Tomáš Sokol: Klikatou cestou k socialismu

    Legislativní pomatenost, jíž je Ministerstvo spravedlnosti sužováno již několik let, zřejmě dosáhla svého dalšího vrcholu. Ještě Sněmovna nestihla projednat ve třetím čtení návrh novely insolvenčního zákona, vedený co sněmovní tisk 785, anebo přesněji, nestačila projednat ministerský text provázený rojem desítek pozměňovacích návrhů, takže nikdo netuší, co ze zákona nakonec zbude, a už Ministerstvo spravedlnosti servíruje návrh další.

    A pokud možno ještě horší. Tentokrát na téma oddlužení insolvenčních dlužníků. Tedy ne úplně všech, ale valné většiny. Taková legislativní hyperaktivita zcela jistě není normální. Normální by bylo počkat, jak dopadne návrh první, zejména když to co, je ve Sněmovně, vypadá dost mizerně.
    Udělat něco takového ve firmě, bylo by to pomalu na trestní stíhání pro porušování povinností při správě cizího majetku, mrhat penězi na další legislativní zmetek. Ale stát není firma a ve vztahu k daňovým poplatníkům se nějaké to mrhání zas až tak nebere.

    Pokud někomu, kdo ještě neviděl výrobky ministerských legislativců zblízka, připadá označení zmetek „zu viel“, ať si přečte šest stránek připomínek občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Vystačit by ovšem mohl s prvními čtyřmi stranami, věnovanými „načasování“ návrhu a obecným připomínkám k němu.

    Čtěte také: Nejvyšší soud: Pelikánova oddlužovací novela povede k frustraci věřitelů

    Poněkud zjednodušeně řečeno, návrh novely by měl změkčit podmínky oddlužení. Ovšem na úkor věřitelů, kteří to mají zaplatit. Nejvyšší soud, z mého pohledu až nezvykle ostře odmítl celou koncepci včetně zmíněného načasování do doby, kdy je projednáván návrh jiný, o němž ostatně Nejvyšší soud tvrdí, že napáchá více škody než užitku.
    Zmíněné načasování nového produktu pak tentýž soudu označil za nanejvýš nešťastné, odporující snaze o zlepšení legislativního procesu projednávání vládních návrhů zákonů.

    Leč nejde „jen“ o tohle diletantství A nejde ani o půtku juristů nad formulací právních norem. Diskutovaný návrh je po legislativní stránce špatný, což dokládá zmíněné stanovisko více než přesvědčivě. Za vážnější ale považuji, že je součástí dlouhodobého záměru, řekl bych rovnou ideologie.
    Ministerstvo spravedlnosti, případně jeho ministr, to nedokážu přesně rozlišit, sice vrávoravě, ale cíleně a dlouhodobě prosazuje dost nebezpečnou politickou koncepcí. Mír chýším, válku palácům by to zřejmě nazval soudruh Lenin a jistě by tím byl i nadšený.

    Legislativní aktivity ministerstva totiž směřují k popření toho, co se v oblasti vymáhání pohledávek změnilo po roce 1989. Nejde jen o dva návrhy na změnu insolvenčního zákona. Celou řadou dalších opatření se snaží ministerstvo zvrátit stav obecně označovaný jako vymahatelnost práva. Tedy jeden ze základních postulátů a cílů v oblasti práva po pádu komunismu.

    Nevím, jestli se tak děje z důvodu neosocialistického přesvědčení ministra spravedlnosti, nebo jde o cynický kalkul vycházející z toho, že když není možné čelit rostoucí zadluženosti obyvatel, v nemalé míře ekonomicky negramotných, pořád ještě lze čelit tomu, aby své dluhy museli platit – trend jako takový, je ale jasný.
    Jeho prvním projevem bylo omezení práva věřitelů na náhradu nákladů právního zastoupení v souvislosti s vymáháním pohledávek. Podle všech dostupných pramenů to vedlo k tomu, že zhruba pod 10.000,- Kč se nevyplatí pohledávky vymáhat. Taková malá dluhová amnestie zdola.

    Novelou zákona o rozhodčím řízení se podařilo z části dlužnického segmentu, věřitelských dluhů, vytěsnit rozhodce pod záminkou, že nerozhodují nestranně. Jenže to nestačí, protože soudy rozhodují úplně stejně jako rozhodci, neboť ve své podstatě není o čem rozhodovat. Na jedné straně je explicitní dlužník, na druhé straně explicitní věřitel, a tím to končí. A tak přišel nápad s jakousi generální amnestií pro dlužníky, vpašovanou do novely insolvenčního zákona.

