Evropský soud pro lidská práva a stejnopohlavní manželství

Evropský soud pro lidská práva a stejnopohlavní manželství

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku 14. 12. 2017 odsoudil Itálii za to, že odmítla uznat manželství stejnopohlavních párů uzavřená v cizině, když italské právo uznává manželství jako svazek muže a ženy. Evropský soud pro lidská práva s poukazem na novou „společenskou realitu“ vnucuje Itálii změnu tisícileté vnitrostátní úpravy proti vůli demokraticky zvolených italských orgánů.

Soud to odůvodnil odkazem na ochranu práva na rodinný život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla přijata 4. 11. 1950, kdy v Evropě bylo uznáváno manželství jen jako svazek může a ženy. Rozsudek byl přijat většinou 5:2 a odlišné stanovisko zveřejnili český soudce Aleš Pejchal a polský soudce Krzysztof Wojtyczek. Podle obou soudců soud popřel zásadu „Žádna společenská transformace bez reprezentace“. Tedy že nelze nutit stát bez souhlasu jeho obyvatel, aby změnil své vnitrostátní právo, jen protože jej změnily státy jiné. Soudci Pejchal a Wojtyczek myšlenkově odkázali na boj amerických osad proti britské nadvládě pod heslem – žádné daně bez reprezentace, kdy britský parlament chtěl po amerických osadnících daně, aniž by v něm byli řádně zastoupeni.

Vzpomeňme pokusu Finky žijící v Itálii u Evropského soudu pro lidská práva zakázat Itálii umísťování křížů ve školách. Nejprve senát Evropského soudu pro lidská práva rozsudkem z 3. 11. 2009 omezil Itálii ve vyvěšování kříže ve veřejných školách, což narazilo na odpor u řady států. Rozhodnutí zasáhlo do práv obyvatel svobodně si určit, zda chtějí náboženské projevy svého státu. Itálie podala opravný prostředek k Velkému senátu, který ji dal 18. 3. 2011 zapravdu s tím, že vyvěšování křížů ve školách je věcí každého svrchovaného státu a jeho náboženských a kulturních tradic.

Evropa je nábožensky i kulturně nejednotná a stanovovat v této oblasti jednotná pravidla pro chování států je zhoubné. Názory politiků jsou střízlivější než projevy soudců. Politici v demokracii musí stále obhajovat mandát ve volbách a pro své názory získávat podporu. Soudce nemusí usilovat o získání podpory lidu pro svá mocenská rozhodnutí. Nemá-li rozumnou zdrženlivost, prosadí velmi kontraverzní názor. Avšak vystavuje soudní instituci nebezpečí, že si lid nenechá vnucovat cizí představy v rozporu s jeho cítěním a odmítne celou organizaci, kterou soudce reprezentuje.

Zdeněk Koudelka

Previous article Realismus a vize programového prohlášení vlády o právu a spravedlnosti
Next article Most, posudek, rozsudek
Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD. je doktor práva v oboru ústavní právo a politologie, advokát. V letech 1998 – 2006 byl poslancem za ČSSD, od roku 2006 do roku 2011 pak náměstkem nejvyšší státní zástupkyně pro legislativu a mezinárodní vztahy. V roce 2009 byl jmenován docentem a v letech 2011 až 2013 působil jako náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Je členem redakčních rad prestižních právnických publikací a autorem odborné právnické literatury. Přednáší na katedře ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 je advokát. Veřejně se přihlásil k myšlenkám hnutí Trikolóra.