Od roku 1989 se naše společnost dynamicky vyvíjí. Na začátku devadesátých let získala svobodu v právech, s nimiž jsou spojeny i povinnosti. Jejich plnění však bylo odloženo na později. Ve druhé polovině devadesátých let naše společnost procházela první významnou ekonomickou krizí. V té době se poprvé střetla s tvrdou realitou, když zjistila, že právo je sice zaručeno, ale fakticky není nevymahatelné.

Soudní spory se vlekly léta a o nic lépe na tom nebyl ani soudní výkon rozhodnutí, jehož kapacity nestačily pokrývat společenskou poptávku po výkonu exekučních titulů. Zhrzení věřitelé se od soudního výkonu rozhodnutí odvraceli ke konkursům, avšak i ty trpěly pomalostí, nízkou výkonností, v horším případě brali spravedlnost do svých rukou. A právě za této situace v roce 2001 přistoupil zákonodárce k přijetí exekučního řádu. Sliboval si od toho nejen zvýšení vymahatelnosti práva, ale především ochranu dlužníka před násilím věřitele.  Tehdejší společnost v něm viděla naději na efektivní a rychlý bič na dlužníky.

Od té doby exekuční řád ušel velký kus cesty, na které prošel již padesáti novelizacemi. Některé byly ku prospěchu věci, jiné nikoli. V důsledku mnoha překotných a mnohdy neuvážených změn se předpis stal pro jeho adresáty nejasným a v aplikační praxi kostrbatým. Nepomáhá mu ani propojenost na občanský soudní řád, který se novelizuje pětkrát do roka.  Legislativní smršť vůči exekučnímu řádu však neustává. Ve hře visí novelizace týkající pověřování exekutora počínaje pravidlem jeden dlužník – jeden exekutor a teritorialitou exekutorů konče. Někde mezitím se potácejí kazualistické pokusy o to, jak sprovodit ze světa historické exekuce nebo jak ušít pro každou situaci samostatné řešení, co by měl exekutor zkoumat, posuzovat, o čem ještě by měl povinného poučit nebo jak by měl jednat. Z dříve jednoduchého zákona o provádění exekucí se stává stále neučesanější strašák do zelí, po jehož přečtení má čtenář pocit, že si exekutor snad neumí ani zavázat tkaničky. Exekutoři papírují, místo aby vykonávali exekuční tituly. Nové povinnosti jim nikdy nebyly finančně kompenzovány.

Žádná plošná úprava exekučního řádu nezabrání vzniku nových exekucí. Dluhy vznikají a zůstávají nezaplaceny z důvodů a příčin stojících mimo exekuční řízení. Stejně tak žádná novela exekučního řádu nesmaže historické exekuce. Jsou tady, věřitelé podle práva podali své exekuční návrhy a podle práva je exekuční soudy nařídily. Pokud je stát chce odmazat, nejde to udělat novelou exekučního řádu, ale musí vstoupit v dialog i s věřiteli, jaké má být řešení. Regulace v tomto směru může způsobit zašpuntování exekucí v procesu, v němž uvíznou bez možnosti jejich ukončení vymožením. Je třeba neustále pamatovat na skutečnost, že dobře míněná snaha pomoci nejchudším může znamenat, že se na ní svezou i všichni ti, kteří nejsou oběťmi bezhlavého úvěrování, ale dluží svým dodavatelům, zaměstnancům, obětem jimi spáchané trestné činnosti nebo známým a sousedům v bytových domech. Na ně by se úlevy vztahovat nikdy neměly. U mnoha z nich lze dnes očekávat, že jejich exekuce budou dříve či později zcela vymoženy. Stejně tak je třeba pamatovat, že příčinou druhotné platební neschopnosti je prvotní neúčinnost zákona neumožňující vymožení pohledávek dlužníka v době, kdy byl ještě toliko věřitelem.

