Tomáš Sokol: Napůl vyřešený problém

    Stalo se, co se stát muselo. Bylo by dost neférové tvrdit, že státní zástupci houfně zneužívali prostor, který jim dává vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, a § 26 trestního řádu. Ale případy budící pochybnosti či dokonce podezření tady určitě byly.

    Zmíněný jednací řád stanoví podmínky, za nichž výkon dozoru nad zachování zákonnosti v přípravném řízení nevykonává příslušný státní zástupce okresního státního zastupitelství, ale státní zástupce krajského státního zastupitelství, případně vrchního státního zastupitelství. Nic proti tomu, ostatně v níže zmíněném nálezu k tomu nemá výhrady ani Ústavní soud. Problém byl ovšem v tom, že od dozorového státního zástupce se odvíjí příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení. Což jsou, mimo jiné, příkazy k domovní prohlídce, k odposlechu telekomunikačního provozu anebo povolení ke sledování věci dle § 158d odst. 4  tr.ř., což v reálu zhusta znamená prostorový odposlech.
    Obecně příslušnost soudu určuje stručně a jasně § 18 odst. 1 trestního řádu, podle něhož řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. S tím nebyly problémy v případě, že i příslušnost státního zástupce okresního státního zastupitelství byla určena stejným způsobem.
    Jakmile se ale „přestěhovala“ k státnímu zástupci krajského státního zastupitelství, případně vrchního státního zastupitelství, bylo všechno jinak. Obvodem, v němž podávali tito státní zástupci návrhy podle § 26 tr.řádu byl kraj nebo dokonce ještě větší obvod vrchního státního zastupitelství. Tedy v podstatě půl republiky.
    A z těch si státní zástupci k zmíněným návrhům vybírali podle své úvahy, což právě vedlo k oněm podezřením a námitkám, že tak je porušován čl.38 odst. 1 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Jak řečeno, nebylo takových případů mnoho, ale jejich počet podezřele stoupal a nadto, obvykle šlo o kauzu, které se říká zájmová či citlivá, prostě o něco velkého nebo i s někým „velkým“ jako obviněným.

    To vše až do 2.5.2016, kdy Ústavní soud vyhlásil nález sp.zn.Pl. ÚS 4/14 (dále Nález), kterým sice zamítl podanou ústavní stížnost, jasně však konstatoval, že zmíněná praxe je neústavní. Výběr soudu, k němuž státní zástupce podá návrh na úkon v přípravném řízení, musí být proveden s ohledem na ustanovení § 18 trestného řádu. Jinými slovy, k návrhu na úkony v trestním řízení si státní zástupce krajského státního zastupitelství a státní zástupce vrchního státního zastupitelství vybrat soud dle ustanovení § 18 odst. 1 tr.řádu. Tedy v místě, kde byl trestný čin spáchán. Tím je vyřešena jedna polovina problému. Ta budoucí.

    Nález ovšem generoval celou řadu navazujících otázek. Mimo jiné co s kauzami, v nichž o úkonech, na jejichž základě byly získány důkazy, mnohdy zásadního charakteru rozhodoval soud, který z pohledu názoru vysloveného Ústavním soudem nebyl místně příslušný? Zda jsou takové důkazy použitelné anebo nikoliv. Druhá část problému je tedy minulost.

    Dnešní nález se většiny soudců nedotkne Foto: archiv
    Dnešní nález se většiny soudců nedotkne Foto: archiv

    Lze soudit, že si Ústavní soud byl vědom toho, jaké sekundární problémy jeho rozhodnutí vyvolá a snad je chtěl řešit. Předpokládám, že k tomu směřovala poznámka v posledním článku nálezu, v článku 120. Nejsem si ale jist, zda se to povedlo. Ve zmíněném článku Ústavní soud uvedl:

    „Ústavní soud v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí v projednávané věci připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá (srov. § 71 zákona o Ústavním soudu a contr.) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována.“

    Ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu upravuje řešení situace nastalé poté, byl vydán rozsudek v trestní věci nebo jiné rozhodnutí na základě právního předpisu, ještě nedošlo k jeho výkonu, ale mezitím Ústavní soud zmíněný právní předpis zrušil. Upravuje i následek zrušení právního předpisu Ústavním soudem na právní vztahy na tomto předpise založené, ale to jen pro úplnost. Celkově jde o situaci, kterou právo nějak řešit musí. Zmizel právní předpis, ale jeho plody zůstaly. V daném případě Ústavní soud interpretuje právní předpis tak, aby byl v souladu s Listinou. Nic nezrušil, jen měl názor a dal jej najevo.  Že jde o autoritativní názor, není sporu. Nejasné je, zda-li stejný názor mohl/může mít i někdo jiný, například soudce. A třeba dříve než Ústavní soud. Tedy co s případy, kdy v minulosti, v rámci trestního řízení, které ještě neskončilo, byl někdo díky výše popsanému postupu krajského či vrchního státního zastupitelství a v návaznosti na to díky rozhodnutí okresního soudu fakticky svému soudci odňat. Zda důkaz, který byl například v důsledku domovní prohlídky nařízené takovýmto rozhodnutím soudu opatřen, případně důkaz získaný odposlechem či sledováním je v dalším řízení zákonný a tedy použitelný.

