v ČR

Antonio Koláček u soudu Reprofoto: ČT

S velkou pravděpodobností bude někdejší manažer Antonio Koláček žádat o odložení svého nástupu do švýcarského vězení. Chce mít možnost se obhájit před českými soudci i před českou veřejností v kauze privatizace Mostecké uhelné společnosti (MUS). Transformace MUS se uskutečnila před 20 lety. O svém pohledu na probíhající soud promluvil v rozhovoru s Českou justicí.

18. února bude pokračovat hlavní líčení ve věci Mostecké uhelné (MUS). Jak se na to připravujete?
Již během prvních dvou týdnů hlavního líčení se ukázalo, že česká vláda měla jasnou představu, komu akcie MUS prodává. Státu bylo také známo, že za koncentrací akcií stojí mimo jiné také management MUS. Okolnosti prodeje akcií MUS byly předem prověřeny kompetentními vyšetřovacími orgány a institucemi. Navíc jsme v lednu předložili soudu několik odborných posudků, ze kterých jednoznačně vyplývá, že management MUS přitom neporušil zákony české republiky. Očekávám, že se bude pokračovat ve čtení spisu, protože jsme teprve asi jedné třetině. A zároveň budou asi vyslechnuti všichni důležití svědci. Předpokládám, že potvrdí, že se český stát rozhodoval velmi pečlivě téměř půl roku, jestli své zbytkové akcie MUS prodá, komu je prodá, jakým způsobem je prodá a za kolik peněz. Stát tehdy vůbec prodávat nemusel, ale svobodně se rozhodl, že je prodá, protože vzápětí chtěl spustit v ČEZu jadernou elektrárnu Temelín.

Jednou z hlavních námitek proti konání tohoto soudu v ČR je, že ve stejné věci byl již vynesen rozsudek, který je již pravomocný. Nezvažujete podání ústavní stížnosti?
Zatím ne. Věřím plně, že nás český soud osvobodí a rozhodne v náš prospěch. Švýcarský soud se nezabýval meritem věci jako takové. Odsoudili nás bez znalosti českých zákonů a bez podrobného prozkoumání záměrů transformace české ekonomiky v porevolučním období. Vůbec nebrali v úvahu kritickou situaci Mostecké uhelné, ve které se tehdy nacházela. Švýcarsko vědělo, čeho chce dosáhnout a odsoudilo nás za 14 dní na základě posudků, které zpracovali pracovníci švýcarské prokuratury. V podstatě nás odsoudili za to, že jsme koupili MUS příliš levně.

Ohledně řízení ve Švýcarsku jsem zaznamenal, že jej měly provázet jisté těžkosti, například problém jazykový. Obhájci ex offo prý nerozuměli česky.
Ano. Z dnešního pohledu byl celý ten soud nevěrohodný a vypadá jako předem připravené divadlo. Probíhal ve francouzštině a nikdo z nás francouzsky neuměl. Když jsme namítali, že ve spise je mnoho důležitých dokumentů, které by nám mohly pomoci, v češtině, bylo nám odpovězeno, že to vše zkoumá externí pracovnice z Polska. Polský jazyk je prý velmi podobný češtině a oba jazyky patří do stejné skupiny pobaltských jazyků. Velmi zvláštní bylo např. také to, že jsem byl soudem požádán, abych připravil ve francouzštině své písemné vyjádření k celé záležitosti. Když jsem ho poslal panu předsedovi soudu Bacherovi, tak bylo z nějakých záhadných důvodů odmítnuto. To ale není všechno, velmi dramaticky do jednání zasáhnul pan předseda Bacher také v situaci, kdy pan soudce Peter Popp navrhnul, že je třeba před rozhodnutím soudu získat důkazy z Čech a chtěl pozvat k soudu jako svědky české odborníky a pracovníky ministerstev. Pan Bacher okamžitě přerušil jednání soudu, vzal pana soudce Poppa do zákulisí, a když se po 20 minutách vrátili, tak pan Popp svůj návrh stáhnul.

Máte ještě šanci na obnovu řízení před švýcarským soudem?
Nevím. Asi budeme ještě hledat nějaké cesty, i když rozsudek je již pravomocný. Tehdy jsme neměli téměř žádnou možnost a dokonce ani šanci vše řádně vysvětlit. Navíc jsme byli ve Švýcarsku obžalováni rovnou u Federálního soudu, takže zde byla zcela vynechána v evropském právu běžná a vlastně i povinná procedura dvoustupňového řízení.