Proto ustavme komisi, diskutujme a pracujme na novém zákoně, který bude samostatným exekučním kodexem nezávislým na občanském soudním řádu. Budeme mít možnost vyřešit otázky jako je

• Odbřemenění exekucí od obstrukcí
• koncentrace lhůt k podání návrhu na zastavení exekuce,
• možnost vyplácení běžného výživného po dobu řízení o návrhu na zastavení exekuce, brojí-li povinný toliko proti exekuci pro dlužné výživné,
• rušení dlouhodobě neobsazených úřadů,
• motivaci exekutorů k výkonu zastupování exekutora,
• definici exekutorského úřadu, alternativně opuštění koncepce úřadů nahrazením klasických právnických kanceláří
• vztah exekutora k úřadu/kanceláři
• nástupnictví exekutorů
• stabilizaci exekutorských úřadů možností výkonu profese ve sdružení, prostřednictvím právnické osoby, kdy skončení činnosti exekutora nebude ohrožovat zájmy účastníků a plynulost vedení exekuce, neboť tu budou ostatní společníci, kteří zajistí chod kanceláře.
• otázku zřizování poboček,
• zrušení dualismu soudního výkonu rozhodnutí a exekutorské exekuce,
• změnu přístupu k odměňování exekutorů tak, aby se na něm podílel i stát,
• zapojení exekutorů do mimosoudního inkasa, čímž se otevře prostor pro to, aby stát měl kontrolu nad tímto odvětvím, humanizoval je a dal mu řád, neboť soudní exekutoři navyklí na výkon exekuce, budou jistě zárukou i pro řádný výkon neinvazivního způsobu vymáhání pohledávek.
• chráněný účet,
• souběh exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu a srážkami ze mzdy,
• zjednodušení srážek ze mzdy
• překlápění exekucí do insolvence

Osobně jsem však přesvědčen, že instituty jako je pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor a teritorialita soudních exekutorů nejsou řešením ani pro nový exekuční kodex. Ani jeden z těchto institutů exekuce zlevnit nedokáže. Už tak jsou exekuce levnější než insolvenční řízení, exekutorovu činnost stát nehradí, odměny exekutorů jsou zmrazeny již dlouhých 18 let, přestože všechny jimi vynakládané provozní náklady rostou. Náhrada za osobní doručení je dnes dokonce nižší než poštovné účtované Českou poštou. Ze sedmnácti zemí Evropě je exekutorská teritorialita zavedena jen na Slovensku a v Maďarsku, avšak ze žádné z těchto zemí nejsou dostupné informace o tom, že by došlo ke zlepšení prostředí pro účastníky řízení, zlevnění či zrychlení exekucí. Bez těchto informací není žádoucí v této otázce experimentovat a hazardovat tak s křehkým postavením účastníků řízení. Nejeden dnešní povinný totiž kdysi byl i věřitelem a povinným se stal teprve poté, co mu okleštěný exekuční řád nedokázal zajistit vymožení pohledávky na jeho dlužníkovi. Řešením není posilování postavení povinného ani odpouštění dluhů, nýbrž dialog vedoucí k vyváženému postavení všech subjektů, které se exekuce účastní, byť by to mělo znamenat, že exekuce vedená proti podnikateli, mezi občany nebo proti spotřebiteli budou mít odlišná pravidla hry.

Historické exekuce je třeba analyzovat a podle přesně daných pravidel stanovit, které z nich budou za jakých podmínek zastaveny nebo zlevněny například částečným zastavením pro tu část příslušenství, která odporuje zákonu nebo dobrým mravům, kteří věřitelé budou odškodněni a kteří nikoli.

Dílčí novelizace nechť se řeší na úseku občanského zákoníku, který by si zasloužil zmírnění v otázce započítávání úhrad tak, aby nebylo pro spotřebitele likvidační.

Další otázkou k řešení je samostatný zákon o doručování státních písemností zasílaných soudy i jinými orgány. Úspěšnost doručování listinných zásilek je totiž tristní. Pokud se s odeslanými písemnostmi seznámí jen 28 % povinných, pak je třeba se zamyslet, zda jsou náklady na papírové doručování vynakládány ještě účelně anebo je třeba se poohlédnout po alternativním řešení, které bude odpovídat komunikačním trendům v 21. století.

JUDr. Lukáš Jícha