Předseda vlády Bohuslav Sobotka 13. 11. 2016 navrhl prezidentu republiky odvolání ministra Jiřího Dienstbiera, který se prezentuje jako ministr pro lidská práva. Ministerstvo pro lidská právu u nás neexistuje.
Dienstbier byl ministr bez ministerstva (bez portfeje). Občas této pozice využívají premiéři, aby odměnili politické spojence, kterým však nechtějí svěřit řízení skutečného ministerstva. Protože ministr bez ministerstva není moc populární, je zvyklostí, že převezme předsednictví různých poradních orgánů vlády a vytváří si agendu, aby byl ministrem pro něco. Ovšem ministr bez ministerstva zůstává ministrem pro nic.
Dienstbier, který podpořil Bohuslava Sobotku ve stranickém boji o moc po nepříliš úspěšných volbách pro sociální demokracii v roce 2013, získal post ministra bez portfeje 29. 1. 2014 a prezentoval se jako ministr pro lidská práva.
Dienstbier stál u počátku ústupu sociální demokracie, když jako její kandidát propadl ve volbách prezidenta. Jeho kandidaturu protlačoval i jeho tehdejší podporovatel David Rath. Strana, která byla dříve jednou ze dvou nejsilnějších stran, skončila až čtvrtá. Prezidentská volba je poučením, že vedení politické strany se musí o hlasy vlastních voličů i členů ucházet, nemá moc s nimi disponovat. Pakliže se nálada voličů strany a jejího vedení mine, voliči prosadí svou bez ohledu na doporučení centrálního pražského vedení. V prezidentské volbě 2013 na Moravě dala převážná část dlouhodobých voličů i členů sociální demokracie hlas Miloši Zemanovi a ne kandidátovi stranického vedení Dienstbierovi.
Dienstbier však neuspěl ani v oblasti, ke které se slovně hlásil. Alespoň z pohledu reálného zneužívání moci u nás. Oblast lidských práv lze chápat jako příležitost, jak se díky různým projektům a takzvaně neziskovým organizacím zapojit do dobývání renty pro část lidí žijících z veřejných peněz. Nebo si lze zvolit boj za práva lidí proti zneužívání moci ve státě. Bohužel zde sociální demokracie nereagovala na porušování ústavního práva na zákonného soudce a zneužívání moci vedením státního zastupitelství, které si vybíralo v zájmových kauzách soudy, ke kterým podá návrh na odposlechy, vazby a tak dále.
Je logické, že si vybíralo soudy, kde předpokládalo vlídné vyhověním svým návrhům a ne naopak. Toto jednání ještě před nástupcem Dienstbiera do funkce ministra označil Ústavní soud 17. 9. 2012 za „závažné porušování principů právního státu“. Bohužel s tím Dienstbier neudělal nic a toto protiústavní zneužívání moci musel zarazit Ústavní soud až 19. 4. 2016 na návrh opozičních poslanců ODS vedených moravským poslancem Pavlem Blažkem. Proto hodnotím jeho činnost tak, že nebyl skutečným ministrem pro lidská práva.
Zdeněk Koudelka
