Nespala: Nekonečné policejní prověřování je zneužitím práva pro mocenský boj

Advokát Marek Nespala. Foto: Irena Válová

Podle člena prezídia Unie obhájců České republiky advokáta Marka Nespaly dochází v současnosti k hypertrofii slabé fáze přípravného řízení a největším problémem trestního řízení se stává nekonečné prověřování. Nekonečné prověřování je mocenský nástroj likvidace lidí, selháním legislativy a zásahem do soukromí lidí, který mimo jiné generuje úniky z trestních spisů. Podle slov známého obhájce by pomohla i malá změna: Aby o prodloužení prověřování rozhodoval soud.

Co to je slabá fáze přípravného řízení?
Jde o slangový výraz pro fázi přípravného řízení nazývanou prověřování. Jde o úsek mezi §158 a 160 trestního řádu. Nepleťme si ji s vyšetřováním, to je zcela jiný časový i právní úsek trestního procesu. Úsek, o kterém hovoříme se nachází mezi zahájením úkonů trestního řízení a zahájením trestního stíhání konkrétní osoby. V tomto úseku nemá sprostý podezřelý prakticky žádná práva, a to včetně práv základních.

Ale policie přece potřebuje pro svoje pátrání nějaký čas, aby zjistila, co se stalo, zajistila důkazy a prověřila roli všech osob ve všech souvislostech. Přece nelze například podezřelému z vraždy v této fázi zajišťovat práva tak, aby mohl znemožnit už počátek pátrání…
Přesně tak byla koncipována úprava z roku 1961. Avšak v současné době v rámci protikorupční revoluce se smysl aplikace prověřování zcela otočil. Pro lepší pochopení si můžeme vzpomenout na třicet let starou anekdotu: Jaký je rozdíl mezi VB a Stb? VB odhalila trestný čin a pátrá po pachateli. Stb odhalila pachatele a pátrá po jeho trestné činnosti.
Krásně to popsal můj starší a uznávaný kolega Josef Lžičař v nedávném rozhovoru pro Českou justici na případu organizovaných krádeží motorových vozidel. Policie věděla o pachatelích, ale nechala je krást, až do okamžiku, kdy škoda přesáhla pět milionů korun a byla tedy jistota jejich odsouzení k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Stalo se to, i když jde o postup zjevně nezákonný, protože podle §2 odst. 3 Trestního řádu je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví – zásada legality.

Možná se do takového postupu promítá nejen zákon, ale i zkušenost se soudy?Ano, lze to s hodně velkou rezervou snad i chápat. Jenže existují mnohem nebezpečnější případy a situace z oblasti politicko-ekonomické, kdy jsou zahájeny úkony trestního řízení a v jejich rámci hojně nasazovány operativně technické pátrací prostředky pouze na určité zájmové osoby. Výsledkem je trestní stíhání těchto osob za skutky, k nimž došlo až po zahájení prověřování pro úplně jiná podezření, která se navíc v mnoha případech ukázala jako nedůvodná. Nejen, že tato činnost je v rozporu se smyslem současné právní úpravy, tedy je nezákonná, ale její závažnost je stupňována ještě v dalších dvou aspektech.

V jakých dvou aspektech?
Předně je to absolutní monitoring společensko-politicko-ekonomických vztahů, čímž konkrétní orgány výkonné moci získávají nežádoucí vliv v politické a hospodářské oblasti.
A za další je to vytvoření mocenského nástroje k likvidaci nepohodlných zájmových fyzických a právnických osob mimo jiné prostřednictvím medializace, a to v oblasti politické soutěže a hospodářské soutěže, osobní rivalitu nevyjímaje. Tyto úniky však s ohledem na doposud přesně právně nevymezený klacek veřejného zájmu ve smyslu čl. 17 Listiny nelze prakticky v souvislosti s ochranou zdroje novináře vyšetřit. V této souvislosti je třeba si uvědomit další dvě věci: Nenaplnění usnesení předchozí poslanecké sněmovny ze září 2017, jimiž byla schválena závěrečná zpráva vyšetřovací komise k prověřování úniků z trestních řízení.