    A tato otázka plodí další otázku. Zda je Ústavní soud výhradně a jedině oprávněn dospívat k výkladům ústavnosti právních předpisů, a to dokonce s tím, že teprve od doby výkladu zveřejnění tohoto výkladu je takový výklad právně relevantní. Nebo jinak, jednodušeji, zda směl a mohl soudce, který má na stole obžalobu, mimo jiné postavenou na důkazech získaných například domovní prohlídkou, dospět k závěru, že prohlídku nařídil místně nepříslušný soudce, kterého si v rozporu s ústavně nekonformním výkladem Jednacího řádu a trestního řádu vybral krajský státní zástupce.

    Přesněji jestli tak smí k takovému závěru dospět předtím, než k němu dospěl Ústavní soud a vyvodit z něj závěr o nepoužitelnost takto získaných důkazů. A logicky, zda smí k takovému závěru dospět soudce po vyhlášení zmíněného Nálezu, ovšem ve vztahu k důkazům, opatřeným na základě soudního rozhodnutí, jež má zmíněné vady, a bylo vydáno před tímto Nálezem. A úplně nejkonkrétněji, zda se protiústavní postup spočívající v odnětí obviněného či podezřelého zákonnému soudci stává právně relevantní až po té, kdy Ústavní soud vyslovil v Nálezu svůj závěr, anebo zda byl objektivně protiústavní už předtím, aniž by to Ústavní soud stihl konstatovat. Otázku lze ovšem formulovat také tak, zda pokud soudce dospěje k závěru o protiústavnosti aplikace právní normy, ale ještě to nekonstatoval Ústavní soud, případně nekonstatoval ústavnost takového postupu, smí tento soudce sám, tak říkajíc bez dozoru, mít na věc svůj vlastní názor.

    Rozumím tomu, co pravděpodobně chtěl Ústavní soud svým prohlášením dosáhnout. Totiž nezmařit řadu trestních řízení jenom proto, že jsou poznamenána formální vadou spočívající ve výběru místně příslušného soudu způsobem, o kterém Ústavní soud nyní prohlásil, že není či nemusí být ústavně konformní. Jenomže on prostě ústavně konformní nebyl a celé to poněkud připomíná pohádku o císařovi a jeho nových šatech.  Byl císař nahý i předtím, než děcko řeklo, že je nahý anebo začal být nahý až poté, kdy to bylo nahlas řečeno? Domnívám se, že odpověď je jasná a může snad jít pouze o to, nakolik lze nějakými vážnými důvody vysvětlit, proč si státní zástupce z množiny v úvahu připadajících soudů vybral právě ten, u něhož návrh podal a poté samozřejmě i o to, jak tento soud zdůvodnil přesvědčení o své místní příslušnosti.

    Tomáš Sokol

    Sdílejte
    Předchozí článekZločin a trest
    Další článekPřipravuje se další krok pro ovládnutí internetu státem
    Tomáš Sokol
    Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1978, doktorát získal v roce 1980. Po absolvování Právnické fakulty nastoupil jako advokátní koncipient do Advokátní poradny č. 2 v Praze. Po složení advokátní zkoušky v roce 1980 vykonává advokátní praxi nepřetržitě s výjimkou let 1990 – 1992, kdy působil jako městský prokurátor v Praze (1990) a poté byl ministrem vnitra České republiky (1990 – 1992). Ve druhé polovině roku 1992 založil spolu s JUDr. Janem Brožem Advokátní kancelář Brož & Sokol, která je od roku 1999 advokátní kanceláří Brož & Sokol &Novák. Poskytuje právní služby v oblasti práva civilního i trestního. V oblasti trestního práva se zabývá zejména problematikou tzv. ekonomické kriminality. V obchodně-právní problematice je součástí jeho agendy řízení valných hromad akciových společností zejména v případech, kdy jde o valné hromady, v nichž lze očekávat střet akcionářů. Zastupuje obchodní společnosti v soudních řízeních i v řízeních rozhodčích, kde také využívá své zkušenosti rozhodce. V této oblasti poskytuje právní služby též státnímu sektoru. Je konzultantem i v oblasti řešení interních problémů obchodních společností, prodeje části kapitálové společnosti atd. Dále poskytuje právní služby v oblasti občanskoprávní, přičemž jednou ze specialit jsou spory na ochranu osobnosti, včetně sporů o ochraně dobrého jména právnické osoby. Specifickou oblastí je poskytování právních služeb obcím, z nichž největším je Hl.město Praha. V rámci advokacie je rovněž činný na školení advokátních koncipientů.