Jaká bude role exekutora v procesu vymáhání práva po účinnosti novely insolvenčního zákona?

    V současné době působí v České republice 158 soudních exekutorů, kteří spravují 4,68 milionu běžících exekucí. Roční nápad nově zahájených exekucí však od roku 2011, kdy jich bylo nařízeno 930 tisíc, vytrvale klesá.

    V posledních dvou letech tento pokles činil meziročně dokonce o 10 %. V loňském roce bylo zahájeno celkem 612 tisíc exekucí. Exekuce se navíc dotýkají stále užší skupiny osob, vůči nimž je vedeno více exekučních řízení. Čtyři a více exekucí má celkem 413 tisíc lidí, tedy téměř přesně polovina. Přitom počet oddlužení je nejnižší za pět let. V současné době je v oddlužení něco kolem 112 tisíc osob. Další osoby se nacházejí v konkurzu.

    V Poslanecké sněmově je nyní projednávána novela insolvenčního zákona předložená Ministerstvem spravedlnosti, která má odstranit třicetiprocentní hranici uspokojení věřitelů na vstupu do oddlužení a tím otevřít možnost vstoupit do oddlužení prakticky komukoli, kdo má více exekucí. Po odečtení osob, které již v insolvenčním řízení řešeny jsou, je tu výhledově až 300 tisíc osob, které by v brzké době mohly podat insolvenční návrh a tím by došlo k nemožnosti provádět vůči nim exekuci.

    V té souvislosti se otevírá otázka, zda exekutoři budou v případě schválení novely v navrhovaném znění ještě zapotřebí a pokud ano, zda jim zbude dost práce na to, aby se uživili a uplatnili se v dosavadní roli vykonavatele exekučních titulů nebo jim bude svěřena role jiná.

    Osobně si nedokážu představit, že by insolvenční řízení a zejména oddlužení mohlo existovat bez existence soudních exekutorů. Jde o spojité nádoby. Když jsou příliš tvrdé exekuce, roste počet insolvencí. Když jsou exekuce měkké, dlužníci se do oddlužení nehrnou a počet zahájených insolvenčních řízení klesá, neboť na rozdíl od řízení insolvenčního povinný v exekuci nemá žádné povinnosti, nemusí odkrývat karty a může se dále zadlužovat. Nedbá výzvy věřitele, nedbá rozhodnutí soudu a obstruuje exekučním řízením až do doby, kdy míra diskomfortu a hrozba ztráty majetku je pro něj natolik akutní, že už není zbytí. K tomu dochází zpravidla v bezprostředně před dražbou majetku nebo po návštěvě vykonavatele soudního exekutora za účelem provedení soupisu movitých věcí.

    Čistě z role náhončího do insolvenčního řízení však soudní exekutor živ být nemůže, neboť na provoz exekutorského úřadu si musí vydělat právě exekuční činností a jiná činnost je mu až na drobné výjimky zakázána. Bude-li napříště vstup do oddlužení natolik benevolentní, že bude moci vstoupit každý, pak institut soudního exekutora, tak jak byl znám dosud, zanikne. Nucený výkon exekuce je totiž vždy spojen s diskomfortem povinného a ten před ním bude ustupovat do bezpečí. Aby mohl soudní exekutor nadále plnit roli arbitra platební morálky, včetně rozhodnutí povinného pro vstup do insolvenčního řízení, je třeba zavčasu soudnímu exekutorovi svěřit i jinou agendu, z níž by mohl získat příjmy na provoz exekutorského úřadu a vlastní obživu.

    Soudní exekutor by například mohl vykonávat činnost mediátora, provádět mimosoudní inkaso a v jeho rámci uzavírat splátkový kalendář s dlužníkem a tím věřiteli i dlužníkovi ušetřit náklady na nalézací řízení při současném snížení nápadu žalob na soudy. V neposlední řadě připadá v úvahu i možnost jmenování soudního exekutora insolvenčním správcem. Jako profesionál nadaný pravomocí nuceného výkonu exekučních titulů s jasně danými pravidly pro výběr exekutora, regulací výkonu činnosti, vysokou mírou dohledu a odpovědnosti je soudní exekutor garantem řádného výkonu i u těchto dalších činností.

    Exekuce se kumulují na stále užší skupině osob, spíše nemajetných, u nichž nelze očekávat úhradu exekuce a tím ani nákladů s jejím vedení spojených. Mnoho exekutorů proto zvažuje ukončení činnost. S každým ukončeným výkonem exekutorského úřadu jsou spojeny problémy s obsazením uvolněného exekutorského úřadu, převzetí spisů, rejstříků, vymoženého plnění a obnovení činnosti takového úřadu.  Nynější počet exekutorských úřadů neodpovídá ročnímu nápadu nově zahájených exekucí. Proto není smysluplné, aby byly uvolněné exekutorské úřady znovu obsazovány. Naopak bychom měli hledat cestu, jak jejich počet přirozeně snižovat. De lege ferenda je proto třeba soudním exekutorům svěřit nejen novou agendu, ale rovněž najít jiné způsoby předání spisů exekutorského úřadu, než jeho obsazení ve výběrovém řízení. V úvahu připadá možnost předání úřadu jinému exekutorovi se sloučením exekutorských úřadů nebo zrušení uvolněného úřadu se současným rozvrhem spisů zaniklého úřadu v obvodu krajského soudu.

    Lukáš Jícha