Pohledem exekutora: Insolvenční novela

    Legislativní snahy o zakotvení nových pravidel při tzv. druhé šanci v insolvenci jsou natolik intenzivní, že si jich nelze nevšimnout. Polemika a vedení hlubší diskuze ohledně toho, zda hnacím motorem politiků jsou nelichotivé závěry projektu Mapa exekucí, již nejsou na pořadu dne. Jako „hudba minulosti“ by dnes již také působil pokus o zamyšlení, zdali přece jen nejde o morální hazard ve vztahu k věřitelům a spořádanému přístupu drtivé části našich spoluobčanů.

    Přesto považuji za zcela nezbytné změnit současný systém tak, abychom snížili rizika sociálního vyloučení v důsledku předluženosti jednotlivců a domácností. Nepoučí-li se však zákonodárce z chyb minulých, bude opět přijata úprava, které budou chybět prvky, jako je celková systematika a koncepce napříč celou upravovanou materií, dlouhodobý výhled, využití potenciálu všech příbuzných právnických profesí a ekonomická přijatelnost.

    Pro začátek uvedu klíčový statistický údaj. K dnešnímu dni jsou soudními exekutory rozběhnuta a vedena nevymahatelná exekuční řízení proti 600 tisícům obyvatel. Právě oni jsou ústředním motivem insolvenční novely, která upravuje nové způsoby postupného oddlužení. Ano, je to extrémní číslo, se kterým je nerozlučně spjat extrémní nárůst nákladů a administrativy.

    Aktuálně navrhovaná novela insolvenčního zákona ve mně vyvolává dojem pouhého předávání rozsáhlé agendy napříč právnickými profesemi, tedy od soudních exekutorů k insolvenčním správcům, za výrazné účasti soudu. Marně však hledám odpověď na otázku, proč je institut soudního exekutora upozaďován, když reprezentuje právnickou profesi, která hraje v dluhové oblasti hlavní a nezastupitelnou roli, a navíc ukrývá velký potenciál, v našich podmínkách dosud nevyužitý. Přitom evropský a světový trend je opačný.

    Lze očekávat, že přibližně 600 tisíc obyvatel, kteří jsou v současné době v exekuci, bude po novele insolvenčního zákona, ať již bude schválena jakákoliv varianta, splňovat okamžitě podmínky pro oddlužení. Insolvenční soudy jsou při dnešním personálním obsazení jako celek schopny zpracovat 37 tisíc insolvenčních návrhů ročně. Budeme-li uvažovat o jejich značném personálním posílení, je reálné, že ročně zpracují s největší pravděpodobností 50 tisíc insolvenčních návrhů. Prostou matematikou nemohu dojít k jinému závěru, než že 600 tisíc insolvenčních návrhů budou soudy zpracovávat v rozmezí dvanácti let. Negativní důsledky jsou více než patrné: soudní soustava nebude schopna pružně zpracovat extrémní množství podaných návrhů, čímž bude výrazně snížen sledovaný cíl novely, dále značně narostou náklady spojené s personálním posílením soudní soustavy, které zatíží státní rozpočet. Z procesního hlediska může dojít i k situaci, kdy poroste množství neřešených pohledávek věřitelů, protože pouhým podáním insolvenčního návrhu nelze exekuci provést.

    Z mého pohledu novela ve své současné podobě nereflektuje skutečnost, že úpravou toliko insolvenčního práva nedojde k celkovému zlepšení situace. Dluhová oblast se nezlepší, aniž by se primárně upravil také systém exekučního práva. Politika boje proti chudobě bude dlouhodobě úspěšná až v okamžiku, kdy jednotný legislativní koncept bude harmonizovat současně obě řízení, tedy exekuční a insolvenční. Výsledkem by měl být zcela vyvážený systém, nikoliv upřednostňování jednoho řízení na úkor druhého, myšleno mimo jiné i z hlediska odměňování.

    Pokud by zákonodárce uvažoval koncepčně, bylo by jeho primární snahou před novelou insolvenčního práva, nebo společně s ní, vyřešit problém množství nevymahatelných exekucí, o kterých pojednávám výše. Domnívám se, že by bylo pro celý systém efektivnější, pokud by zákonodárce stanovil pravidla pro zastavení těchto bezvýsledných exekucí a soudní exekutory by k jejich zastavení motivoval náhradou nákladů ze státního rozpočtu tak, jako je běžné u insolvenčního správce, kterému náleží například odměna 45.000 Kč, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. Nejenom, že by tento model nepředstavoval nárůst agendy a nutnost personálního a technického posílení insolvenčních soudů, ale v celkovém finančním dopadu by byl z hlediska zatížení státního rozpočtu přijatelnější.

    Jako výrazný prvek koncepčnosti a systematiky bych vnímal, pokud by soudní exekutor mohl vykonávat funkci tzv. oddlužovacího insolvenčního správce. Z důvodu, že text novelizovaného znění tuto možnost nepřináší, předkládá pozměňovací návrh Exekutorská komora ČR, a to dokonce ve dvou variantách. Důvody jsou více než zjevné. Zákon klade pro výkon obou profesí požadavek splnění obdobných podmínek. Dovolím si tvrdit, že na soudního exekutora jsou kladeny vyšší odborné, technické i materiální požadavky. Z hlediska charakteru obou druhů řízení pak není sporu o tom, že úprava exekučního řízení při vedení tzv. mnohočetných exekucí je de facto obdobou insolvenčního řízení. Nemůže být pochyb o tom, že exekutorské úřady jsou vlivem stále nových zákonných a technických povinností nuceny mít nadstandardní technické i personální zajištění. Současně se jedná o právnickou profesi, která má k oblasti insolvencí nejblíže. Jako ad absurdum je pro mě skutečnost, že soudní exekutor je dnes bez objektivní příčiny jedinou právnickou profesí, která činnost insolvenčního správce vykonávat nemůže. Připomínám, že činnost insolvenčního správce může vykonávat advokát a notář. Při zachování respektu a úcty k výkonu těchto náročných povolání je dle mého názoru zjevné, že mají svým zaměřením k výkonu insolvenčního správce mnohem dál než soudní exekutor.

    Důkladným studiem aktuální podoby insolvenční novely, ať už bude přijata v jakékoliv variantě, nemohu formulovat jiný závěr, než že nebude dosaženo zamýšleného účinku tak, jak je očekáváno. Jedná se totiž pouze o další dílčí úpravu, která je navíc ve stínu podezření, že je výsledkem úspěšného lobbingu ze strany insolvenčních správců.

    Závěrem ještě jiný příběh: celý život pracovali, nikdy si nic nepůjčili, nikde pořádně nebyli, vše řádně platili… a teď tomu nerozumí!

    Martin Štika

    Sdílejte
    Předchozí článekPodjatost a exces Nejvyššího soudu
    Další článekOdposlech novináře Janka Kroupy byl nezákonný
    Martin Štika
    Působí jako soudní exekutor v Hradci Králové a přidružený člen Právní a legislativní komise EKČR. Je spoluautorem právní monografie Soudní exekuce. V rámci 13. ročníku celojustiční soutěže Právník roku obsadil 3. místo v kategorii TALENT ROKU.