Morální integrita a ovlivňování soudů

    Mnoho se popsalo o pokusech ovlivňování soudů. Bohužel nic se nenapsalo o tom, jakou reálnou šanci takový ovlivňovatel má.

    Stává se mi, že tu otázku dostanu od klientů, a proto se podělím o odpověď: „Podívejte se, v každé věci připadá v úvahu rozhodování na čtyřech stupních. První soud rozhoduje soudce sám, druhý tři profesionální soudci, dovolání další tři profesionální soudci, ústavní stížnost další tři, a protože nám to určitě někdy vrátí zpátky, tak nové odvolání další tři soudci, nové dovolání další tři soudci a novou ústavní stížnost další tři soudci.

    A to nepočítám naprosto náhodou výměnu senátu z objektivních důvodů, jako je přechod soudce na jiný stupeň nebo v trestní věci laické přísedící, kde váš senát může mít třeba pět osob v prvním stupni.

    Takže vaši věc uvidí blíže neurčený počet naprosto náhodně vybraných zhruba 20 lidí, můžete mi, prosím, říct, jak je mám vybrat a ovlivnit? A ještě tak, aby si toho nikdo nevšiml?“

    Sice občas zůstává rozum stát nad rozhodováním soudů. Jsem přesvědčen, že soudy mají výrazný sklon preferovat úřední stranu sporu. Ve věcech civilních, jako kdybyste se soudili se soudem místo se státem, který vám způsobil škodu.

    Ano, soudy příliš věří v raných stádiích trestního řízení policii a státnímu zastupitelství. Jsou zdokumentovány jasné případy, kdy policie a státní zastupitelství manipulovaly v trestních věcech s řízením, a to výběrem šikovného – poddajného soudce.

    Dobře věděly, který soudce má tendenci vyhovět návrhům na vazbu či na odposlechy a vhodnou procesní taktikou výběru soudů (známé tanečky kolem pádu vlády Petra Nečase) dosahovaly skutečného ovlivnění věci. Ovšem to bylo využití systému, nebo chcete-li jeho zneužití a světe div se, soudy rozhodující meritorně, tedy o podstatě věci pomalu činí i tomuto zneužívání přítrž. Rozhodně to však není ovlivňování vrcholných soudců, jak rozhodnout.

    Tak jako vůl Monu Lisu nenamaluje, tak těžko hradní kancléř přesvědčí vrcholné soudce o tom, jak by měli rozhodovat. Zejména proto, že o justici nic neví. Neví, že normální soudce před účastníky sporu neprchá. Jenže má vyvinutý radar, kdy s nimi bez problému vyřeší telefonicky nebo osobně žádost o odročení či ryze procesní poštu. Nejedná však s nimi nikdy ve věci samé a tečka.

    Zbývá otázka politického ovlivňování. Otázka, která je věcí morální integrity soudce. Zajímavé je, že Šimíček i Baxa jsou soudci lidsky z přelomu totality a demokracie. Jeden je soudce teoretik a akademik, jeden profesionální soudce, který byl chvíli politický úředník. Nesou si v sobě zřejmě morální kodex vlastní cti, který by je naplnil tak absurdní představou, že pokusy ovlivňování vůbec nemohli brát vážně.

    Znám oba osobně a pevně věřím, na základě těchto zkušeností, že každý ze své vnitřní pozice k věci přistoupil tak, že pokus v daný okamžik vnímal jako natolik okrajový, že se s ním vyrovnal a zůstal zapomenut. Najevo vyšel až, když se stal předmětem zájmu, při názoru dotčených, tak jak jsem napsal v příměru o Moně Lise shora. A orel much nelapá, tedy co by oni měli s tak trapným pokusem o ovlivňování dělat. Nechat ho být. Nestojí ani za sepsání úředního záznamu.

    Kladu si však otázku, jak obstojí noví soudci. Soudci, kteří vyrostli po roce 1989 a jejichž zkušenost s totalitou padá maximálně do raného dětství. Soudci, kteří nebudou vnímat nebezpečí šíbrů a šizuňků zastávajících veřejné posty. Soudci, kteří se nikdy nepotkali s tím, že úředník státu je úředníkem, který nereprezentuje zlo a špatnou stranu. Být politikem, mířil bych na ty, kteří svůj morální kodex vytvářeli v době názorům a vnitřní svobodě bezpečné. Dokážou obstát? Vím, že to chce nějaký čas, až se dostanou do těch správných funkcí, třeba  za 10-15 let, ovšem co to je pro některé politické podnikatele?

    JUDr. Václav Vlk – vyšlo v deníku Právo