Novela insolvenčního zákona provedená ke dni 1. července 2017 zákonem č. 64/2017 Sb. podstatným způsobem změnila náhled na mnoho otázek. Jednou z nich je i úprava místní příslušnosti insolvenčních soudů pro dlužníky – podnikatele.
Ustanovení prvního odstavce § 7b insolvenčního zákona uvádí: „Pro insolvenční řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka. Pro insolvenční řízení proti dlužníku, který je zapsán v obchodním rejstříku, je příslušný soud, v jehož obvodu byl obecný soud dlužníka ke dni, který předchází o 6 měsíců okamžik zahájení insolvenčního řízení; není-li takový soud, je příslušný soud podle věty první.“. K provedené změně se autoři novely vyjádřili v důvodové zprávě k zákonu č. 64/2017 Sb.: „Navrhuje se doplnit pravidlo pro určování místně příslušného soudu k vedení insolvenčního řízení proti dlužníku, který je podnikatelem, za účelem eliminace prostoru k manipulaci příslušností soudu, a to v souladu s revizí nařízení o úpadkovém řízení (tj. v souladu s návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení). Tento návrh obsahuje pravidlo stanovující, že domněnka, že je středisko hlavních zájmů dlužníka (tzv. COMI) ve státě jeho bydliště nebo sídla, platí pouze v případě, kdy se dlužník nestěhoval ve lhůtě, která činí tři měsíce pro podnikatele a šest měsíců pro spotřebitele. Navrhuje se stanovit obdobné pravidlo, avšak jednodušší, a to s ohledem na to, že v rámci jednoho státu lze předpokládat přesuny dlužníků směrem k soudům, kde bude výkon práv věřitelů obtížnější. Takové jednání je nejčastější především u dlužníků, kteří jsou podnikateli… V posledních letech lze přitom sledovat několik poměrně významných případů, kde dlužník formální změnou sídla těsně před zahájením insolvenčního řízení dosáhl změny místně příslušného insolvenčního soudu.“ (zvláštní část, k bodu 1 a 2 důvodové zprávy).
Pomiňme fakt, že novela „přehlédla“ fakt, že pojem „obchodní rejstřík“ je již minulostí a že aktuální označení „veřejný rejstřík“ by novelizovanému textu slušel mnohem více.
Zajímavější je určitě konfrontace textu naší právní úpravy místní příslušnosti a jejího zdůvodnění s textem Nařízení Evropského parlamentu a rady (eu) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“).
Uvozovací ustanovení Nařízení se otázkou mezinárodní příslušnosti zabývají poměrně obsáhle. Mezinárodní příslušnost vychází z vyvratitelné domněnky, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (COMI) je v sídle dlužníka. Současně ale nabádají soudy, aby před samotným zahájením insolvenčního řízení z vlastního podnětu přezkoumaly, zda se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo provozovna dlužníka skutečně nachází v oblasti jejich příslušnosti. Důraz je přitom kladen na „pečlivé posouzení“ této problematiky a teprve po takovém „pečlivém posouzení“ je připuštěna možnost, že základní domněnka „sídlo=hlavní středisko zájmů“ může být vyvrácena. Uvedená domněnka by neměla platit (prosím všimněte si, nikoli že neplatí ale neměla by platit) tam, kde obchodní společnost přesunula své sídlo tři měsíce (nikoli šest) před podáním insolvenčního návrhu. V neposlední řadě stojí za zmínku nabádání soudů, aby zvláštní pozornost věnoval názoru věřitelů na otázku, kde vlastně jejich dlužník spravuje své zájmy.
Co z těchto faktů plyne? Evropské právo hodlá potírat účelové změny sídla (forum shopping), ovšem v žádném případě tak, že každou změnu sídla považuje za pokus o útěk do pravomoci soudů aplikujících pro autora insolvenčního návrhu příznivější úpadkové právo. Každou změnu sídla dlužníka má soud zkoumat, na změny provedené méně jak tři měsíce před podáním insolvenčního návrhu zkoumat zvláště pečlivě a tyto i zbavit výhody automatické aplikace základní domněnky, tzn. fakticky přenést důkazní břemeno k otázce „byla změna sídla účelová nebo nikoli“ na dlužníka a v neposlední řadě se ptát věřitelů, tj. hlavních konzumentů úpadkového řízení, zda změna sídla dlužníka byla pro ně čitelná a zda ji oni považují za problematickou s ohledem na zahajované insolvenční řízení.
A teď stejnou optikou vyhodnoťme českou normu. Úprava místní příslušnosti se po 1. červenci 2017 opřela o domněnku, že každá změna sídla obchodní společnosti je podezřelá. Už to samo o sobě vyvolává velmi nepříjemný pocit, že zákonodárce každého, kdo se rozhodne něco ve svém podnikatelském životě změnit (v tomto případě místo, kde podniká), je považován „za sprostého podezřelého“ (viz J. Cimrman a jeho detektiv Trachta ve hře Vražda v salonním kupé). Tento argument je o to pádnější, že důvodová zpráva se omezila na obecné konstatování o „několika poměrně významných případech“, aniž by blíže vymezila jejich počet i podíl na celkovém počtu insolvenčních návrhů v jednotlivých letech. Vezmeme-li do úvahy, že každý rok je v naší zemi podáno cca 25-27 tis. insolvenčních návrhů, pak argumentace „několika poměrně významnými případy“ znamená argumentaci setinami procent z ročního nápadu insolvenčních věcí.
Za pozornost určitě stojí i závěr z důvodové zprávy, kterým je uzavřeno poněkud nepřesné shrnutí obsahu úpravy příslušnosti v Nařízení: „navrhuje se stanovit obdobné pravidlo, avšak jednodušší…“. Ono „obdobné, avšak jednodušší“ pravidlo však předkladatel novely koncipoval zcela odlišně. Z výjimky připuštěné v Nařízení, podotýkám výjimky aplikované po „pečlivém zkoumání“ a po zohlednění stanoviska dotčených věřitelů udělal pravidlo, které navíc z hlediska časového rozšířil na dvojnásobek. Zjednodušení si lze asi představit i jinak… Nemluvě o vytvoření výše zmíněné domněnky o „sprostém podezřelém“ podnikateli, který si dovolil změnit sídlo.
Tak se „ohnuté právo ES“ stalo argumentem pro vytvoření zcela originálního pravidla o místní příslušnosti.
Jan Kozák
