I pouhé podání insolvenčního návrhu může být trestným činem. K své velmi malé potěše to v nedávnu zjistil pan M.Č. Podle všech informací vinklařil a svou nepěknou živnost skrýval za spolek s názvem „Sdružení pro čistotu práva“. Jenže se to nějak vymklo z ruky, protože z čistoty práva bylo obvinění a posléze odsouzení pro trestný čin vydírání a pomluvy. Na téma „těch pravých“ v právu by se dalo napsat hodně, ale není to mým záměrem.
Podstatné je, že pachatel, u něhož nebylo lze se dopátrat, je-li alespoň vzděláním právník, když odborností zcela jistě ne, vystupoval jako právní zástupce a zřejmě věren své představě, „jak se to dělá“, nárokoval na advokátovi, jenž mu zkřížil cestu, celou sérii pohledávek. Pohříchu zcela smyšlených.
Podle rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 30 T 122/2012, byl obviněný M.Č. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Zmíněné zneužití má ovšem objektivní a subjektivní stránku. V řadě případů má ten, kdo vystupuje jako věřitel důvod se bona fide domnívat, že pohledávka existuje a dokonce je spolu s dlužníkem ve stadiu či postavení, které opravňuje podání návrhu na insolvenční řízení. A jako mnoho jiných ve sporném řízení se může stále bona fide, zásadně a občas i fatálně, mýlit. Nepochybně ale existují i případy, kdy „věřitel“ přesně ví, že buď je „nevěřitel“, anebo pohledávka není dospělá. Případně je zde nějaká jiná překážka, vylučující řešení sporu cestou insolvenčního řízení. Ale vůbec ho to nezajímá. Spoléhá na to, že i jen pouhá pohrůžka podáním insolvenčního návrhu a to, co může následovat po jejím naplnění, donutí údajného dlužníka platit. I když ten nejen nechce, ale de iure ani nemusí. O jednání v dobré víře tu pochopitelně nemůže být zmínky. Přitom ovšem vnějškově jsou obě jednání stejná a o vnitřní motivaci, jinak též o subjektivní stránce jednání lze toliko spekulovat.
Nabízí se tedy zásadní otázka, zda žalobce (navrhovatel) musí být alespoň subjektivně přesvědčen o správnosti a zákonnosti svého požadavku na plnění. A vice versa, zda lze stíhat někoho jen a pouze za to, že ve svém návrhu na zahájení řízení uvádí něco, o čem velmi dobře ví, že to není pravda. A dokonce tak činí proto, aby protistranu donutil konat něco, co sama nechce a co s předmětem řízení ani bezprostředně nesouvisí.
Rozhodnutí nižších soudů úspěšně prošla testem dovolacího řízení a ústavní stížnosti. A to i přes vehementní obranu odsouzeného, který se právě dovolával svého práva obracet se na soud a přednášet či uplatňovat tam své nároky, a to i v případě, že jsou postavené na mylných premisách a vznášel i jiné námitky zásadního charakteru (subsidiarita trestní represe).
Obhajobu odsouzeného všechny zainteresované soudy odmítly a shodly se na tom, že odsouzený žádnou pohledávku za poškozeným neměl a neměli ji ani ti, které „zastupoval“. Tento rozbor, dělící návrhy na zahájení soudního/insolvenčního řízení na dovolené a nedovolené, je podle mne zásadní a kritéria selekce přesahuje rozměr daného případu. NS ČR zjevně připouští, že formální realizace ústavního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny ještě neznamená, že ve chvíli, kdy vyjdou najevo faktické důvody této realizace, může být shledána nezákonnou a takto trestnou. Nabízí se samozřejmě otázka, zda může podobně skončit naprosto nesmyslná žaloba například na popření vlastnictví k nemovitosti, továrně, která jen svým ohlasem poškodí vlastníka a podnikatele. Domnívám se, že ano.
A tak lze na závěr formulovat souhrnnou odpověď na výše položené otázky, která zní: Omylu při podání insolvenčního návrhu se nemusí bát ti, kteří návrh nepodávají zcela vědomě bezdůvodně, nadto jako součást taktiky, která má „dlužníka“ donutit k plnění, k němuž není povinen. Samotný omyl, pokud jde o splnění podmínek pro podání insolvenčního návrhu může být civilním deliktem (§ 128a insolvenčního zákona), ale ne trestným činem. Omyl lze jistě předstírat či naopak zlý úmysl maskovat, ale přesto to insolvenční či obecněji justiční vyděrači typu pana M.Č. budou mít výrazně těžší.
Tomáš Sokol, převzato z Bulletinu advokacie, redakčně kráceno