Jaká byla role švýcarských orgánů, například švýcarského velvyslance v ČR?Švýcarsko dlouho nemohlo vypracovat obžalobu, protože mu chyběla škoda a poškozený subjekt. Proto začal v roce 2011 obcházet švýcarský velvyslanec osobně ministry české vlády a žádal je, aby se Česká republika připojila k řízení ve Švýcarsku. 31. května 2011 mu česká vláda odpověděla, že se nemůže připojit, protože nemá informace, že byl český stát poškozen. Roli poškozeného potom sehrála společnost CCS pánů Pudila, Bobely a Tykače. Švýcarsko pak jejich plovoucí pohledávku vůbec neuznalo, protože ji nemají v účetnictví.

Jak dopadla vaše žádost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku?
ESLP se naší žádostí odmítl bez jakéhokoliv vysvětlení zabývat, protože podle něj nebyla porušena lidská práva.

V České republice byla privatizace MUS vyšetřována již několikrát. Mohl byste přesně popsat kdy poprvé a jak začala policie věc řešit?
Už si to přesně nepamatuji, ale poprvé to bylo na základě trestního oznámení, které podal pan Roman Češka, kterému se nelíbilo, že někdo skupuje akcie MUS na akciovém trhu. Bylo to někdy koncem roku 1997 nebo začátkem roku 1998. Označil chování managementu MUS za tunelování společnosti. Podle něj jsme měli zneužít fondy na rekultivace a zahlazování. Policie to pak vyšetřovala asi třikrát a vždy zjistila, že nebyly porušeny české zákony. Totéž potvrdil také Český báňský úřad. Poslední vyšetřování skončilo asi někdy okolo roku 2003.

Co k tomu pana Češku vedlo?
Mojí osobní domněnkou je, že pan Češka chtěl, aby MUS zprivatizoval někdo jiný. FNM neměl v MUS ale nikdy majoritu, protože si stát v roce 1993, když se schvaloval privatizační projekt, ponechal v MUS jen 34%. Pak ještě spravoval akcie, které tam zůstaly pro zdravotní pojišťovnu a další subjekty, jako byl Restituční investiční fond a Nadační investiční fond apod., ale i tak to bylo jen 46 %. Akcie MUS, které stát rozdal bezúplatně městům, však státu nikdy nepatřily a města je v roce 1998 prodala se souhlasem představenstva MUS.

Proč s tím představenstvo souhlasilo?
Představenstvo MUS potřebovalo jednoho vlastníka, který by měl dlouhodobý zájem na záchraně a stabilizaci těžby hnědého uhlí v MUS, která byla tehdy významně ohrožena státní energetickou politikou a obchodní situací na energetickém trhu v ČR. Takový zájem tehdy projevil pan Stephen Norris z americké investiční skupiny Carlyle. Společnost Newton se pro něj snažila koupit co nejvíce akcií, které byly na trhu volně dostupné. Ve spolupráci se Synergo Suisse byly vykoupeny i akcie od měst a obcí a následně zkoncentrován balík 49,98% všech akcií MUS. Avšak poté, co pan Češka podal to trestní oznámení, Norrisova společnost Appian od tohoto záměru odstoupila a pro MUS se hledal dlouho další strategický investor. Nabídka šla např. také britské National Power.

V té době byla učiněna nabídka státu, aby prodal i zbytek svých akcií MUS?
Ano, 2. dubna 1998 bylo panu Češkovi a vládě pana premiéra Tošovského nabídnuto, že si může za tehdejší ceny akcií MUS na trhu buď tento balík koupit, nebo prodat svůj zbytkový podíl. Pan Češka ani vláda na tuto nabídku nijak nereagovali a muselo se počkat, až proběhnou volby a teprve nová vláda pana premiéra Zemana v polovině roku 1999 rozhodla, že zbytkový státní podíl prodá. Ale to už byla cena akcií MUS na trhu podstatně níže a byla dohodnuta cena 650 mil. Kč. Kdyby pan Češka prodal akcie MUS již v roce 1998, tak by stát obdržel přes 3 miliardy Kč.

Věděl stát o zájmu managementu účastnit se na privatizaci MUS?
Pro držení akcií MUS byl švýcarskou bankou Credit Suisse vytvořen podílový fond EERL, kde měl management MUS pouze kontrolu nad nakládáním s akciemi MUS. Tento fond byl financován z prostředků MUS, ale nebylo na tom nic nezákonného. Podle tehdejších zákonů to bylo možné, vše prověřovali švýcarští i čeští právníci a auditoři. O tom, že management MUS podporuje koncentraci akcií MUS, věděl už pan Češka a říkal to veřejně, pan Pilip nám to dal dokonce písemně, abychom to mohli použít před švýcarským soudem. Před prodejem o tom informoval také své nadřízené český velvyslanec ve Švýcarsku pan Šedivý. Vláda Miloše Zemana to vše nechala prověřit svými vyšetřovacími orgány a rozhodla se tak, jak se rozhodla. Nevadilo jí to. Konec konců vláda ČR podpořila i privatizaci Sokolovské uhelné do rukou managementu.

