Odborná veřejnost včetně soudců odmítla změny exekučního řádu

    Ve čtvrtek 17. ledna se v Poslanecké sněmovně pod záštitou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny konal seminář pod názvem Exekuční řád – potřebujeme jeho změnu?

    Hlavním tématem se staly připravované novely občanského soudního a exekučního řádu. V prvé řadě je to vládní návrh zákona, kterým se novelizuje občanský soudní řád a exekuční řád (dále jen „vládní novela“). Jedná se o předpracovanou novelu bývalého ministra Roberta Pelikána. Hlavními prvky jsou zavedení pravidla jeden dlužník – jeden exekutor, povinné zálohy na náklady exekuce a povinné zastavování bezvýsledných exekucí. Dále je tu poslanecký návrh zákona předložený Poslanecké sněmovně skupinou poslanců za SPD, Piráty a ČSSD. Ten zavádí krajskou teritorialitu exekutorů s rovnoměrným nápadem a povinné slučování exekucí vedených proti jednomu povinnému u jednoho exekutora. Skupina navrhovatelů je zastoupena poslancem Koláříkem, proto o ní dále budu hovořit jako o „pirátské novele.“

    Osobně jsem odpůrcem obou výše uvedených novelizací. Obě se snaží problematiku vícečetných exekucí řešit do budoucna pro řízení nově zahájená. Avšak faktem je, že v tomto ohledu nejsou způsobilá problematiku vyřešit. Neřeší totiž podstatu, ale podružné spíše ideologické otázky procesního práva. Dluhy totiž nevznikají v exekuci, ale dávno před ní. Růst dluhu souvisí zejména s příliš tvrdým způsobem započítávání úhrad nejprve na příslušenství pohledávky podle občanského zákoníku. U zesplatněného dluhu je základním problémem nedostatek prevence. Chybí totiž zájem dlužníka na aktivní účasti zejména v oblasti doručování soudních písemností. V roce 2018 si jen 28,1% povinných skutečně převzalo vyrozumění o zahájení exekuce. Mizivá úspěšnost doručení pak vede k tomu, že se dlužník i o malém dluhu, který by jinak ihned zaplatil, dozvídá právě až ve chvíli, kdy je mu exekutorem postižen majetek. A konečně ani vedení exekucí jedním exekutorem ani jejich spojení nejsou zárukou, že pohledávky v nich vymáhané budou také zaplaceny.

    Volný výběr exekutora a soutěž mezi nimi u nás fungují již 18 let. Ústavní soud je označil za jeden z nosných prvků exekučního řádu. Cestovné hrazené povinným je již šestým rokem zastropováno. K řešení kumulované zadluženosti je k dispozici insolvenční zákon. Vícečetné exekuce pocházejí z let dřívějších, kdy tu byla jen slabá ochrana spotřebitelů. V tom ohledu novely nepřinášejí nic. Ani teritorialita ani pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor nejsou instituty, jež by dokázaly snížit počet nově zahájených exekucí ani jejich zlevnění.  Roční nápad nových exekucí se po novele zákona o spotřebitelském úvěru rok od roku snižuje. V porovnání s rokem 2011 je o třetinu nižší.

    Vládní novela namísto zlevnění exekucí pro povinné přináší jejich zdražení, neboť novelou zavedené povinné náhrady exekutorovi, který předá exekuční spis exekutorovi prvnímu v pořadí a náhrady nákladů plátci mzdy vždy zaplatí povinný. Princip jeden dlužník – jeden exekutor se primárně zakládá na předpokladu, že proti povinnému jsou vedeny i exekuce zahájené před účinností zákona. V takovém případě exekutor, u něhož bude zahájena první exekuce po nabytí účinnosti zákona, kdyby byl k povinnému dokonce blíže, musí věc předat exekutorovi, který proti povinnému již vede exekuci a má sídlo v okrese, kraji či sousedním kraji povinného, případně prvnímu v pořadí, je-li jich více. Fakticky tím vylučuje právo oprávněného na výběr exekutora a soutěž mezi exekutory. V otázce záloh na náklady exekuce je na hranici ústavnosti, zda je možné je zavádět do již běžících řízení, která až dosud byla pro oprávněného bezplatná. Sporné je osvobození oprávněného od placení záloh v řízení, které neprovádí státní orgán, ale soukromý subjekt. Má-li se tak stát, pak by za osvobozený subjekt měl zálohu i náklady bezvýsledné exekuce hradit stát. A konečně zastavování bezvýsledných exekucí proti vůli oprávněného je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, který odmítá zastavovat exekuce, jestliže je povinný v produktivním věku. To proto, aby se tímto institutem neobcházelo oddlužení, v němž na rozdíl o exekuce má dlužník povinnosti a osvobození od placení neuspokojených dluhů je za odměnu.