Ač tato zpráva byla přijata plénem Poslanecké sněmovny prakticky jednomyslně, její výstup v tomto volebním období zůstává oslyšen.
Ta druhá věc s tím souvisí. Jsou to opětovné úniky citlivých informací z živých trestních spisů. Za všechny mohu uvést spor mezi Hradem a vydavatelem deníku Mladá fronta Dnes ohledně nepravdivých a dehonestačních výroků v souvislosti se zemními pracemi v Lánské oboře, kde redaktoři v čele s Lukášem Valáškem velmi sofistikovaně vytvářejí dojem o nekalých praktikách Kanceláře prezidenta republiky a Lesní správy Lány při nakládání s kamenivem a umocňují je citací policejních odposlechů třetích osob, přestože toto trestní řízení s podstatou lánských kamenolomů nesouvisí.  Jde o tak intenzivní zásah, že jsme vyjma celkem běžné civilní žaloby byli nuceni přistoupit i ke zcela ojedinělému kroku – podání trestního oznámení pro pomluvu.
Můžeme vést teoretickou debatu o míře prověřování podle našeho mírně fosilního trestního řádu, avšak jednoduchou odpověď na legitimitu postupu orgánů činných v trestním řízení dávají články 17  a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: zákaz zneužití práva a omezení výkonu práv.

Jak tyto dva články konkrétně souvisí s tématem?
Tyto nepříliš frekventované články Úmluvy vyvřely nebývale významně na povrch práva v loňském roce, a sice v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Navalnyj v. Rusko.
Celá tato problematika každodenní možnosti nezákonného omezování základních práv a svobod je pak výsledkem dlouhodobého selhávání v legislativním procesu tvorby nového trestního řádu. Neboť orgány činné v trestním řízení si samozřejmě vytvářejí pro sebe důkazní komfort a ojedinělé zásahy Ústavního soudu prostě tuto mezeru generálně vyplnit nemohou.
Pro pochopení této problematiky stačí drobná úvaha ohledně jednoty trestního práva hmotného. Lze si jen těžko představit omluvitelnost postupu orgánů činných v trestním řízení v případě násilných trestných činů, zejména vraždy, když bylo dáno důvodné podezření o zjištění mrtvoly a vraha a nekonečným prověřováním  by byl vrah ponechán na svobodě v režimu sledování, aby se pak následně pohodlněji zjišťovali jeho spolupachatelé či pomocníci nebo jeho společensko-politicko-ekonomická pohnutka. A pod kontrolou orgánů činných v trestním řízení by takový pachatel vraždil dál.
Dalším problémem této nekonečnosti je zapouzdření § 159, ods. 2 a §158d, ods. 2 Trestního řádu. Státní zástupce prakticky neomezeně může prodlužovat prověřování o dva, tři nebo šest měsíců a zároveň povolovat nasazení operativně technických prostředků vyjma telefonické komunikace a zásahu do soukromí.
Žijeme v době , kdy do telefonu duševně zdravý člověk neřekne už nic podstatného a domů si v zásadním rozsahu práci nebere. Gró jednání se odehrává v sídlech korporací, v restauracích nebo v advokátních kancelářích. Zásah do podnikatelského soukromí a do chráněné komunikace například mezi advokátem a klientem je ryze v působnosti státního zástupce, který je v této oblasti pánem sám sobě.

Vidíte nějaké východisko – není to přece poprvé, co spolu hovoříme o tzv. nekonečném prověřování a jeho následky pro osobní život lidí.
I zde by stačila malá změna po vzoru například Itálie, kde po uplynutí určitých lhůt musí o prodloužení prověřování na základě řádně odůvodněných a doložených návrhů rozhodnout soud. Žádoucí by byla i v současnosti chybějící právní úprava tzv. prostorového odposlechu v trestním řádu, jak ve svém brilantním článku navrhuje profesor Jiří Jelínek.

Irena Válová