Kdy padlo rozhodnutí manažerů MUS společnost zprivatizovat do vlastních rukou?Někdy v roce 2002 přišel Vasil Bobela s myšlenkou využít legální možnosti převzetí jmění a započíst vzájemné pohledávky uvnitř skupiny MUS. Následně jsme se někdy v roce 2004 dohodli, že konečnou odpovědnost za MUS převezme čtveřice manažerů ve složení Koláček, Měkota, Pudil a Bobela, tedy lidé, kteří se od roku 1996 nejvíce podíleli na restrukturalizaci a záchraně MUS. Součástí toho obchodu bylo i vypořádání se skupinou Appian, která zůstala v držení pánů Čmejly a Diviše.

Jednou z hlavních námitek je, že si tehdejší vedení MUS bylo vědomo nezákonnosti svého chování a proto podalo nabídku skrze společnost Appian. Proč byl zvolen takový krok?
Marek Čmejla se tehdy dohodnul s panem Stephenem Norrisem na odkoupení značky Appian aby mohla být zachována kontinuita a usnadňovalo to vykupování volných akcií MUS na trhu. Zároveň tu značku využíval i při realizaci dalších mezinárodních transakcí, protože Jaques de Groote byl významnou a vlivnou osobností. Jedním z takových projektů byl společný podnik s bankou Dexia. Pod touto značkou byl hledán i nový dlouhodobý investor do MUS. Velkou chybou však bylo to, že jsme veřejně popírali účast managementu na privatizaci MUS, přestože jsme měli možnost spolurozhodovat o tom, komu bude MUS nakonec patřit. V té době však ještě nebylo vůbec jasné, zda se skutečným konečným vlastníkem MUS stanou její manažeři. To bylo umožněno až po roce 2002.

Spatřujete v postupu vůči privatizaci MUS snahu kriminalizovat jen konkrétní případ či osoby, nebo se jedná o záměr „vyrovnat se s minulostí“ 90. let?
Možná je to od všeho trochu. V každém případě je potřeba se na celý případ podívat optikou 90. let, kdy nešlo o to získat co nejvíce peněz z privatizace státních podniků, ale hlavním cílem byla rychlost privatizace. Naší snahou bylo získat pro MUS strategického vlastníka, který by podpořil naši vizi o budoucnosti MUS. Přitom se kolem nás v té době pohybovali lidé, kteří chtěli získat peníze prostřednictvím vydírání a vytvářeli situace, které tomu mohly napomoci. Naše kriminalizace a mediální dehonestace mohly být velmi účinnými nástroji, ale my jsme tomu tlaku nepodlehli. Pokud se podíváme na současný stav české společnosti, tak je zde určitě stále ještě poptávka po tom, najít jakousi oběť či společného viníka za to, že v období privatizace vzniklo spoustu nespravedlností a že byly vytvořeny velké sociální rozdíly mezi lidmi. Obětního beránka přitom potřebují i lidé, kteří na privatizaci také zbohatli, a vyhovuje jim, že pozornost společnosti je obrácena jinam. A v neposlední řadě je třeba přiznat, že způsob privatizace MUS je natolik složitý, že se velmi těžko komunikuje a nesnadno chápe. K tomu nepochopení jsme přispěli i my sami tím, že jsme v minulosti málo komunikovali. Ale tehdy jsme věřili, že nás švýcarské soudy po pečlivém prozkoumání případu očistí.

Vy jste zatím jako jediný odsouzený ve Švýcarsku již měl nastoupit do vězení. Nástup jste zatím odložil, abyste se mohl účastnit českého soudu. Mezitím se projednávání vašeho případu prodloužilo až do října 2019. Nastoupíte tedy v květnu?
S velkou pravděpodobností budu žádat o odložení svého nástupu do švýcarského vězení, abych měl možnost se plně obhájit před českými soudci i před českou veřejností. Je to pro mě jediná a poslední možnost. Celý proces transformace a privatizace MUS se odehrál v Čechách v souladu se zájmy té doby a jedině český soud může správně posoudit naše chování. Věřím, že se nám podaří se zde obhájit a prokázat, že jsme neporušili tehdy platné zákony České republiky.

(pd)