    Pirátská novela soutěž mezi exekutory rovněž vylučuje a místní příslušnost spojuje s obvodem krajského soudu, v jehož obvodu má sídlo obecný soud povinného.  Obě novely však zcela pomíjejí skutečnost, že drtivá většina povinných vůbec nebydlí na svém trvalém pobytu. Celých 34 % povinných má trvalý pobyt na ohlašovně, dalších 47 procent, kteří nemají trvalý pobyt na ohlašovně, na něm také nebydlí. Náklady cestovného jsou sice zastropovány, ale všechny ostatní náklady hradí oprávněný, který by se jim jinak mohl vyhnout právě výběrem exekutora. Za těchto okolností jakákoli pravidla územní působnosti exekutora nemají oporu ve skutečném stavu a pokus o přiblížení exekutora povinnému se míjí účinkem. I kdyby věřitel věděl, kde povinný bydlí, nemohl by mu vybrat exekutora skutečně blízkého.  Neodůvodněný je i požadavek na vyloučení soutěže mezi soudními exekutory. Soutěž exekutorů je v Evropě naprosto běžný a převažující model. Z 28 států působí státní zaměstnanci jen v devíti zemích, ve zbylých sedmnácti pak působí soukromí exekutoři. V patnácti zemích si vzájemně konkurují a jsou v soutěži a jen ve dvou zemích (Slovensko a Maďarsko) jsou exekutoři podnikateli s vyloučenou soutěží.

    Oběma novelám lze vytknout, že zavádějí příliš tvrdý formalistický způsob výběru exekutora, který oprávněného ochuzuje o doprovodné služby. Například dnes je zcela běžné, že exekutor matce vymáhající výživné pro nezletilé dítě bezplatně sepíše exekuční návrh, protože exekuce bude vedena u něho. Pokud ale exekuce má skončit u náhodně vybraného exekutora, tato praxe zanikne. Není důvod umožnit výběr exekutora pro nepeněžitá plnění. Provádět vyklizení bytu v Praze exekutorem z Ostravy postrádá logiku. Jen se tím zvyšují náklady, které hradí oprávněný.

    Pirátská novela slučováním exekucí s různými oprávněnými zavádí zcela nepřehledné řízení s vysokými náklady na jeho správu, které bude navíc pro účastníky řízení a zejména pro banky a plátce mzdy nesrozumitelné. Budou vznikat neřešitelné situace v otázce střetu srážek pro přednostní a nepřednostní pohledávky a výživné, přibývají spory o vymožené plnění, o pořadí srážek a problémy různých fází dílčích řízení. Samostatnou kapitolou této novely je nerespektování elementárních procesních zásad jako je zásada perpetiatio fori, kdy povinný bude moci dosáhnout změny exekutora i exekučního soudu už jen prostou změnou trvalého pobytu. Další prostor pro procesní obstrukce vytváří nový institut námitky nezákonného pověření exekutora.  Novelou zaváděný přenos místa zahájení exekuce z exekutora na soud vrací exekuční řád před rok 2009, kdy právě na svěření této agendy soudním exekutorům stát ušetřil nemalé prostředky a odbřemenil soudy od balastní agendy. Na zavedení budou tratit nejen soudy, ale především účastníci řízení, kteří si na rozhodnutí soudu ve stěžejních věcech budou muset počkat déle. Ostatně tuto změnu odmítá i Ministerstvo spravedlnosti.

    Není proto divu, že proti novelám se vyhranila drtivá většina řečníků, kteří na semináři vystoupili, ať už jde o jejich složitost, nepřehlednost, nerovnost mezi účastníky, nepředvídatelnost, zdražování exekucí povinnými platbami, nestálost legislativy nebo přemíru regulace. Za zcela zásadní však považuji, že k novelám se odmítavě postavili i soudci JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu a JUDr. Eva Dlouhá, předsedkyně senátu na Krajském soudě v Praze. Oba se shodli na tom, že než zavádět změny neuvážené a nesystémové, raději neměňme nic a začněme pracovat na celkové rekodifikaci civilního procesu.

    JUDr. Lukáš Jícha

    Sdílejte
    Předchozí článekKonec justičního politika
    Další článekMorální integrita a ovlivňování soudů
    Lukáš Jícha
    JUDr. Lukáš Jícha má osmiletou praxi v oblasti exekučního řízení, nyní působí jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov.