Městský soud dal advokátní komoře vodítko ke kárnému rozhodování

0
Městský soud dal advokátní komoře vodítko ke kárnému rozhodování
Klára Samková je česká advokátka se specializací na občanské a rodinné právo, obchodní právo, ústavní právo a lidská práva Foto: Facebook

Dne 9. 11. 2018 jsem obdržela rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ad 10/2015-122 ze dne 10. 10. 2018. Předně vysoce oceňuji propracovanost tohoto rozsudku, zejména co se týká odkazů na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Domnívám se, že v tomto směru Městský soud v Praze poskytl České advokátní komoře vynikající vodítko k jejímu dalšímu rozhodování. Doufám, že tento rozsudek bude mít zásadní vliv na kvalitu dalších kárných řízení.

Ze tří skutků, ze kterých jsem byla jak prvoinstančním, tak odvolacím kárným senátem odsouzena, jsem byla v jedné věci zproštěna úplně, v druhé věci soud shledal nesprávný postup  České advokátní komory a dal přesný návod, jak má dále probíhat dokazovaní. S ohledem na zásadu dvouinstančnosti řízení se domnívám, že v této věci by měl odvolací kárný senát postupovat tak, že zruší rozhodnutí kárného senátu prvního stupně, a protože by mělo jít o kompletně nové dokazování, vrátí tomuto prvoinstančnímu kárnému senátu věc k dalšímu dokazování.

Rozsudek si můžete stáhnout zde.Rozsudek si můžete stáhnout zde.

Samostatnou kapitolou je otázka prokazování podjatosti či nepodjatosti odvolacího kárného senátu. Zde Městský soud v Praze dospěl k závěru, že „pro posouzení možné podjatosti členů kárného senátu se použijí stejné standardy jako na příklad pro posouzení podjatosti soudců…“ Připomínám, že ohledně odvolacího kárného senátu  jsem opakovaně poukazovala na skutečnost, že z dvanácti členů odvolacího kárné komise bylo devět advokátů, kteří  se stali advokáty před rokem 1989, zejména pak okolo poloviny 70. let v době tzv. normalizace, kdy členství v advokátní komoře bylo téměř nemožné získat bez prokazatelné loajality ke komunistickému režimu. Poukazovala jsem tak na skutečnost, že o tom, kdo bude a kdo nebude advokátem, fakticky stále rozhodují předlistopadoví členové ČAK. Tuto otázku, domnívám se, bude potřeba do budoucna vyřešit.

Co se týká třetího skutku, pak se neztotožňuji s rozhodnutím Městského soudu v Praze, kdy tvrdí, že v podstatě jakýkoliv projev advokáta „souvisí s výkonem advokacie“. Dle tohoto hodnocení  i soukromá korespondence je – v případě, že si adresát této korespondence bude stěžovat na její obsah – předmětem dohledu České advokátní komory.
Městský soud se zde vůbec nevypořádal s mou argumentací, kde jsem prokázala, že i osoby přímo spjaté s justicí, tedy státní zástupci a soudci, mají širší možnosti svobody projevu než advokáti; tedy v podání Městského soudu v Praze. Tímto výkladem se jakýkoliv advokát stává přímým rukojmím svého povinného členství v ČAKu a Česká advokátní komora má být oprávněna k jakékoliv revizi i jeho nejsoukromějšího života, pakliže se najde příslušný udavač.

Za poněkud komickou považuji argumentaci Městského soudu v Praze, kdy soud uvádí, že „spjatost s advokacií“ byla v mých e-mailech prokázána tím, že v zápatí e-mailu byl odkaz na moje webové stránky www.lawyers.cz, které odkazují na moji advokátní činnost. Ačkoliv v ostatních dvou skutcích Městský soud odvedl doopravdy obsáhlou právní argumentaci, v tomto  případě mu vůbec nevadilo, že jeho výklad zákona jde daleko nad přímou textaci právní normy a zcela zjevně obchází jasný úmysl zákonodárce.

Ačkoliv místopředseda České advokátní komory (takto žalované, jejíž rozhodnutí byla zrušena) ve svém článku ze dne 24. 10., uveřejněném na serveru Česká justice v reakci na mnou avizovanou snahu o uzavření smíru s Českou advokátní komorou  uvedl, že  kdo by se mnou chtěl z České advokátní komory diskutovat, musel by „v rámci přípravy na rozpravu s paní kolegyní absolvovat rozsáhlejší lobotomii, aby tak alespoň nahrubo srovnal výchozí odbornou úroveň,“  stále doufám, že  toto není stanovisko všech představitelů advokátní komory.

Proto – ačkoliv zejména rozhodnutí Městského soudu o třetím skutku považuji za pro mne zcela neakceptabilní, v rámci snahy o nápravu vztahů mezi mnou a Českou advokátní komorou opět nabízím České advokátní komoře smírné urovnání věci. Pokud Komora (anebo komora?? aby mne JUDr. Sokol zase neopravoval z češtiny…) toto odmítne, nezbude mi, než se dříve či později obrátit na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.

Klára A. Samková