    Naprosto správně a výstižně hodnotí Nejvyšší soud celý záměr jako dobrodiní vynucené státem za peníze věřitelů. A souhlasit lze i s úvahou o tom, že je třeba posoudit, nakolik je občanská společnost bohatá na to, aby zmírnila pravidla promíjení dluhu. K tomu je ovšem třeba dodat, že nejde jen o jakési hypotetické bohatství na straně věřitelů. Věřitele lze globálně dělit do dvou zásadních skupin.
    Na věřitele individuální s jednou, dvěma pohledávkami, obvykle plynoucími z jiného protiprávního deliktu dlužníka než je nevrácení půjčky, typicky způsobení škody, odpovědnost za vady atd.
    A na věřitele institucionální, kteří disponují rozsáhlým portfoliem pohledávek z titulu své obchodní činnosti, typicky poskytování úvěrů. Ti druzí mají šanci zareagovat a nepochybně pokud k něčemu takovému dojde, zareagují tím, že zdraží úvěry. Ti první, pokud ministerstvo prosadí návrh novely, nemají šanci, a o své peníze beznadějně přijdou. A jak také stanovisko uvádí, tihle věřitelé na tom mohou být hůř než jejich dlužníci, k nimž se ministerské návrhy tak lísají.

    V souvislosti s celým tímhle zátahem na věřitele je hlásána idea, podle které je třeba věřitele, míněno potencionální věřitele, vychovávat. Vychovávat k tomu, aby lépe a důkladněji prověřovali ty, kterým půjčí. Já osobně to slyšel před několika lety z úst nynějšího ministra spravedlnosti, tehdy ještě v pozici náměstka. Každého, kdo se podobně jako ve Švejkovi zvěčněný obrlajtnant Makovec děsí představy, že bez disciplíny by lidi lezli po stromech jako vopice, aby pak na Karláku seděl na každým stromě jeden voják bez disciplíny, takový zájem jistě potěší. Edukační program sociálního inženýrství je nyní doplněn nápadem, podle něhož by věřitelé měli důkladně zvažovat, zda má smysl podávat návrh na exekuci. Jinými slovy domáhat se svého zákonného a soudem přiznaného nároku. Čímž se kruh uzavírá.

    V podstatě volným oddlužením a prosazením spoluodpovědnosti věřitele za vznik pohledávky se spolehlivě vracíme do doby reálného socialismu, kdy většinově ani nemělo smysl žalovat o zaplacení dluhu, protože jeho vymožitelnost sice nebyla nulová, ale nule se významně blížila. Požadavek, aby věřitel důkladně zvažoval, zda má smysl vést exekuci, je nehorázná pitomost. V praxi to znamená, že by věřitel měl prověřovat solventnost dlužníka, ačkoliv k tomu nemá žádné prostředky. Právní ani jiné instrumenty a pochopitelně ani to neumí. Může si tak nanejvýš najmout detektivní kancelář či vymahače, což ovšem jen zvyšuje náklady na vymožení pohledávky. To je, ale jen vedlejší efekt. Hlavní je, že rozsudek rozhodnutí soudu je sám o sobě bezcenný. A stát ztrácí autoritu, když za soudní poplatek zaplacený věřitelem vydá něco, co nemá ani cenu papíru, na kterém to je vytištěno

    Takže se vrátíme do dob, kdy jsem s advokacií začínal, a kdy jsme každého, kdo přišel s žádostí o sepis žaloby na vymožení pohledávky, důrazně upozorňovali na to, že mu sice můžeme s ohledem na skutkovou a právní situaci zajistit úspěšnost žaloby, ale odmítáme nést jakoukoliv odpovědnost za následné vymožení dluhu. V těch dobách se také říkalo, že socialismus je jen klikatá cesta od kapitalismu ke kapitalismu. V podání Ministerstva spravedlnosti se ale kapitalismus mění v klikatou cestu k socialismu.

    Připadá mi, že pokud Nejvyšší soud na adresu posledního modelu návrhu zákona o blahu dlužníků píše v odstavci 14… snaha oddlužit dlužníka na úkor věřitelů za „každou“ (nebo „příliš vysokou“) cenu nutně může vést (a někdy též dozajista povede) k úpadku věřitelů dlužníka, zejména půjde-li o věřitele, jimiž jsou rovněž fyzické osoby (spotřebitelé), tak říká v podstatě to samé.

    Tomáš Sokol

    Sdílejte
    Předchozí článekEET je moc užitečná věc. Ovšem jak pro koho
    Další článekMorální hazard s neplacením dluhů
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.