Šéf Exekutorské komory Plášil:  O zastavení exekuce i bez souhlasu věřitele by měl rozhodovat exekutor

Prezident Exekutorské komory Vladimír Plášil. Foto: EK ČR

O zastavení exekuce i bez souhlasu věřitele by měl rozhodovat exekutor, říká v rozhovoru pro Českou justici prezident Exekutorské komory Vladimír Plášil. Došlo by tak ke značnému odbřemenění exekučních soudů. Ohledně některých názorů o potřebě absorbování exekučního řádu do nového civilního řádu soudního je Plášil přesvědčen, že by měly být obě normy zachovány vedle sebe.

Jak vnímáte fakt, že Legislativní rada vlády (LRV) na svém jednání dne 7.2.2019 přerušila projednávání novely občanského soudního řádu (OSŘ) a Exekučního řádu s tím, že LRV ministru spravedlnosti uložila návrh přepracovat?
Je to podle mne odrazem skutečnosti, že tento poradní orgán vlády České republiky plně reflektoval jak připomínky svých členů k navrženým novelizacím, tak především připomínky odborné veřejnosti, zejména soudců, vysokoškolských pedagogů i Exekutorské komory ČR. Chtěl bych však rovněž upozornit, že návrhy obou novelizací předložil již téměř před dvěma roky bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Tehdy bylo projednávání jeho návrhu již jednou přerušeno a současný ministr spravedlnosti musel tento stav věci nějak dále řešit.

Měl by být Exekuční řád absorbován do OSŘ, tak aby byla pouze jedna procesní norma, anebo by měly zůstat obě normy vedle sebe i nadále, pouze s nějakými úpravami?
Od roku 1896 do roku 1950 platil na území Čech, Moravy a Slezska   samostatný exekuční řád z  27. května 1896, č. 79 ř. z. a na Slovensku od roku 1881 do roku 1950  exekučný zákon (zák. čl. LX/1881). Tyto zákony fungovaly jako samostatné procesní předpisy a s odstupem desítek roků lze konstatovat, že se taková volba zákonodárců, pochopitelně s aplikací řady novel, osvědčila.  Byl bych proto pro obdobné řešení i v nejbližší budoucnosti.
Existují údajně i názory o potřebě absorbování exekučního řádu do nového civilního řádu soudního (pokud bude zpracován a zákonodárcem přijat). Na druhou stranu je třeba zmínit i silně negativně vnímané zkušenosti s praktickým využitím zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, který kumuluje celkem dvacet úprav nejrůznějších civilních řízení (od podpůrných opatření ve věcech svéprávnosti, přes pozůstalostní řízení, depozitní řízení až po věci péče soudu o nezletilé) a velkou nespokojenost s ním vyslovují především aktivní soudci i advokáti. Mám tudíž obavu, že inkorporací exekučního řádu do uvažovaného nového civilního řádu soudního by mohlo dojít ke „kouzlu nechtěného“.

Do jaké míry se na odmítnutí podepsala skutečnost, že MS dodnes, tedy po dobu dvou let, nevypořádala připomínky Exekutorské komory?
To se podle mého názoru logicky promítlo v tom, že logické a věcné připomínky naší profesní komory podpořili i zde již zmínění odborníci, včetně některých neziskových organizací, například Člověka v tísni.

Novela se snažila řešit zavedení principu jeden povinný jeden exekutor, ale navržené řešení jste odmítli. Co prosazujete konkrétně vy?
Jde o místní příslušnost krajského formátu, obdobnou jako je ve Slovenské republice.

