Petr Dimun: A už dost!

    Lidové noviny v posledních dnech přinesly články, které problematizují schůzku předsedy Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše s advokátem Radkem Pokorným. Setkali se v restauraci, oba schůzku potvrdili, nic neskrývali. Přesto LN dovozují něco nekalého, k čemuž použily vyjádření několika bývalých ministrů spravedlnosti, kteří se nad schůzkou pohoršují.

    Není to poprvé, kdy se média, a LN zvláště, tématu setkávání soudců s advokáty věnují. Člověk by nad tím mávl rukou, kdyby to však nemělo i své důsledky. Připomeňme si jen případ bývalého dlouholetého předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka, kterému letmé pozdravení se v restauraci s Tomášem Hrdličkou přineslo problémy se jmenováním místopředsedou Vrchního soudu, ačkoliv opakovaně zvítězil ve výběrovém řízení na tuto funkci. (Mimochodem, mnohem horší v této věci bylo, že se o jeho nejmenování veřejně zasadil předseda hnutí ANO a ministr financí Andrej Babiš.) A ještě předtím mělo nepopiratelný vliv na jeho nejmenování ústavním soudcem, jakkoliv je to jeden ze špičkových soudců a odborníků na justici.

    Úvaha, že by se soudci neměli potkávat s advokáty a nejlépe před nimi uskakovat na ulici na druhou stranu, je pokrytecká a levá jako turecká šavle. O to více, když například právě Lidové noviny pořádají pravidelné právnické „večírky“, kde se tito lidé potkávají a nikomu to nevadí. Stejně tak byli jejich redaktoři přítomni na Pražském právnickém podzimu, jehož jsou dokonce mediálním partnerem a i tam se při přestávce na kávu či cigaretu, popřípadě při rautu, „hloučkovali“ soudci a advokáti.

    Pokud se k takovým setkáním vyjadřují bývalí ministři spravedlnosti, kteří jsou zároveň advokáti, je to absurdita na druhou. Neměli bychom pak v této logice zakázat ministrům-advokátům vykonávat doživotně advokátské povolání? Nebo zakázat jim ve funkci potkávat se se soudci? Vždyť v této funkci získávají informace i praktický vliv na soudy a soudce, které pak ve svém povolání využívají, s mnohými soudci si pak dokonce, ó hrůzo, i tykají!

    Styk soudců s advokáty, příslušníky právnického stavu, je naprosto přirozená věc. Za první republiky bývalo normální, když se soudce, advokát a často i žalobce potkávali třebas v kavárně na kulečníku a při hře probírali i konkrétní případy. Tříbila se tím argumentace a nikdo nešpekuloval, zda za tím není nějaká černota.
    Je-li navíc někdo předsedou soudu, jako je tomu v případě Jaroslava Bureše, má z podstaty výkonu šéfa státní správy soudu znát názor „uživatelů“ justice na její výkon. Opačná úvaha je nejen absurdní, ale v tomto případě navíc pokrytecká a dehonestující nejen pro konkrétní osoby, ale pro celý soudcovský stav, kdy je každý soudce v podstatě podezřelý z náklonnosti k nekalostem.

    Petr Dimun