Jakým způsobem by měl být motivován věřitel k rychlému podání exekučního návrhu, aby nedocházelo k zbytečnému nárůstu příslušenství před zahájení exekučního řízení?
Každé soudní rozhodnutí, resp. obdobné rozhodnutí jiného orgánu státní správy či územní samosprávy, které je exekučním titulem, má ve své výrokové části uvedenu pariční lhůtu (lhůtu k plnění). Pokud věřitel vidí, že dlužník v této lhůtě svoji stanovenou povinnost neplní, měl by neprodleně podat exekuční návrh, přesně v souladu se zásadou „Exekuce je pro věřitele, který včas vymáhá svoje pohledávky“. To znamená bez zbytečných odkladů a v době, kdy dlužník nezačal „odklánět“ svůj exekučně postižitelný majetek.
Tím se zabrání jednak růstu úroků a dalších sankcí, což je ve prospěch dlužníka a exekuce se ještě nezačaly u každého konkrétního dlužníka kumulovat. Pak zde již zpravidla přichází v úvahu pouze insolvenční řízení s podstatně menší nadějí na plné uspokojení pohledávky věřitele.

V současné době jsou vedeny stovky tisíc exekučních řízení, které jsou zcela marné a které nelze zastavit, neboť o to nemají oprávnění zájem. Komora v této souvislosti navrhuje zastavování ex lege v předem definovaných případech a vytvoření vyvratitelné domněnky nemajetnosti povinného. Můžete to konkretizovat?
Jsme toho názoru, že věřitelé by měli mít zákonem umožněno za každý účetní rok bez dalšího odepisovat nedobytné pohledávky ve větší míře a nemuseli tu nedobytnost dokládat podáváním, často dopředu neúspěšného, návrhu na provedení exekuce. O zastavení exekuce i bez souhlasu věřitele by měl rozhodovat exekutor. Vždyť jeho rozhodnutí je soudně přezkoumatelné. Došlo by tak ke značnému odtížení exekučních soudů. Samotná nemajetnost povinného by měla být zjišťována podle mého názoru nejdříve po pěti letech vedení exekuce. V tomto období mohou dlužníci získat i další nový majetek, například v dědictví, získáním lepšího pracovního uplatnění, darem atd.

Ve svých návrzích se věnujete i zjednodušení srážek ze mzdy. Jak by měla nová konstrukce vypadat. Počítá se v ní i s náhradou nákladů zaměstnavatelům, jak předpokládala odmítnutá novela?
Navrhujeme podstatně snížit počet tzv. „přednostních pohledávek“ z nichž by mělo zůstat především výživné a pohledávky z titulu náhrady škody, přisouzené trestními soudy v adhezním řízení. Pokud se týká úhrady nezbytných výdajů pro plátce mzdy, bylo by podle mého názoru komfortním řešením, aby si plátci mzdy mohli tyto výdaje odečítat od svého daňového základu pro správce daně. Rozhodně by se tím snížila jejich administrativa a případné vícenáklady, spojené s účtováním těchto nákladů dlužníkům.

Problémem exekucí je i zdlouhavost procesu. Jak by se dala situace vyřešit
Ideálním řešením by bylo přenesení některých soudních pravomocí v oblasti vedení exekuce přímo na exekutory. Tím by byly odstraněny prodlevy v mezičasech, kdy je nějaké podání účastníků exekučního řízení předáváno exekučnímu soudu k rozhodnutí. Typickým příkladem by mohlo být přenesení všech způsobů zastavení exekuce na soudního exekutora s právem podat odvolání proti jeho rozhodnutí ke krajskému soudu.

Dlouhodobě prosazujete možnost inkasní činnosti ze strany exekutorů. Co by toto opatření mělo přinést?
Jedná se o tzv. „předexekuční mediaci“ tak, jak je upravena zákonem například v Belgii a Francii. Tyto úkony tam jsou soudními exekutory prováděny výhradně na náklady věřitelů a v řadě případů pak nemusí být exekuce ani nařizována. Snížilo by se tak zatížení exekučních soudů a byl by značně ušetřen další, jinak postižitelný majetek dlužníků.
Ve vtahu ke způsobům vymáhání pohledávek a ohodnocení práce soudních exekutorů odkazuji na Světový kodex vymáhání, který jsme v roce 2016 poskytli, bez jakékoliv odezvy, v českém překladu tehdejšímu ministru spravedlnosti Pelikánovi.

Dušan Šrámek